Jiné a zvukově skvělé zahájení Pražského jara. Collegium 1704 v romantických luzích a hájích
Komplikovaná doba si žádá specifická řešení. Alespoň tak se mohla zprvu jevit Václavu Luksovi nabídka ze strany Pražského jara, aby se svým Collegiem 1704 za extrémně krátký čas nastudoval Smetanovu Mou vlast a provedl ji na zahajovacím koncertu 76. ročníku.
Pro standardní symfonický orchestr, navíc české provenience, není nastudování Mé vlasti až tak olbřímí úkol. Ale pokuste se jej zrealizovat s barokním ansámblem, který se pro tento účel musí nejen „nafouknout“ o nemálo hudebnic a hudebníků, ale především sladit zvuk směrem k romantické epoše, a to na základě dostatečného intelektuálního kreditu i hráčské zručnosti. Přesto se to podařilo! Collegiu 1704 se patří pogratulovat, a to nejen za značnou uměleckou invenci, ale i skvělý šťavnatý zvuk.
Před pětadvaceti lety svěřili organizátoři Pražského jara zahajovací koncert ostrovnímu orchestru London Classical Players, který provedl Mou vlast na dobové nástroje. Tehdejší ohlasy nebyly nijak pozitivní. Svět se však mění. Hledání možností, jak hudbu interpretovat, ať už historicky poučeným způsobem nebo formou experimentu či syntézy, je v posledních letech žádaným „zbožím“ jak mezi umělci, tak i posluchači.
Smetanovu Mou vlast v letošním roce poněkud netradičně zahajoval soubor Collegium 1704, který se specializuje zejména na interpretaci barokní hudby, foto: Pražské jaro – Petra Hajská Collegium 1704 zvolilo obdobnou interpretační cestu: poskytlo posluchači dostatečně autentický zvuk v kontextu takzvané poučené interpretace, a podalo ryze romantický kus způsobem, který se neshoduje se současnou obecně zažitou představou, jak by takové dílo mělo znít. Renomované Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem nelze obviňovat, že by k věci přistupovalo bez dostatečně znalé představy autentické hry a zároveň ze snahy o senzaci.
Platí tu, že proti gustu žádný dišputát. Naše míra vnímání romantické hudby, založená na „kultuře dokonalosti“, může ničit náš vztah k hudbě, jak říká věhlasná moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka Patricie Kopatchinskaja. Zvuková dokonalost, využívající moderních hudebních nástrojů pro dokonalejší a nosnější zvukový projev, otevřela nový hudební svět. Zároveň nás ochudila o podstatně autentičtější vnímání starší hudby, která je zkrátka ve své originalitě mnohem surovější, živelnější a hmatatelnější, jak také ukázalo letošní uvedení Mé vlasti.
Během koncertu platila přísná hygienická opatření: diváci se museli prokázat platným PCR testem, mít nasazený respirátor a dodržovat rozestupy, foto: Pražské jaro – Petra Hajská Luksovo pojetí se zakládalo na barevnosti, vyvážené agogice a působilo komplexním dojmem. Orchestr podal cyklus jako jedno velké instrumentální dílo. Zvuk byl sice specificky „kovový“, sytý a hutný, zároveň však transparentní, například ve Vltavě, nebo hravý v básni Z českých luhů a hájů. Tempově standardní nebo spíše pomalejší provedení neubíralo nic na exaltované Šárce či Blaníku. Vyšehrad i Tábor poskytl dramatiku i náležité ztišení. Méně výrazné smyčce odkryly monumentalitu a mnohovrstevnatost Smetanova díla v podobě dobře zřetelných protihlasů.
Těžiště Collegia 1704 interpretačně leží v barokní epoše, a tak tomu, předpokládám, i zůstane. Nicméně bylo by skvělé, vydat se s ním občas do bližší minulosti a připomenout si, že zvuk základních romantických děl může být i jiný než ten, který v současnosti naprosto převažuje. Collegium 1704 představilo po letech konečně osvěžující Mou vlast; dílo natolik spjaté s českým národním po(d)vědomím a zároveň hudbu, která může být pro svoji popularitu už poněkud vyčerpaná.
