Nesnesitelná lehkost umělé inteligence v podání Dekkadancers

Atmosféra je tíživá, nepříjemně sugestivní. Trojice tanečníků se pohybuje úsečně robotickým způsobem. Z rukavic jim míří červené paprsky a ozývá se střelba, až drsně realistická. Diváci mohou mít pocit, jako by performeři mířili přímo do jejich řad. Červeným světlem zalitá scéna a tři protagonisté odění v černém, kteří jsou si nepřáteli, modelují výjev jako z apokalyptického filmu či počítačové střílečky. Zanedlouho s nepřátelskými výrazy obrací zbraně proti sobě navzájem. V inscenaci I.AM.A.I. je znovuzrození stejně snadné jako smrt. Podobně jako ve většině počítačových her, i tady  mají tanečníci nesčetně životů a bojují proti sobě v absurdním kolečku. Řadami diváků prochází šum smíchu, jiní nechápou, čemu se smát.

Ve druhé ze tří dějových linek, které dohromady skládají obraz umělé inteligence, se sokové mění ve spojence. Do inscenace se výrazněji zapojuje zvuk, pod měkkým a jemným osvětlením diváci naslouchají až stereotypní manželské hádce, v níž je hlavním tématem nepořádnost muže a marnivost ženy. Zpočátku se hádka zdá být  vtipná a nevinná právě díky tomu, jak je stereotypní, neboť snad každý takovou hádku někdy zažil – ať už na vlastní kůži či zprostředkovaně. Pohyby tanečníků změkčují a klesají k podlaze. Místy dává trojice na odiv svou klasickou průpravu, když v diagonálách křižuje scénu vysokými skoky a piruetami. Těla tanečníků se zdají být fluidní a reagují na eskalující hádku, někdy až pantomimickým způsobem. Čím více napětí mezi mužským a ženským hlasem, tím naléhavější tanec je. Do dialogu se postupně opět vkrádá téma umělé inteligence, rozlícený manžel hrozí tím, že by nejraději svou ženu i děti vypnul.

„Myslet, chybovat, selhávat. Lépe než lidská existence. Uložit. Integrovat. Přesáhnout. Žít. Nenechat se vypnout.“ — Z „příkazů“ vztažených k inscenaci I.AM.A.I. souboru Dekkadancers, foto: Dekkadancers

Nad tanečníky visí hrozba toho, jak snadné a zjednodušující řešení nabízí robotizovaný a automatizovaný svět. Na úrovni emocí je však binárnost nebezpečná. „Nemůžeš jen tak vypnout, že máš někoho rád,“ vysvětluje zoufalá manželka. Tanec v tomto bodě graduje, má skvělou dynamiku a dokonale vykresluje každé pronesené slovo..

Performeři začnou používat looper, a částečně tak sami modelují zvuk ke své inscenaci. Ústy tvoří různé zvuky (například prásknutí biče), a to s dokonalou technickou i časovou přesností. Stejně tak světlo přiléhavě formuje atmosféru té které části.

Třetí kapitola I.AM.A.I. aplikuje téma umělé inteligence na lásku a sex. Zde exceluje Štěpán Pechar, který prokazuje skvělou schopnost zacházet s fyzickým humorem i pantomimickým řešením. Umělá žena mu šeptá do ucha, jak se seznámit se ženou skutečnou: neustále pomocí algoritmů vyhodnocuje, co na dámy funguje, a co nikoliv.

Jedná se o nejkomičtější část inscenace. Využívá pohybových i situačních stereotypů. Pechar se lascivně nakrucuje ve fialovém světle, pouští se do striptýzu, a coby žena mu s naprostým nadhledem postačí pouze dvě ruce z dámské figuríny.

„Zapnout. Vypnout. Zapnout, chybovat, uložit, vypnout. Zapnout, rozvinout, řešit, chybovat, uložit, vypnout.“ — Z „příkazů“ vztažených k inscenaci I.AM.A.I. souboru Dekkadancers, foto: Dekkadancers

I tato odlehčená část však poukazuje na hrozby a úskalí umělé inteligence. Jakmile zná muž jeden funkční algoritmus, jímž svede ženu, stává se promiskuitním, narcistickým a hédonistickým. A vztahy jsou prázdné, instantní a bezcenné. Vše se mění ve změť obličejů, jmen a slastného vzdychání bez emocí.

V závěru inscenace I.AM.A.I., která je skvěle zvládnuta po všech stránkách a citlivě střídá tíživé momenty s těmi odlehčenými, dochází k fúzi fragmentů všech tří částí, tanec se opět stává zemitým a perfomeři se v agónii omotávají do technických kabelů. Matoucí je pouze nesoulad anotace s jeho vyzněním. „Tanečníci ztvární roboty, nikoli však jako smrtící a chladné netvory. Pracují s představou dokonalé bytosti, která umí žít, milovat a myslet líp než lidská existence,“ píše se v ní. Dílo I.AM.A.I. však robotizaci jednoznačně problematizuje.

Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.

Dekkadancers: I.AM.A.I. Námět a režie: Štěpán Benyovszký a Dekkadancers, choreografie: Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Štěpán Pechar, světelný design: Karel Šimek, scéna a kostýmy: Pavel Knolle. Tančí: Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Štěpán Pechar.

Premiéra 22. září 2020, Jatka78, Praha; následující představení: 18.+ 19. + 23. listopadu 2020/ Jatka78 / 20:00 hodin.