Taneční filmy v podání 420PEOPLE rozšiřují výrazové možnosti a hledají nové diváky
Pandemie koronaviru přinesla živé kultuře mnoho ztrát a nejistoty, ale také určité příležitosti rozvinout a obohatit činnost. Pražský soubor 420PEOPLE v krátké době vyprodukoval hned tři taneční snímky: ORĪGĪ, Konkurz: Ohně Stroje a Through Glass.
Žánr zvaný dance for camera nebo také screendance je ve světě rozvíjen již několik dekád, ovšem v českém prostředí se dosud jednalo o žánr naprosto minoritní. Nyní jsme, vzhledem k okolnostem, svědky jeho tuzemského boomu. Tvůrci se museli velmi rychle přeorientovat na nový způsob choreografického myšlení, aby jejich tvorba skutečně byla dílem pro kameru, nikoliv „jen“ záznamem jevištní produkce.
Choreograf Václav Kuneš vytvořil koncept a choreografii dvou z nově představených snímků souboru 420PEOPLE, dostupných skrze portál GoOut. Jeho ORĪGĪ vzniklo navíc v rámci mezinárodního projektu Clash! – ten se zabývá se novými formami inscenací i tréninků vznikajícími „srážkou“ klasického a současného tance v tvorbě několika evropských souborů. Odrazilo se to na pohybovém materiálu filmu ORĪGĪ.
Na botách záleží
ORĪGĪ je snímkem studiovým, v tomto případě umístěným do prostoru nového tanečního studia Maiselovka, který soubor od loňského podzimu obývá. Zatímco malé pódium, situované na jednom konci sálu, by bylo pro jakékoliv taneční představení krajně limitující, film mohl využít veškerý prostor dlouhé místnosti, v níž se ostatně odehrála většina taneční akce. Zde se postupně objevily tři tanečnice, přičemž každá z nich vycházela z jiné taneční techniky – zpočátku byly ztělesněny nejen charakteristickou obuví, nýbrž i fyzickou konstitucí a zdůrazněným vzhledem interpretek: drobná Fanny Barrouquére ve špičkách si pohrávala s klasickým tancem, sportovní Francesca Amante v teniskách se blýskla znalostí karate a svůdná Simona Machovičová sebejistě předvedla tanec na podpatcích.
Kunešova choreografie však mísila charakteristické prvky stylů s (de)konstrukcí typickou pro současný tanec. Tanečnice, jež připlula na špičkách, brzy vtočila chodidla, sklouzla na zem a začala si pohrávat s možnostmi i nemožnostmi své obuvi. Do jednotlivých sól byly zajímavě zakomponovány tytéž prvky, které díky rozdílné konstrukci bot, a snad i konotacím, jež v nás vyvolávají, působily odlišně. Ve finále se všechny tři tanečnice obuvi zbavily a jejich pohybový slovník se transformoval do typického Kunešova stylu zdůrazňující dynamiku, fyzikalitu a dispozice tanečnic i jejich vzájemný kontakt. V tanci na boso se všechny shodly, symbolicky se tedy stal demokratizujícím prvkem choreografie, který interpretům poskytuje nejvíce svobody.
Choreograf Kuneš společně s kameramanem Tomášem Vlčkem vytěžili z daných podmínek nemálo: blízké záběry daly vyniknout dokonalému ovládání těl, zachytily výraz a krásu tanečnic, širší záběry podtrhly tanec v prostoru. Zpomalení poskytlo nevšední pohled „do nitra“ pohybu, filmové a střihačské triky efektní, překvapivé momenty (například vyzutí z podpatků). Soulad tance s hudbou – v tomto případě z dílny tuzemské kapely Zabelov group – se dá u souboru 420PEOPLE považovat téměř za samozřejmost, vše do sebe náladou i dynamikou krásně zapadalo. Nezbývá, než souboru k jeho filmové prvotině pogratulovat.
Castingová (sur)realita
Druhý „dance for camera“ z choreografické dílny Václava Kuneš nese eklektický název Ohně Stroje – Konkurz. Tentokrát si Kuneš ke spolupráci přizval zkušeného kameramana a filmového i televizního režiséra Jaroslava Brabce. Snímek se opět odehrává v prostorách Maiselovky, nyní stylizovaných do podoby castingového studia. Jednoduchý příběhový rámec tvoří situace konkurzu na muzikál, během něhož se realita občas převrátí do absurdního snového světa znuděného režiséra. Této role se ujal herec David Prachař, který již dříve se souborem 420PEOPLE spolupracoval.
Pomineme-li poněkud banální dějovou linku a repliky, dílo nabízí zejména kvalitní taneční výkony. Stejně jako u předchozího snímku, i zde choreograf pracuje s individualitou interpretů a jejich unikátními schopnostmi. Vidíme tedy Simonu Machovičovou ve smyslné variaci jazz dance, Francescu Amante jako drsnou streetdancerku a Filipa Staňka s rozjuchaným stepovým číslem. Jejich „konkurzní“ choreografie se brzy promění ve zdánlivě (pro režiséra) znepokojující obrazy, při nichž je Prachař postupně zapojován do pohybu. Obličeje se přibližují, stoly mizí a místo nich zbudou duté konstrukce, jimiž se proplétají těla. Tato fantazie vyvrcholí působivým obrazem snově zamlženého a barevného prostoru, v němž všichni čtyři interpreti odehrají iluzorní hru s deskami stolů a svými těly. Jinak však ambiciózní Konkurz podle mě nepřekonal minimalističtější ORĪGĪ.
V kameni, autobuse i mechu
Třetí taneční film – Through Glass v choreografii Sylvy Šafkové a režii Marka Partyše – nabízí jiné lokace i odvážnější práci s nimi. S tanečníky se ocitáme celkem ve třech odlišných prostorách: ve foyer Nové scény Národního divadla (sídlo souboru Laterna magika), v linkovém autobuse a v lese za slunného letního dne. Dílo má být reminiscencí na knihu Lewise Carolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla, ale především se choreografka zabývá zrcadlem coby metaforou obrazu pokřivené reality či odlišného úhlu pohledu. Z díla je také cítit určitá touha po úniku z „reality“, přičemž foyer divadla by mohlo symbolizovat každodennost velkoměsta, autobus onen únik a les přírodu, v níž hledáme uvolnění.
Tato interpretace je do jisté míry podržena i hudbou: zatímco scény v dopravním prostředku a na studeném zeleném mramoru Nové scény jsou dotvářeny hektickými beaty a temnou elektrickou kytarou, obrazy v přírodě ladí s harmonickými zvuky kláves. Zrcadlo přitom není pouze metaforou, nýbrž i nástrojem skutečného odrazu; zprostředkovává ovšem nejen obraz toho, co se děje před ním, ale i toho, co se může odehrát za ním, na „druhé straně“. Tímto obrazem se nakonec přírodní i městský svět propojí, vše se slévá v jedno. Pokřivené záběry mistrně zprostředkovávají kamera a střih Filipa Marka.
Z pohybového hlediska se choreografka do jisté míry nechala inspirovat samotnými interprety – Simonu Machovičovou a Francescu Amante tentokrát doplnil Václav Kuneš – ale také, a to velmi zajímavě, prostředím. V případě tak specifického prostoru, jímž je autobus, to ani jinak nešlo; proto vidíme všemožné přelézání sedaček a závěs za tyče. Hladký mramor a architektura Nové scény inspirovaly autorku k vytváření spirál z těl tanečníků, ke skluzům a dalším plynulým pohybům v prostoru. Stromy v lese jako by inspirovaly k pohybu ve vertikále, dochází i k většímu kontaktu mezi tanečníky. Ale také se zde pokládají do měkkého mechu, a už jen pohled na tento obraz působí i trochu terapeuticky.
Through Glass je příkladem tanečního filmu par excellence, jelikož nabízí vše, co divadelní představení nabídnout nemůže: roztančí několik zajímavých prostor, mezi nimiž se obraz rychle přesouvá, a každý z nichž má nejen unikátní atmosféru, ale také spoluvytváří pohybový materiál.
Taneční film nedokáže nahradit živě provedenou inscenaci v divadle, ovšem to ani není jeho ambicí. Rozvoj tohoto odvětví se stal trendem posledních let, a tak se tanečním souborům vyplatí v tomto směru experimentovat, i když to pro zdejší tvůrce možná prozatím bylo nouzové řešení. Již první počiny však naznačují , že český tanec má v oboru potenciál a bude zajímavé sledovat, které umělce dance for camera „chytí“ a budou jej rozvíjet i v době post-kovidové.
Autorka je členkou redakce Tanečních aktualit.
420PEOPLE: ORĪGĪ
Námět & art director & choreografie: Václav Kuneš, režie & kamera & postprodukce: Tomáš Vlček, hudba: Zabelov Group, zvukový mix: Jan Šikl & Zabelov Group, světlo: Jan Faukner. Tančí: Fanny Barrouquére, Francesca Amante, Simona Machovičová.
420PEOPLE : Ohně Stroje – Konkurz
Námět & choreografie: Václav Kuneš, kamera & režie: Jaroslav Brabec, kameramani: Helena Fikerová & Filip Hájek, fotografie: Pavel Ovsík, Aleš Král, kostýmy: Olo Křížová, střih: Filip Issa, hudební supervize a selekce: Pierre Urban, zvuk: Ladislav Greiner. Obsazení: Simona Machovičová, Francesca Amante, Filip Staněk, David Prachař.
420PEOPLE: Through Glass
Námět & choreografie: Sylva Šafková, režie: Marek Partyš, kamera: Filip Marek, fotografie: Vojtěch Brtnický, Pavlína Schultz, hudba: Bum Ticker – Graphite Man, Le 16 mars – Brique a Braq, kostýmy: Oscar Charpentier. Obsazení: Václav Kuneš, Simona Machovičová, Francesca Amante.
Psáno z on-line záznamů na Vimeo 28. 12., 30. 12. 2020 a 4. 1. 2021. Filmy jsou zde ke zhlédnutí do konce ledna.
