Komentář: Houslista Šporcl svým dopisem pojmenoval stav věcí

Ze Šporclova dopisu se citovala především tato slova: „Kultura obecně přestala existovat. Nemám na mysli to, že se nemohou konat koncerty, divadla, jsou zavřené výstavní síně atd. Mám na mysli stav, kdy se o kultuře nemluví, nepíše, je odstavena na vedlejší, možná poslední kolej. Ani si nepamatuji, že bych viděl a slyšel ministra kultury hovořit o kultuře, o nutnosti jejího zachování, psychické a finanční podpoře umělcům, vládu o její důležitosti.“

Jenže první z citovaných vět zní v originálu dopisu celá takto: „A posledním a neméně důležitým stavem věcí kolem nás je, že kultura obecně přestala existovat.“ Šporcl totiž v předchozích partiích otevřeného dopisu vypočítával některé společenské problémy spojené s pandemií. Mimo jiné: „Myslím, že je dávno zřejmé, že současný stát se v této mimořádné situaci o nás, jako daňové poplatníky a své občany, nepostará a když, tak s velkými obtížemi a mnohým manažerským selháním. Za tento stav kolem nás ale nemůže pouze Covid, i když pod pláštík pandemie se samozřejmě mnoho věcí schová.“

Šporcl poukazuje na nepromyšlené odříznutí dětí od hudební výuky i od sportování. Podivuje se nad plánovanou revizí vzdělávacího programu základního vzdělávání, která hodlá zavést informatiku na úkor „přírodovědných, společenskovědních a uměleckých vzdělávacích oborů“. „K tomuto plánu nebyla dle mých informací přizvána jakákoli odborná veřejnost! Věděli jste to, milí rodičové? Přejete si, aby se z našich dětí stali roboti? Aby neuměly zapívat písničku, nevěděly, kdo je Bedřich Smetana, neměly ani to nejzákladnější kulturní vzdělání?,“ ptá se sugestivně houslista. Domnívám se, že nemalému procentu rodičů kulturní nevzdělání jejich dětí nevadí, nijak je nebolí. Jestli a proč tomu tak případně je, to je na jinou diskusi… Až po těchto stescích dochází ve Šporclově dopisu na výše citované věty, které se objevily v médiích.

Zhruba druhou polovinu dopisu hudebník začíná větami: „Když už něco v médiích o kultuře zazní, tak ve smyslu, že muzikanti a herci jsou póvl. Zbohatlíci, kteří se jen přetvařují a šmidlají na hudební nástroje, a nic nepotřebují. A pokud se neuživí, měli by dělat něco jiného. Takto to vnímáme z kroků vlády, slyšíme od prezidenta, dalších představitelů a bohužel nás takto vidí i část veřejnosti. Od prezidenta je to o to smutnější, že právě náš nejvyšší představitel by měl kulturu podporovat, měl by si kulturnosti a vzdělanosti svého národa vážit a inspirovat k tomu další. Vláda se nechová o mnoho lépe, resp. mlčí.“

Je tomu tak. Určití ministři a jisté ministryně se v posledním roce stali prakticky neviditelní. Třeba taková ministryně pro místní rozvoj. Nebo ministryně spravedlnosti. V posledních měsících odpadl i ministr kultury Lubomír Zaorálek, ačkoliv on to popírá. Ale ono je to složitější. I redakce povadly v zájmu o kroky ministerstva kultury. Odpovídá to celkové pozici kultury v současných českých médiích. Vezměme si třeba, že jeden z nejambicióznějších novinářských serverů v republice, Seznam Zprávy, nemá kulturní redakci. Kultura je zbytná, a když už tu je, měla by být cool. I pro řadu inteligentních a světově rozhleděných zdejších lidí ji dnes reprezentují streamovací služby a možná pár bestsellerových knih do roka, to je vše. Netřeba si dělat iluze. Kultura je tu většinově chápána – a v tom je česká společnost velmi marxisticko-leninská – coby nadstavba.

Leden 2021, takto vypadá jedna z mála šancí zažít kulturu naživo. Snímek z projektu Oživené výlohy, foto: ČTK / Miloš Ruml

Pozoruhodné věty stojí v posledním odstavci Šporclova dopisu. Praví se tam mimo jiné: „Doba posledního roku nám ukázala mnohé a mnozí se odhalili v pravém světle. Současná situace je pro všechny velmi psychicky náročná. Týká se to jak domácností, tak i veřejného prostoru. (…) Naše země se sice nyní nachází na pomyslném dně společenského a veřejného úpadku a mnoho věcí se kolem nás děje stylem ‚po nás potopa‘. Ale snad se opět ode dna odrazíme. Možná někteří namítnou, že je velmi snadné toto tvrdit v době tak mimořádné. Ale fáze padání začala už několik let před Covidem, nemůžeme tedy házet vše na pandemii. Jen se ten pád za poslední rok zrychlil a zvýraznil.“

Není to první názor tvrdící, že pandemie mimo jiné obnažila problémy a rozpoložení české společnosti, které tu existovaly a vyhnívaly už roky před Covidem-19. Analýza těchto fenoménů pochopitelně přesahuje rámec tohoto komentáře. Ale snad tu lze na závěr a ve zkratce poznamenat, že když se česká společnost oklepala po finanční krizi na přelomu nultých a desátých let, která ji navíc až tak nezasáhla, plně se ve svém mainstreamovém proudu, kterému se politici zcela přizpůsobili, oddala kultuře hédonismu a předstírání, včetně předstírání kulturnosti.