Pěvkyně Štěpánka Pučálková zastupovala Česko v koncertním cyklu mapujícím evropskou hudbu

Štěpánka Pučálková (*1986) se narodila v Berlíně, vyrůstala v Praze, po absolvování Gymnázia Jana Nerudy studovala zpěv u profesorky Jánské na brněnské JAMU, odkud přestoupila na Universität Mozarteum v Salzburku, kde roku 2012 absolvovala studium opery pod vedením profesorky Elisabeth Wilke a profesora Eike Gramsse. Uspěla v mezinárodních pěveckých soutěžích, účinkuje na významných festivalech i v předních divadlech, například Mozartwoche Salzburg, Salzburger Festspiele, Beijing Music festival, Landesthetater Salzburg, Landestheater Innsbruck, Teatro Romano Fiesole Florencie, Státní opera a Národní divadlo v Praze. Za roli Charlotte opeře Werther Julese Masseneta, již ztvárnila v Národním divadle, byla předloni nominována na cenu Thálie. Od sezóny 2018/2019 je sólistkou Semperovy opery v Drážďanech.

Pusťte si koncert Štěpánky Pučálkové, Daniela Hopea a Kunala Lahiry z cyklu Europe@Home, foto: Daniel Waldhecker/Kobalt, zdroj: arte.tv

Pro pandemickou uzavírku vedeme tento rozhovor na dálku. Kde se vlastně v tuhle chvíli nacházíte?

Většinu pracovního týdne jsem v Drážďanech, po nedávné úpravě saských protiepidemických nařízení mohu konečně jezdit do Prahy. Několik týdnů byly hranice mezi Německem a Českou republikou absolutně uzavřené a nemohla jsem jet do Prahy za rodinou.

Jak stávající situaci zvládáte? Zejména po psychické stránce, ale i ve smyslu každodenní rutiny a v neposlední řadě i existenčně.

Je velmi složité, nejen pro nás zpěváky, smířit se se skutečností, že nemůžeme pracovat ve svém oboru. Zpívání a vystupování na jevištích mi velmi chybí. Vím, že nás je hodně co jsme umlkli a čekáme, až bude líp. V divadle nehrajeme a koncerty na veřejnosti také nejsou. Jediné, co tedy mohu dělat, je připravovat nový repertoár na lepší časy, myslet pozitivně a doufat, že tohle vše jednou skončí. Existenčně mám ohromné štěstí, že jsem angažovaná v Semperoper v Drážďanech a ač jsme zařazeni v takzvaném kurzarbeitu, mám stálý příjem.

Současná situace přinesla mnoho originálních kulturních projektů, mezi nimi cyklus sedmadvaceti domácích koncertů houslisty Daniela Hopea, který je tvoří pro televizi ARTE a postupně v něm představuje interprety klasické hudby z jednotlivých států Evropské unie. Česko jste v této sérii zastupovala vy. Jak tuto zkušenost hodnotíte?

Je to projekt výjimečný a také přínosný pro diváky – umožňuje jim poznat nejen hudbu, ale i historii konkrétních zemí. Cením si toho, že mě Daniel oslovil. V této těžké době je každý umělec rád za možnost vystupování, ač formou streamu, i pro mě to bylo vytržení z covidové reality. Zajímavým momentem každého dílu bylo, když pozvaný interpret donesl dárky typické pro svoji zemi. Vsadila jsem na naše pivo a karlovarské oplatky, a udělala jsem dobře.

Jak probíhala příprava? Mohla jste ovlivnit výběr repertoáru?

Daniel a jeho tým nechali výběr na mně, jedinou podmínkou byla délka programu. Nebylo jednoduché vybrat si z nesmírně širokého českého písňového repertoáru. Pokud bychom jej chtěli alespoň částečně představit světu, vydalo by to na několik samostatných večerů. Naopak zástupci některých států museli sáhnout po skladbách i jiných skladatelů než jejich národních.

Nakonec jsem zvolila první, co mě napadlo, když přišla nabídka na účinkování v tomto formátu – Cigánské melodie Antonína Dvořáka; Daniel mě mohu v některých z nich doprovodit na housle. A k Dvořákovi jsme přidali výběr z méně známých, ale neméně krásných Šestero písní milostných Petra Ebena. Myslím, že to byla velmi dobrá volba.

Součástí březnového Online Hong Kong Arts Festivalu byl také záznam Janáčkova Zápisníku zmizelého, v němž účinkujete a jenž byl pořízen v loňském roce v rámci festivalu Janáček Brno. Bylo původně v plánu, že na hongkongském festivalu vystoupíte živě?

Pokud vím, mé účinkování v Zápisníku bylo původně zamýšleno pouze pro brněnský festival. O mém účinkování na festivalu v Hong Kongu jsme nejednali, jelikož bylo pravděpodobné, že na festival v této době nebude možné vůbec vycestovat. Také k tomu nedošlo, ale byla jsem ráda, že v Hong Kongu byla uvedena alespoň ta brněnská nahrávka.

Jak vnímáte streamy a záznamy vy, coby interpretka? Zvykla jste si na absenci publika?

Na absenci publika si nezvyknu nikdy. Komu jinému prezentovat výsledek než právě publiku? Vždyť právě pro ně tohle všechno děláme. Ale když už je současnost taková já je, nelze kulturu zprostředkovat jinak než streamováním. Jeho výhodou je, že představení či koncert může zhlédnout kdokoliv kdekoliv, může vidět umělce velmi zblízka, ale zase se mu tím odpírá možnost zažít tu neopakovatelnou atmosféru počínající nákupem vstupenky, přes možnost hezky se do divadla obléknout, nasát jedinečnou atmosféru divadla a v neposlední řadě slyšet a vidět umělce naživo. To žádný stream v pohodlí vašeho obýváku nenabídne.

Štěpánka Pučálková, foto: Ilona Sochorová

Nakolik vám osobně chybí kulturní zážitky? Pokud vůbec, co sledujete a posloucháte?

I jako posluchačce mi kultura velmi chybí. Často jsem se chodila dívat na své kolegy nebo na uvedení nových inscenací v Česku i v zahraničí. Kromě toho, že tím čerpám inspiraci a současně se poslechem i vzdělávám, je to pro mě balzám na duši.

Momentálně však ve volném čase už kromě rádia v autě neposlouchám nic jiného. Každý den zpívám, zdokonaluji se a studijně poslouchám nahrávky oper, na kterých právě pracuji. Vždy jsem pak ráda za možnost ticha.

Existují velké rozdíly v tom, jak koronakrize zasáhla kulturní provoz v Německu a v Česku?

Oproti Česku je v Německu ten rozdíl, že každá spolková země si tak trochu rozhoduje po svém. Například v Bavorsku či v Berlíně se v divadlech pravidelně streamuje, denně otestovaní zpěváci se k sobě smí normálně přibližovat, dotýkat se atd. Naopak v Sasku, kam patří i Semperoper, platí striktnější nařízení, a tak ještě donedávna nebylo možno streamovat vůbec a i nyní, když se podařilo uvést po roce pandemie první streamovanou operu, hrála se s odstupy, ve zkrácené verzi. Pokud vím, v Česku se také několik oper streamovalo, ale nevím, za jakých podmínek.

Obecně je bohužel kultura jak v Česku, tak i v Německu ze všech odvětví až na posledním místě. Při rozvolňování se před operními domy otevřou dříve obchody, či sportoviště, a to je myslím velký problém. Přitom diváci v hledišti sedí podle hygienických nařízení s rozestupy v maskách. Nejsem odborník, ale myslím, že v divadle je menší riziko nákazy než například v supermarketu, kde odstup sotva někdo dodržuje…

Pozmění pandemie nějakým způsobem kulturu napořád?

Těžko říct. Doufám, že ne. Myslím, že lidé jsou už „hladoví“ po kultuře a setkávání s přáteli. Budou se chtít vrátit ke starým zvykům, k tomu, jak žili před pandemií a k tomu samozřejmě patří i divadlo. Doufám, že hlediště budou zaplněná do posledního místa, samozřejmě podle toho, v jakém počtu nám to situace dovolí. Možná se preventivně budou některá představení či koncerty nahrávat, aby bylo v případě opakování lockdownu zase po čem sáhnout, ale snad to nebude potřeba.

Na co se těšíte?

Na plná hlediště, potlesk publika, na cestování, poznávání nových kolegů a také na ten pocit moci někoho přivítat obejmutím a potřesením ruky bez jakýchkoliv obav z viru. Zkrátka se těším na návrat k normálnímu životu, i když možná s drobnými omezeními.