Pod taktovkou výjimečné situace: Jak to vidí dirigent Dennis Russell Davies

Dennis Russell Davies (*1944) pochází ze státu Ohio v USA. Hru na klavír a dirigování vystudoval na Juilliard School v New York City, kde získal také doktorát. V roce 1977 spoluzaložil těleso American Composers Orchestra, věnující se soudobé klasické hudbě; v jeho čele stál až do roku 2002. V osmdesátých letech se přestěhoval do (západního) Německa: od roku 1980 vedl sedm let Staatsoper Stuttgart. Uvedl například opery Philipa Glasse, s nímž je dlouhohodobě v úzkém kontaktu. Mezi lety 1997 až 2020 působil coby šéfdirigent vídeňského rozhlasového orchestru ORF a byl i profesorem na univerzitě Mozarteum v Salzburgu. Se svojí manželkou, japonskou pianistkou Maki Namekawa, se usadil v rakouském Linci, v němž byl od roku 2002 patnáct let šéfdirigentem Bruckner Orchester Linz a zanechal tam nesmazatelnou stopu. Šéfdirigentem Filharmonie Brno je od roku 2018. Díky Daviesovým schopnostem a mezinárodní reputaci na poli takzvané nové a soudobé klasické hudby se Brno pozvolna stává významným místem pro realizaci této tvorby.

U čeho vás pracovně zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

Vloni v únoru jsem dirigoval orchestr neeapolské opery. Koncert jsme úspěšně provedli; myslím, že to bylo 21. února. Letěl jsem domů, má žena byla v Tokiu a já na ni apeloval, aby se vrátila o něco dříve. Na konci února, když jsme se sešli v Linci, se začínalo mluvit o lockdownu. Začátkem března jsem přijel do Brna na koncert a nahrávání, což jsme ještě stihli, ale poté už skutečně nastal kompletní lockdown. Z domova jsem pracoval následující dva měsíce.

Celospolečenské klima na počátku pandemie a nyní se diametrálně liší. Jak vnímáte tento rozdíl v hudebním prostředí? Stojí umělci pohromadě, nebo je to štěpí?

Mohu mluvit za hudebníky Filharmonie Brno: velmi na mě zapůsobily jejich disciplína, trpělivost, smysl pro zodpovědnost a způsob, jímž reagovali na pandemickou výzvu. Je to skutečně těžké období, ale máme požehnanou podporu od lidí, a dokonce i vládní podporu. Vím, že mnoho hudebníků, kteří nejsou v této pozici jako my, prochází obtížným bojem, z něhož jsme znepokojeni a děláme vše proto, abychom jim pomáhali a podporovali je.

Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby? 

Myslím a doufám, že tato krize bude mít na společnost pozitivní efekt. Je tu šance, že kultura bude ve veřejném prostoru lidmi znovu ceněna. Hudba, divadlo, obecně kultura je něco, co lidem v minulém období hodně chybělo. A doufám, že až bude opět možné uskutečnit koncerty bez omezení, objeví se nárůst podpory ze všech stran. Je možné, že mezinárodního cestování, na něž jsme byli zvyklí, bude poněkud omezené – jak z finančních, tak z praktických důvodů. Ale obecně předpokládám, že svět klasické hudby musí fungovat ve společnosti i vzdor těmto skutečnostem. Společnost se zamyšlí nad tím, co je důležité a jak udržet své spoluobčany v bezpečí, a zároveň si užít příležitostí, které zde v Evropě máme jako je právě velmi bohatý společenský život.

Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Kde tu podle vás stojí umění? 

Mnoho lidí se prostě obává, jak uživit rodinu, jak podpořit svoje děti. Proto nemají čas a prostor přemýšlet o aktivitách, jež mohou ve volném čase provozovat nebo které by pro ně mohly být důležité – jako je i vzdělávání a kultura. A my, umělci, musíme za této situace udělat vše proto, abychom naši práci mohli dělat co nejlépe, a hlavně pro lidi, kteří se v těchto velmi obtížných dobách potýkají s různými problémy. Myslím si tedy, že rolí umělce musí být velkorysé porozumění problémům obyčejných lidí i společnosti jako takové, a snaha o to, aby naše umění bylo viditelné a dostupné pro každého.

Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost současného světa klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že corona krize je vlastně jen přiblížila reálnému životu. Otevřela ve Vás tato krize něco nového? 

Nejsem si jistý, co myslíte onou rychlostí současného světa klasické hudby. Mnoho umělců působilo na mezinárodní úrovni, kdy bylo možné cestovat na velké vzdálenosti a uskutečňovat jakýsi druh výměny nápadů mezi sebou. Je možné, že se tohle změní: pandemie asi jen tak nezmizí, takže musíme najít způsob, jak nejlépe udržet tato mezinárodní spojení, a přitom pozitivně pracovat a působit ve svých domovech a vlastích.

Filharmonie Brno musela zrušit velkou část předchozí i aktuální koncertní sezóny. Jak se změnil způsob práce?

Museli jsme samozřejmě řešit situaci bez diváků v sále. Našli jsme si jiné způsoby, jak se k lidem dostat prostřednictvím různých médií. A nejdůležitější věc, kterou cítím, je ta, že brněnští hudebníci byli schopni pracovat společně jako jedno těleso; hrát společně jako orchestr. Byli velmi zodpovědní za udržení umělecké kvality a schopnosti hrát. A vedení Filharmonie Brno i další pracovníci udělali vše proto, aby hudebníkům poskytli příležitost hrát, ať už skrze rozhlas, živý přenos nebo nahrávání.Je důležité, abychom našli nové způsoby, jak oslovit publikum a toto vše bude možná součástí našich budoucích aktivit.

Hudba dokáže reflektovat podněty vzešlé jak z povahy autora, tak ze stavu společnosti. Nedávno jste s Filharmonií Brno provedl světovou premiéru 3. symfonie rakouského komponisty Thomase Larchera, která právě v nynější době všeobecné skepse překvapila svým světlem. Budou podle vás autoři soudobé „klasiky“ reflektovat nynější situaci ve své tvorbě?

Mám za to, že Thomas Larcher by napsal stejnou skladbu i bez pandemie. Většina skladatelů, s nimiž jsem spolupracoval, píše hudbu, kterou cítí z osobního hlediska a zkrátka ji potřebují stvořit. Takto mohl Mozart v nejtěžších a nejsmutnějších dnech svého života psát velmi šťastnou a téměř veselou hudbu, anebo naopak. Skladatelé vyjadřují svou nejniternější duši a svůj intelekt bez ohledu na to, co se děje navenek. A mám jednoho velmi dobrého přítele, skladatele, který v červnu 2001 napsal velmi krásnou, ale velmi smutnou expresivní větu symfonie. Bylo to před hroznými událostmi z 11. září. Poté mi řekl, že měl téměř jakousi předtuchu. Na tyto události reagoval ještě dříve, než k nim skutečně došlo. Hudba pochází z nejniternějších částí duše. Umělec tak může být často velmi ovlivněn okolním světem a tím, co se děje.

Je čas bilancovat nebo je krize v kultuře teprve na začátku?

Nejsem úplně přesvědčený, že máme hovořit o krizi v kultuře. Seriózní umění jako literatura či hudba nikdy nebylo populární formou pro většinu populace, ale zároveň vždy bylo něčím důležitým pro společnost jako celek. Lidé, kteří chtějí takové umění dělat, mají příležitost.

Myslím si totiž, že současná krize tkví především v tom, že společnost je uzavřena jako celek – a nejde samozřejmě pouze o kulturu. Jsou to služby, které nemůžeme využívat: od kadeřnických salonů po sportovní trénink. To jsou důležité věci pro udržení celistvosti společnosti. Lidé mají určité sdílené zájmy, a je to velmi obtížné, když nemají možnost, jak je realizovat.

S tím souvisí i finanční krize u lidí, kteří jsou existenčně závislí na těchto činnostech. Podíváte-li se třeba na Kometu (hokejový klub v Brně, pozn. redakce), tak tým nehraje v běžném provozu. A všichni kolem stadionu, lidé, kteří prodávají zboží a služby široké veřejnosti, jsou sevřeni obtížnou finanční situací. Tudíž jde o celospolečenskou situaci. Až se pandemie dostane pod kontrolu, což, doufám, nastane v dohledné době, musíme společnost jako celek trpělivě hledat způsob, jak se vrátit k věcem, které byly pozitivní a přestat dělat věci, jež se ukázala jako negativní.

TIP K POSLECHU INSPIROVANÝ DENISEM RUSSELLEM DAVIESEM

Nejsou to výhradně pováleční autoři, byť se jim Dennis Russell Davies prioritně věnuje. Sahá i do starších hudebních epoch, což dokládá jeho rozsáhlá diskografie. Nahrál kompletní orchestrální hudbu Josepha Haydna nebo Antona Brucknera (rodáka od Lince). Mezi „jeho“ další autory patří například Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Antonín Dvořák či Bohuslav Martinů a Dmitrij Šostakovič. Přesto jména jako Gija Kančeli, Pēteris Vasks, Erkki-Sven Tüür, Arvo Pärt, John Cage nebo Philip Glass mají v jeho hudebním vnímání klíčovou roli.

Právě vztah ke Glassovi, asi nejvýznamnějšímu představiteli minimalismu v klasické hudbě, se v Daviesově kariéře odráží obzvlášť intenzivně. Ve světové premiéře D. R. Davies uvedl devět z dvanácti Glassových symfonií: č. 1 v Mnichově (1992), č. 2 v New York City (1994), č. 3.v německém městě Künzelsau (1995), Symfonii č. 5 v Salzburgu (1998), č. 6 roku v New York City (2002), č. 8 tamtéž (2005), č. 9 roku v Linci (2012), č. 10 v Aix-en-Provence ve Francii (také 2012) a Symfonii č. 11 v Carnegie Hall v New York City s Bruckner Orchester (2017). Proto nemůže být v této naší podrubrice snad ani jiná volba, než nabídnout v souvislosti s Daviesem právě Glassovu hudbu. Jde o nedávný online koncert Filharmonie Brno s nápaditou dramaturgií: zazněla Symfonie č. 2 D durJohannese Brahmse a Symfonie č. 2 Philippa Glasse.

Na závěr ještě jeden tip: 30. května provede Filharmonie Brno v rámci letošního Pražského jara poslední Glassovu Symfonii č. 12 „Lodger”. Koncert bude přenášet web festivalu. ¨

Výběr provedl a okomentoval Jan Průša.