Představujeme finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2020: Marie Tučková

You are looking for love in all the wrong places (2017, stopáž 07:18 minut)

Inteligentní virtuální asistentka Siri, jež byla vyprodukována společností Apple, začala k lidem promlouvat v říjnu roku 2011. Naprogramována k tomu, aby nám, živým bytostem, sloužila, plnila naše zadání a pomáhala nám řešit každodenní problémy. Siri se pro mnohé lidi stala kolegyní nezbytnou pro pohodlné prožití pracovního i soukromého života.

Prostřednictvím příjemného hlasu je Siri humanizována a snadno v nás navozuje pocit vzájemného porozumění. Návyk a možnost prožívat sociální a citový kontakt se vzdálenými lidmi prostřednictvím technologií je v Mariině videu tematizován touhou prožít citový vztah právě se Siri. Ten je však nemožný nejen z biologického hlediska. Marie v dialogu naráží na absenci schopnosti naplnit citovou potřebu člověka způsobenou limitovaným operačním systémem s předvoleným množstvím verbálních reakcí. Bizarní rozhovor, kdy je Siri konfrontována s Mariinou láskou, kterou algoritmus nemůže opětovat, je melancholickým příběhem o nenaplněných lidských touhách a hledání lásky v digitálním věku. Podoba Siri, která není známá, je zde zastoupena 3D scanem Mariiny hlavy a hlas inteligentní asistentky je totožný s hlasem Marie. Siri může zastupovat jakoukoli identitu. Marie se tak z části stává Siri, a Siri se stává Marií. Mluví jejím hlasem, vnímáme ji skrze Mariinu tvář. Smývá se hranice mezi Marií a Siri. Jedna se stává odrazem té druhé.
Text: Klára Vavříková

I think you’re funny, haha (2017, stopáž 06:32 minut)

Ve videu I think you´re funny, haha sledujeme čtyři mladé ženy. Postava každé z nich, plně soustředěné na vlastní výkon, je obepnuta overalem tělové barvy. Ten, jako by pomáhal neutralizovat jednotlivé individuality a vytvořil z jejich těl pouhé symboly, jež mohou zastupovat libovolnou skupinu žen. V bezpohlavních prostorách white cube se ženy pohybují v rytmu hudby, běží na místě a pokouší se modelovat své figury pomocí aerobních cviků. Ve zvukové stopě, podkreslující tento výjev, zní autorčin hlas, promlouvající o aktuálních pocitech, jehož neutrální vyznění však s proklamovanými emocemi příliš nekoresponduje.

Převedené emotikony a vizuální zkratky z prostředí sociálních sítí do volné poezie zaznívají prostřednictvím Mariina hlasu. Ten podbarvuje autorská hudba, opakující se klávesové melodie, vyvolávající pocit cyklického času. Ve videu zaznívají slova, jejichž dávno vyprázdněný obsah se potkává s rytmikou a neustálým opakováním pasáží skladby. Slova, která jsou pro nás v prostoru sociální sítě tak samozřejmá, že nepřemýšlíme ani nad jejich obsahem, ani nad obsahem úkonů, k nimž se vztahují. Právě jejich převedením z virtuálního prostoru do řeči zaznívající v písni odhaluje autorka jejich opětovně nalezené vyznění, jež se náhle posouvá do existenciální roviny. Akceptovat někoho, či být akceptován, již neznamená odkliknutí přístupu ke svému profilu jiné osobě a udělení jí práva sledovat nás. Vztahuje se k mnohem hlubšímu jádru, když klade nárok na vzájemné pochopení jednoho s druhým. Akceptujeme se vzájemně? A co přesně znamená někoho akceptovat?

Běh žen končí poněkud překvapivě zpěvem folklorní písně Kebych bola jahodú, o dívce představující si sebe v roli jahody, jež by vůní svých květů vábila šohaja k její dědině. K tomu by se pak za to, že by jí počestný hladil líčka, sladce sklonila. Píseň o touze po lásce nejen romantické, ale i tělesné působí v kombinaci s citovou vyprázdněností cvičících mladých žen bez sebemenšího projevu emocí či vzájemného kontaktu jako svého druhu absurdní druh katarze. Touha po něčem hmatatelném a opravdovém, odehrávajícím se mimo virtuální prostor, zůstává nenaplněná. Z melodie lidové písně – vyznívající v souvislosti s videem značně archaicky – jako by se náhle vyvalila vůně sena, kde se navazování mezilidského kontaktu odehrávalo před tím, než jsme začali vzájemně akceptovat své profily.
Text: Klára Vavříková

Sedm Sester z Moany Hebe (2017–2020)

Trilogie sestávající z těchto částí:

Ursula Uwe: Monumenty lásky
Ursula Uwe: Cyberbaby_
Ursula Uwe: Jaro přišlo ještě dřív než zima

Příběh o Ursule Uwe a jejích sestrách je výpovědí o pocitech jedince, formujícího se v technologické době. O pocitech vyvolaných komunikací skrze stroje, sociální sítě. O snaze pochopení řádu světa mísícího se s úzkostmi z něj a neschopností porozumění. Zároveň je tento příběh fantasy přiběhem o sedmi sestrách, které se hluboce milují, nemůžou fungovat jedna bez druhé, a nakonec se stanou samotným Koncem: sedmihlavou saní.

Práce v médiu performance autorce umožnila pojmout ony fiktivní postavy jako projekce sebe samé i nástroje své přeměny. Každé představení naznačilo, že produkce identity se netýká jen vytváření internetových avatarů, ale i každodenního offline soužití. Stává se povinností, stejně slastnou jako trýznivou. Rozhraní výpočetních či komunikačních zařízení nelze
jednoduše popsat jako hranici mezi reálným a virtuálním, jak se ukazuje v intimní zkušenosti chatu i v občasné mdlosti odpojeného života. I to tematizují Ursula Uwe a její sestry při kolektivní deklamaci osobních zápisků předčítaných z telefonních displejů. V recitaci i zpěvu se smyslovost tříbí v rozdílu mezi hlasem a zvukem. Auditivní citlivost se přitom nedá oddělit od vizuální a taktilní. Kostýmy bledě pleťové barvy, které pro Marii a Ursulu vytvořil Mikuláš Brukner, obnažují, a zároveň skrývají individualitu jednotlivých sester. Vznikají tak ornamenty jednotlivých i kolektivních těl jako zvláštní znaky, kterým rozumíme, aniž je dokážeme vyslovit.
Text: Vojtěch Märc

Episode One: Bunny’s Departure (2018)

Na přelomu let 2018 a 2019 měla Marie Tučková v rámci cyklu Start Up výstavu v Colloredo-Mansfeldském paláci, který spravuje Galerie hlavního města Prahy. Kurátorkou expozice byla Sandra Baborovská.

Původem lotyšská matematička Daina Taimina vytvořila v roce 1997 dlouho hledaný model ne-eukleidovského hyperbolického prostoru. Uplatnila přitom v geometrii do té doby převážně přehlíženou techniku háčkování. Jednoduchým přidáváním několika oček v každé řadě tak předložila odtažitou a nesnadno představitelnou teorii běžnému pohledu a doteku.

Podobně se k háčkování uchyluje Marie Tučková, aby vyprávěla nesnadný příběh o Bunnyho odtažení (Bunny v tomto příběhu není ani člověk, ani zvíře, nýbrž fiktivní bytost, pro niž není důležité pohlaví. – pozn. redakce). Oproti tkanině sestávající ze dvou vláken se v háčkování využívá toliko jedno vlákno. Háčkování se neopírá o textilní binární kod. Nevzniká jím síť, která by spoléhala na pevné uzly. Uvolní-li se jedno oko, uvolní se všechna. Každé jedno oko závisí na všech ostatních. Při háčkování se vlákno rozvíjí kolem sebe sama, kolem prázdna, které vymezuje, a skrze něj. Tato vlákenná linie – sledovaná osou příběhu – vytváří plochu. Na rozdíl od tkaní nepracuje háčkování algoritmicky, díky čemuž se potenciálně může rozvíjet donekonečna napříč navyklými protiklady. Právě tak se rozvíjí příběh lemovaný spíše okraji než konci. Háčkovaná oka, jež se obvykle uplatňují jako dekorace, jsou zároveň vlastními konstrukčními prvky. Ozdoba tudíž tvoří prostor a povrch zakládá objem.

Současně se v háčkování může zrušit zažitá hierarchie užitého a volného umění, která se ustavovala souběžně s potvrzováním představ o tom, co je domácí, a že domácí nutně souvisí s ženským. Ženské se pak neurčuje protikladem k mužskému, podobně jako se mateřství nerozpoznává ve vztahu k dítěti, ale ve vzpomínce na matku. Vnitřek není vymezen nedostupným vnějškem. Domov je proto místo, odkud Bunny nedokáže odejít. Ve vyprávění vyvstává hyperbolický prostor. Hyperbola, tedy nadsázka, se zdá nejtěsněji přiléhat ke skutečnosti, která se sama nadsazuje. Přehánění je přiměřenost ve světě bez vnějšku.
Text: Vojtěch Märc