Pod taktovkou výjimečné situace: dirigent a hornista Václav Luks

Václav Luks (* 1970) se učil hře na lesní roh na Konzervatoři v Plzni a Akademii múzických umění v Praze. Studia završil ve švýcarské Basileji, kde navštěvoval proslulou akademii staré hudby Schola Cantorum Basiliensis a studoval tam obor historické klávesové nástroje a historická provozovací praxe pod vedením Jörga-Andrease Böttichera a Jespera Christensena.

Takzvaná stará hudba a její poučená interpretace je hlavním těžištěm Luksovy profesní dráhy jak v roli hráče, tak dirigenta a pedagoga. Již během studií v Basileji působil jako sólový hornista berlínského komorního orchestru staré hudby Akademie für Alte Musik Berlin.

Po návratu do Česka zakládá Luks barokní orchestr Collegium 1704 a sesterský vokální soubor Collegium Vocale 1704. (Letopočet v názvu Collegia 1704 odkazuje na Jana Dismase Zelenku, významného českého skladatele hudby vrcholného baroka, jenž je erbovním skladatelem orchestru.) Obě tělesa se časem stávají nejvýraznějšími tuzemskými uskupeními interpretujícími starou hudbu. Pod Luksovým vedením hostuje Collegium 1704 pravidelně na nejprestižnějších adresách v Salcburku, Vídni, Drážďanech, Utrechtu, Varšavě, Moskvě, Londýně, Lipsku nebo Versailles. Mimo to Luks spolupracuje s dalšími renomovanými orchestry (Netherlands Bach Society, Camerata Salzburg či Orchestre nationale de France) a s pěvkyněmi a pěvci jako Karina Gauvin, Magdalena Kožená, Philippe Jaroussky či Adam Plachetka.

Diváky i kritiku rovněž zaujaly Luksovy spolupráce na poli opery a divadla. Podílel se kupříkladu na uvedení opery L’Olimpiade Josefa Myslivečka v režii Ursely Herrmann v Praze a v dalších zemích, nebo Vivaldiho opery Arsilda, regina di Ponto v režii Alfreda Radoka.

Vyberte, prosím, hudební dílo, jež nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.

Zpravidla je to hudba, kterou se právě zabývám. V současné době je to klid lesa – nemám ovšem na mysli známou skladbu pro violoncello od Antonína Dvořáka, ale pravý klid pravého lesa.

Proč právě on? 

Poslední měsíce byly velmi turbulentní a byl jsem zavalen obrovským množstvím velmi různorodé práce, tedy únik do přírody je to, po čem momentálně nejvíce toužím.

U jaké práce vás zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

Když se začala nebezpečně zvedat čísla infekce, byl jsem právě v Holandsku na turné s Netherlands Bach Society s Bachovou Trauerode. Všichni doufali, že se vše uklidní a epidemie brzy pomine. Když jsem se vrátil do Česka a začal se připravovat na abonentní koncert Collegia 1704 v pražském Rudolfinu s hudbou Bachových kantát, bylo již jasné, že situace tak jednoduchá nebude. A skutečně – zmiňovaný koncert se už neuskutečnil.

Jak pandemie změnila způsob práce Collegia 1704?

Radikálně. Za uplynulý rok jsme téměř zapomněli, jaký je to pocit hrát a zpívat pro živé publikum. Provedli jsme řadu streamovaných koncertů a vytvořili jsme unikátní řadu videokoncertů UNIVERSO 1704, jimiž jsme našemu publiku i hudebníkům chtěli „vynahradit“ živé koncerty. Výjimečnost projektu spočívá mimo jiné ve spojení hudby, genia loci velmi různorodých míst natáčení v Česku i v Německu, a také specifickým nasvícením a artovou kamerou, kdy se divák ocitá v centru koncertu a je hudebníkům a zpěvákům neobvykle nablízko, takže vzniká velmi sugestivní atmosféra a dojem z každého díla. Fungovat jsme tedy nepřestali. Nicméně po roce, kdy naším publikem byly téměř výhradně mikrofony a kamery, se již velmi těšíme na živé publikum.

Collegium 1704, stejně jako vokální ansámbl Collegium Vocale 1704, je soukromý orchestr a není přímo financován ze státního rozpočtu. Jak jste řešili provoz a bezprecedentní výpadek tržeb z koncertní činnosti, která byla zakázána?

Někteří pořadatelé vyzvali k realizaci zamýšlených koncertů v alternativní podobě (streaming), a to při částečném zachování rozpočtu projektu. Jiní vyplatili část honoráře jako kompenzaci i bez nároku na realizaci projektu, těch bylo samozřejmě minimum. A mnoho našich posluchačů a abonentů si nenechalo zpětně vyplatit peníze za vstupenky zakoupené na nerealizované koncerty, aby tak vyjádřili svoji solidaritu s námi. Taková podpora byla velmi důležitá, jak finančně, tak morálně.

Velmi důležitá však byla také podpora ze strany oficiálních institucí. Například Česko-německý fond budoucnosti vyhlásil speciální program podpory a Ministerstvo kultury ČR i hlavní město Praha ponechaly objem podpory z grantových programů v původní výši, byť se samozřejmě zamýšlenou dramaturgii nepodařilo naplnit se živým publikem, ale v našem případě právě vznikem ucelené řady videokoncertů UNIVERSO 1704. Ministerstvo kultury navíc velkoryse poskytlo dva balíčky pomoci živému umění nad rámec běžných grantových řízeni a také Magistrát hlavního města Prahy nabídl možnost zažádat o dvacetiprocentní navýšení dotací kulturním subjektům pro překlenutí nejtěžších období. Díky součtu těchto podpor a vynucenému omezení provozu se nám podařilo v nouzovém režimu přežít.

Václav Luks v akci, foto: Collegium 1704 – Petra Hajská

Nicméně se zeptám: Pomohl stát v této nebývalé situaci kultuře dostatečně, anebo umění tu prostě stojí na druhé koleji?

Otázkou je, co považujeme za dostatečné. Řekl bych, že Ministerstvo kultury se chovalo po celou dobu pandemie velmi vstřícně a ze státního rozpočtu se mu podařilo získat poměrně významné objemy peněz na podporu neziskového sektoru živého umění. Podpory komerční sféry kultury se ujalo Ministerstvo průmyslu a obchodu v podobě programů COVID kultura, a byť administrativně to občas zaskřípalo, lze považovat za úspěch, že se tyto podpory podařilo dojednat.

Přímo ostudný je ovšem způsob jednání Ministerstva zdravotnictví ČR, které specifika sektoru kultury po dlouhé měsíce zkrátka arogantně přehlíželo. V procesu rozvolňování protiepidemických opatření postavilo Ministerstvo zdravotnictví kulturu zcela na vedlejší kolej.

Průmyslové výroby se protiepidemická omezení téměř nedotkla, restaurace, sportovní akce nebo služby již nějakou dobu fungují s minimálními omezeními, ale kultura je nadále omezena přísnými a zcela nesystémovými restrikcemi. Když už se podařilo získat od Ministerstva zdravotnictví nějaký plán, za jakých podmínek a v jakých krocích bude rozvolňování v oblasti kultury probíhat, následně se ukázalo, že samotné ministerstvo se vlastním plánem neřídí. Takže tápeme dál.

Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě v oblasti kultury, potažmo klasické hudby?

Kromě ekonomických a uměleckých škod spatřuji velký problém v poplašné zprávě, kterou vyslalo Ministerstvo zdravotnictví veřejnosti. Tím, že se z kultury udělal obětní beránek, na němž se demonstruje péče vlády o zdraví občanů, vznikl jakýsi falešný obraz „nebezpečného prostředí kulturních akcí“. Do restaurací a obchodních center se lidé vrací bez nejmenšího zaváhání, ale návrat publika do divadel a koncertních sálů bude velkým problémem.

Podobná situace je i v Německu, kde jsme účinkovali nedávno na Lipském Bachfestu. Pořadatel měl možnost otevřít koncerty velmi omezenému publiku a ani zlomek kapacity jindy beznadějně vyprodaných koncertů se nepodařilo naplnit. Přitom všechny známé vědecké studie ukazují, že prostředí kulturních akci patří z hygienického hlediska k nejbezpečnějším.

Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost světa klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že koronakrize je vlastně jen přiblížila reálnému životu. Mají více času na sebe, na svoji tvorbu, rodinu. Otevřela ve vás krize něco nového?

Tento názor opravdu nesdílím. Koneckonců, každý si může (a mohl i před koronavirovým obdobím) rozhodnout sám za sebe, jak rozdělí svůj čas mezi svoji profesi a své soukromí. K tomu žádné pandemie nepotřebujeme. Navíc z produkčního hlediska se vše velmi zkomplikovalo a práce se extrémně znásobila, neboť musíte akce připravovat do všech detailů a pak je přesouvat a přeorganizovávat, a to i několikrát po sobě v reakci na stále se měnící situaci nejen u nás, ale v celé Evropě a ve světě; zkrátka musíte neustále pružně reagovat na rozhodnutí epidemiologů a pořadatelů, což vyžaduje nejen množství času, ale i osobního nasazení a energie.

Co současnost Collegiu 1704 přinesla, byla možnost otevřít letošní Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí, přičemž na nastudování jste měli několik málo týdnů. Bylo náročné připravit a dostatečně poučeně nastudovat tak obsáhlé dílo za tak krátký čas? S orchestrem, jehož interpretační těžiště leží hlouběji v historii a takové dílo není běžně v jeho repertoáru?

Provedení Mé vlasti bylo pochopitelně obrovskou výzvou umělecky i produkčně. Organizovat v režimu „last minute“ takto náročný projekt s řadou zahraničních hostů v době, kdy podmínky cestování a podoba protiepidemických opatření byly zcela nepředvídatelné, byl tvrdý oříšek.

„Provést Mou vlast na dobové nástroje a v duchu interpretačních zvyklostí konce 19. století je neobvyklá výzva,“ komentoval dirigent Václav Luks účast svého souboru na Pražském jaru 2021, foto: Pražské jaro – Petra Hajská

Mou vlast jste uvedl zvukově originálně. Tedy alespoň podle toho, na co je současný většinový posluchač u tohoto díla zvyklý. Jaké jsou reakce?

Naším cílem nebylo šokovat, nýbrž představit Mou vlast v neotřelých barvách a umožnit pohled na toto dílo z perspektivy interpretačních zvyklostí doby jeho vzniku. Počítal jsem samozřejmě s tím, že u tak notoricky známého díla může být odchýlení od zažitého interpretačního kánonu pro některé posluchače obtížně přijatelné.

Je pravda, že pro Collegium 1704 není hudba pozdního romantismu kmenovým repertoárem a vzhledem k velikosti obsazení, které partitura Mé vlasti vyžaduje, se tedy jednalo o zcela mimořádný projekt a mimořádnou výzvu pro všechny zúčastněné hudebníky. Projekt měl i nezanedbatelný symbolický význam, kdy se na konci dlouhé koronakrize mohli na pódiu setkat hudebníci z různých evropských zemí a vyslat gesto naděje na znovuoživení kultury po dlouhé době ticha. Měl jsem velkou radost z obrovského množství nadšených reakcí z celého světa, kterých se nám dostalo.

Interpretační představa Mé vlasti, stejně jako dalších děl z období romantismu, je v nás dnes pevně zakořeněna, což ukázal i koncert na Pražském jaru. Proč bychom se měli přibližovat „původnímu zvuku“ těchto děl?

Stejně tak bych se mohl zeptat já: Proč bychom se neměli „původnímu zvuku“ přibližovat? Každý interpret a každý posluchač má možnost si vybrat, jaká cesta vnímání hudby je jeho srdci nejbližší. Jsem přesvědčen, že jakékoliv muzikantsky poctivé provedení má svoje opodstatnění a najde si své publikum. Fakt, že takzvaná historicky poučená interpretace má stále více příznivců, přičítám tomu, že publikum bylo unavené poslouchat ve stejném zvukovém hávu Bacha, Mozarta, Smetanu nebo třeba Šostakoviče. Touha objevovat neznámé je jedním z nejúžasnějších atributů lidského ducha, a tak snad i největší skeptici již pochopili, že touha objevovat krásy hudby v původních barvách není pouhou módní vlnou.

Dirigent a umělecký vedoucí orchestru Collegium 1704, foto: Collegium 1704 – Petra Hajská

TIPY INSPIROVANÉ VÁCLAVEM LUKSEM

John Cage: Child of tree

Les, potažmo příroda, je nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro umění obecně. Pokud můžete, vydejte se jako Václav Luks do útrob lesa a poslouchejte a inspirujte se. Možná uslyšíte něco podobného, co hudební romantici, když komponovali jednu z mnoha skladeb inspirovaných lesem. My zde – s trochou nadsázky a v protikladu k Luksově staré hudbě, avšak zcela vážně – vybíráme dvě skladby poválečných autorů, u nichž les mohl být inspiračním zdrojem a kde se příroda představuje zcela nezištně. První je skladba Johna Cage Child of tree z roku 1975, u níž posluchač může vnímat Cageovu fascinaci bezprostředními zvuky kolem nás. Co z toho je ještě hudba a co „jen“ jen hluk, a jsou i náhodné shluky hudbou? To necháváme na vás. Skladbu přestavuje Greg Beyer, specialista na soudobou hudbu.

Olivier Messiaen: Catalog d’oiseaux

Druhou ukázkou je skladba Catalog d’oiseaux neboli Katalog ptáků francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Ten byl od dětství fascinován zpěvem ptáků a téma ptačího zpěvu neodmyslitelně patří k jeho tvorbě. Messiaen se pokusil o sofistikovanou evokaci zpěvů ptáků, a právě tato skladba pro klavír je jeho nejznámějším příkladem. Dělí se na třináct částí, každá část představuje jednoho obratlovce. Šestý díl L’Alouette lulu (Skřivan lesní) hraje věhlasný interpret Messiaenova díla, Francouz Pierre-Laurent Aimard.