Uživit se jako sólista je dnes téměř nemožné, říká houslista Jan Mráček
S koncertním mistrem České filharmonie a s jedním z nejvýraznějších houslistů mladé generace jsme si povídali třeba o tom, jak je dnes složité prosadit se, co ho pojí s Bamberskými filharmoniky a dirigentem Jakubem Hrůšou nebo jak se mu studuje na pražské AMU, s níž 8. října oslaví 75. výročí jejího vzniku speciálním koncertem.
Jak jste prožil „koronavirový rok“?
Všelijak. V zásadě si nemohu stěžovat, protože jako koncertní mistr České filharmonie jsem měl společně s orchestrem privilegium projít celou krizi s muzikou. Sólové a komorní aktivity však šly stranou. Dobře si pamatuji na letošní lednový pražský koncert v sále Martinů v Lichtenštejnském paláci. Byl sice jen streamovaný, ale v hledišti sedělo tak deset lidí z řad pořadatelů. Když začali tleskat, byl to pro mě – po nějaké době bez publika – krásný pocit.
A jak se hraje online?
Těžko se mi to říká, ale trochu jsem si na to zvykl. Ono totiž člověku nic jiného nezbude, ačkoliv obecenstvo je ohromnou motivací – je to živý organismus, s nímž vy, jako umělec, pracujete, ať chcete, anebo ne. Hned poznáte, zda se jim vaše hraní líbí, či nelíbí. Jestli jsou dobře naladěni, anebo nejsou. Při prázdném hledišti máte pocit jakési sterility – pouze čekáte, než se rozsvítí červené světýlko na kameře. Když jsme zjistili, že jinou formou to nepůjde, museli jsme se i takhle vybičovat k nejlepším možným výkonům. Jenže to nic nemění na tom, že živé publikum je nenahraditelné.
Sedíme nyní spolu v zahradě AMU na pražském Malostranském náměstí. Na AMU jste v magisterském studiu. Studoval jste rovněž ve Vídni. Jak srovnání dopadá?
Do Vídně jsem se přesunul v roce 2012, hned po konzervatoři. To bylo skvělé. Jenže o dva roky později jsem tam vyhrál soutěž Fritze Kreislera, díky čemuž se mi rozjelo intenzivní koncertování po světě. V jednu chvíli toho začalo být moc. Ve Vídni byli na jednu stranu vůči mně benevolentní, na stranu druhou tam vládne jejich proslulá přesnost. Pro mě to byl obrovský problém. Upřímně: jsem duší muzikant a vždycky si vyberu housle spíš, než sedět v lavici. Jednoho dne jsem ve Vídni došel na studijní oddělení a řekl, že studium a koncertní život nemohu skloubit a dále tam studovat.
Na AMU jsou daleko shovívavější, co se týče absencí kvůli koncertování, včetně mého angažmá u České filharmonie. Po návratu do Prahy jsem započal studium od prvního ročníku. Ve Vídni studuje tři a půl tisíce studentů, obrovské číslo. V Praze je to mnohem osobnější a AMU kvalitou oproti vídeňské univerzitě neztrácí. Pro mě je mnohem příjemnější a přátelštější si dodělat titul zde.
V roce 2012 jste v rozhovoru pro Deník uvedl, že „v České republice kultura spíše upadá“ a že „hudebníci nemají tolik příležitostí se posunout výš a jsou špatně placeni“. Vnímáte to dnes jinak?
Posunulo se to, ale pokud to mám vzít komplexně, a v souvislosti se zdražováním a s rostoucími náklady na život, tak vlastně tolik ne. Nemohu obecně srovnávat tuzemskou scénu s naší Českou filharmonií, protože my jsme kapela číslo jedna a na zdejší poměry jsme ohodnoceni dobře. Se světem se to však srovnávat nedá, což mě mrzí. Ceny bytů v Praze konkurují těm západním s naprostým přehledem.
A když se podíváte na regionální orchestry, je mi líto, jakou tam reálně dostávají mzdu. I v souvislosti s tím, co tomu jako hudebník musíte obětovat. Člověk začíná hrát třeba v pěti letech, každodenně se zdokonaluje a nesmí usínat na vavřínech. Pokud se podívám na počet kvalitních umělců, který vychází z hudebních škol, nejen z AMU, jde o vysoké číslo. A dostat někde místo se stálou smlouvou je extrémně náročné. Za sedmnáct, dvacet tisíc měsíčně si zkrátka nevýskáte.
Jan Mráček hraje na koncertě Smyčce v hlavní roli (2020), foto: Luděk Peřina – ČTK
Talentovaný interpret je dnes často tlačen k tomu, aby začal s kariérou co nejdříve a dokázal se díky tomu prosadit na mezinárodní scéně. Jenže hraní musí i uzrát. Co tedy potřebuje mladý interpret k úspěchu?
Před půlstoletím jste se mohl živit výhradně jako sólista, bez dalších angažmá. Dnes je tenhle svět pryč. Talent již není samozřejmou zárukou úspěchu. Ani vítězství v soutěžích. Musíte mít úspěchy a dobrou agenturu. Ta vás ovšem v lepším případě prodá na nějakých tři sta koncertů za rok, což je sebevražedné, pokud chcete vést alespoň trochu normální život. Navíc musíte být vidět. Což je třeba můj problém, protože nejsem fanouškem sociálních sítí, ačkoli v současnosti to je nezbytnost. Mnoho umělců je ve světě známých právě díky tomu, že mají dobrý Facebook a Instagram. Samozřejmě, musíte mít onen um, talent.
Ale k tomu potřebujete i konexe a štěstí na lidi okolo. Já měl obrovské štěstí. Jednak jsem od patnácti let vyhrával soutěže, jednak jsem byl dlouho propojen přes Akademii Václava Hudečka. Tento houslista mě dva roky vozil po českých scénách a poskytoval mi možnost hrát. A šanci poskytl nejen mně, ale i dalším, kteří prošli jeho interpretačními kurzy – Josefu Špačkovi či Jiřímu Vodičkovi. I díky panu Hudečkovi jsem si zvykl na podium a naučil se pracovat s publikem. V šestnácti letech chcete jezdit na kole a kopat do míče, a on mi pomohl dostat se do uměleckého světa. Tohle všechno mě formovalo, a teď jsem tady – a je mi třicet…
Jste koncertní mistr České filharmonie, sólista, komorní hráč, občas i lektor a také student. V jaké roli se cítíte nejlépe?
Jakkoliv to může znít trochu arogantně, přece jen jsem duší sólista. Pro mě je nejdůležitější sólová dráha a sólový houslový repertoár. Což neznamená, že vše ostatní dělám s menší energií. Ale poctivou odpovědí na tuhle otázku prostě je, že jsem duší sólista! Kdyby to šlo, živil bych se sólovou dráhou, protože při takovém hraní mám úsměv na tváři. Byl jsem teď v srpnu poměrně vážně nemocný, a když jsem si po třech dnech v nemocnici konečně pustil hudbu, vstoupily mi slzy do očí a říkal jsem si, jak moc se těším, až si znovu zahraji. Ze všech svých činností, z angažmá u České filharmonie, z působení u Lobkowicz Tria i z komorního hraní s dalšími interprety, se snažím čerpat to dobré právě do sólového hraní.
Ale aby bylo jasno: když jsem nastoupil k České filharmonii, byl jsem překvapený, jak dlouho jsem vnitřně otálel s něčím tak krásným, jako je působení v orchestru. Protože předtím jsem s rolí orchestrálního hráče více méně neměl co dočinění. Té nádherné muziky je kolem vás prostě tolik! – a pokud jste toho coby člen špičkového orchestru součástí, je to skvělé. Poskytuje vám to spoustu zkušeností, jež se dají uplatnit v sólové dráze. Navíc koketuji s myšlenkou, že bych začal dirigovat, ale bohužel na to teď nemám čas.
Na třicetiletého hudebníka toho máte sakra hodně…
No právě! V souvislosti s nedávnou nemocí jsem si uvědomil, že bych přece jen neměl takové věci ještě řešit, a měl bych trochu ubrat, věnovat se více rodině a tomu, co mám nejraději, tedy hraní na housle.
AMU vás oslovila, abyste nyní 8. října zahrál jako sólista na slavnostním koncertu k 75. výročí založení. Uvedete Dvořákův Houslový koncert. Skladbu jste vybíral vy?
Nevybíral, ale nedokážu si pro takovou slavnostní příležitost představit žádný jiný koncert.
Co pro vás tato skladba znamená?
Pro mě je Dvořákův koncert srdeční záležitostí, protože patří mezi první romantické koncerty, které jsem nastudoval. A navíc jsem ho hrál v soutěži Pražského jara v roce 2010, kde jsem skončil druhý, na což rád vzpomínám. A vyhrál jsem s ním Beethovenův Hradec v roce 2009. Je to zkrátka skladba, v níž jsem se seznamoval s rolí sólisty. V zahraničí se ho snažím propagovat, protože není uváděn tolik, jak by měl. Je těžký a pro sólistu trochu nevděčný, protože ona náročnost není slyšet. Muzika, která je technicky těžší, než se může jevit publiku, není u interpretů nejoblíbenější. Nevím, jestli je to ten důvod, že Dvořákův Houslový koncert není v koncertních programech tak často ke slyšení; každopádně rád s ním jezdím do světa.
Plakát k Slavnostnímu koncertu k 75. výročí založení AMU v Praze, foto: AMU
Bude hrát Akademický orchestr, složený ze studentů, absolventů i pedagogů AMU. A zazní i výběr ze Smetanovy Mé vlasti. Půjde o takovou oslavu národní hudby…
To máte podobné jako zahájení Dvořákovy Prahy nebo Pražského jara. Myslím, že i jubileum Akademie je příležitostí pro to, aby takový program zazněl. Pro nás muzikanty je to vlastně známá hudba a užít si ji s námi mohou i posluchači. Pokud bych tam měl uvést třeba Korngoldův Houslový koncert, který jsem teď nedávno hrál s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou, tak i přesto, že je báječný, tak se k takové příležitosti tolik nehodí.
S Jakubem Hrůšou spolupracujete v České filharmonii, neboť je jedním z jejích kmenových hostujících dirigentů. Teď jste poprvé hrál s jeho Bamberskými symfoniky…
… no těšil jsem se moc. Bamberští náleží mezi nejlepší světové orchestry. Navíc tam mám spoustu přátel. Hráli jsme zmíněný Korngoldův houslový koncert, který je, stejně jako ten Dvořákův, také málo uváděný, což je obrovská škoda a do jisté míry to nechápu. Přitom je to andělská hudba! Líbivá, vlastně napůl filmová, přesto plnohodnotná a hluboká. Kdo jen tak může říct, že hrál sólově s Bamberskými symfoniky, pod vedením Jakuba Hrůši?! Cítil jsem se v naprostém hudebním bezpečí, neboť všichni poslouchají, nebo mají upřený zrak na sólistu i dirigenta. Pak není problém začít čerpat inspiraci z momentálního okamžiku, tak trochu si i pohrávat a zacházet až do odvážných momentů.
Houslista Jan Mráček a dirigent Leoš Svárovský, foto: AMU
Co dalšího vás čeká v nynější sezóně?
Musím si trochu postěžovat, že objem koncertů není jako před koronavirovou krizí, což mě trochu mrzí. Ale neházím flintu do žita. Doufám, že je to otázka času, než se se koncertní život nastartuje. V říjnu mě čeká již zmíněný jubilejní koncert AMU. Poté budu hlavně u České filharmonie, abych dohnal všechen čas, který trávím kvůli závazkům jinde. Po Novém roce se těším na natáčení Mozartových houslových koncertů s Rádiovým symfonickým orchestrem ORF ve Vídni. Už dva roky hledáme příležitost s mým spolužákem a velkým kamarádem Jirkou Rožněm. Na jaře se spolu konečně podíváme do Lipska, kde vystoupíme s Lipským rádiovým symfonickým orchestrem MDR. Čeká mě také koncert v Istanbulu s Borusan Istanbul Philharmonic Orchestra. Letos v červnu jsem byl na konkurzu na místo prvního koncertního mistra u Berlínské filharmonie. Ačkoliv nevybrali nikoho konkrétního, tak jsem se umístil mezi třemi nejlepšími a v příští sezóně mám dva programy jako hostující koncertní mistr u Berlínské filharmonie.
To je úspěch!
Od toho si slibuji hodně. Není to zatím nic oficiálního a víceméně tam budu příležitostně zaskakovat na židli prvního koncertního mistra za pana Stabrawu, který je u orchestru od osmdesátých let a letos končí. Tamější místo koncertního mistra se musí zaplnit, a tak je zkrátka zatím rozdělili mezi nás tři, kteří jsme se umístili v konkurzu nejvýše. Objevit se uprostřed Berlínské filharmonie je zkrátka báječné.
Zvuk Berlínských je jedinečný. Před pár týdny jsem v jejich podání slyšel Sukovu Pohádku léta a – byla to radost!
Měli jsme Pohádku léta natáčet s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou, ale protože byl někdo v orchestru covid-19 pozitivní, tak nás hygiena všechny nekompromisně uvrhla do karantény a z natáčení sešlo. Ale v listopadu máme natáčení Suka znovu v plánu. Technicky sice jde o náročnou skladbu, ovšem úžasnou! To je muzika, která České filharmonii sedí. Nechci srovnávat, ale nedávno jsem slyšel jistý zahraniční orchestr provádět českou hudbu. Samozřejmě, musí to být jiné, tohle respektuji a nepatřím mezi ty, kteří říkají, že pokud to není hráno někým českým, nedá se to z podstaty věci poslouchat. Ale na Českou filharmonii to jednoduše nemá – ten sametový zvuk, samotné pojetí muziky… Pro nás jako české muzikanty je to mnohem osobnější.
Relativně nedávno hrála v Praze Dvořákův Houslový koncert slavná Anne Sophie Mutter, a některým lidem to ne úplně sedlo…
Anne Sophie Mutter je úžasná houslistka, ale hraje dost tvrdě. Nezpochybňuji to, ovšem směrem k české muzice nejde o můj šálek kávy. V české hudbě má znít kantiléna, pohlazení – a v případě Anne Sophie Mutter tomu tak nemuselo být. Slovanská vřelost – to je Dvořákův Houslový koncert…
Houslista Jan Mráček s cenou Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, foto: ČTK – Radek Petrášek
Jan Mráček (* 1991) pochází z hudební rodiny. Na housle začal hrát v šesti letech a postupně se vyprofiloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval u Magdalény Mickové a později u Jiřího Fišera. Výrazný vliv na něj měla spolupráce s Václavem Hudečkem, která ho přivedla na koncertní pódia. Zaujal v roce 2008, kdy vyhrál 1. místo v soutěži konzervatoří. Mezi jeho dosud nejvýznamnější mezinárodní úspěchy patří vítězství v prestižní vídeňské soutěži Fritze Kreislera v roce 2014, která ho katapultovala mezi přední mladé hráče. Jako sólista vystoupil Mráček s několika světovými tělesy jako například Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony nebo třeba Bamberger Symphoniker. V roce 2011 se stal nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. K České filharmonii, kde zastává místo koncertního mistra, ho přivedl Jiří Bělohlávek v roce 2016. Mimo to je Mráček členem komorního Lobkowicz Tria. V roce 2016 vydal nahrávku kompletního díla Antonína Dvořáka pro vydavatelství ONYX. Hraje na housle italského mistra houslaře Carlo Fernando Landolfiho z 18. století.
