Malujeme v obýváku. Závěrečný díl minisérie o současné situaci na uměleckých školách

Robin Seidl studuje závěrečné ročníky magisterského studia na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Intermediální tvorba 2 pod vedením Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského a také na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Performance pod vedením Jiřího Kovandy. Zpočátku se Robinovi zploštění výuky do 2D světa, díky němuž mezi školami nemusí přejíždět, zdálo jako výhoda, ale praxe ho vyvedla z omylu. „Mělo to svůj rytmus, ve škole jsem se víc soustředil a dával si pozor, aby mi něco neuteklo. Teď se mi už párkrát stalo, že jsem na některých přednáškách nebyl, a tak jsem nedostal zadání úkolu. Po půl roce zjišťuju, že mi spousta věcí chybí,“ vysvětluje Seidl. Komunikace mezi studenty bez fyzického potkávání se zkrátka nefunguje tak dobře.

Teoretické přednášky se podle Robina do online prostoru podařilo převést docela dobře. Odnesla to však praktická část studia. „Pro mnohé studenty uměleckých škol je nemožnost chodit do školních ateliérů docela frustrující. To, jaké umělecké školy nabízejí zázemí, je pro rozvoj studentů klíčové,“ říká. Tamní prostory, v nichž studenti mohou volně tvořit, zkoušet a zkoumat, jsou v domácích podmínkách prakticky nenahraditelné. Proto si někteří začali zajišťovat pronájmy ateliérů. To je ovšem například v Praze finančně velmi náročné.

Robin Seidl pracuje na závěsných držácích v ateliéru kamarádů. Nabídli mu tam prostor, když se školy zavřely, foto: Kateřina Zemanová

„Mnoho studentů teď přehodnocuje, zdali vůbec v takovém režimu chtějí pokračovat – včetně mě. Říkám si, jestli opravdu musím trávit tolik času některými školními povinnostmi, ve kterých nevidím jasnou motivaci a přínos pro danou praxi,“ přemýšlí student, když vysvětluje svoje vyčerpání. Vypadly mu totiž také příjmy z kulturní oblasti, kde dříve pracoval (stejně jako mnoho dalších studentů uměleckých škol). Musí shánět různé brigády, které se občas překrývají s výukou. Na žádnou z podpor od státu Robin Seidl nedosáhl. Ale chválí, že AVU spustila další program sociálních stipendií pro studenty.

Přestože si drastické omezení sociálních kontaktů podle Robina Seidla vybírá svou daň, neboť jsou do jisté míry pro tvorbu živnou půdou, v ateliéru AVU se podařilo přijít na projekt, který všechny v kontaktu udržuje. Studenti spolupracují na jamovacím podcastu Radio Frakce, kteří si zájemci mohou pustit na SoundCloudu nebo Spotify. „Je to kolektivní práce. Osobně mě to hecuje k nějaké činnosti, abych nepropadal úplnému zoufalství.“

Poster podcastu Radio Frakce, kteří si zájemci mohou pustit na SoundCloudu nebo Spotify, repro: Radio Frakce

Výstava pro jeden pár očí

Přechod na online výuku byl výzvou také pro studenty sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. I oni museli znovu nacházet důvody pro elementární motivaci. Proč vytvářet dílo, které nikdo neuvidí? I s tím se v ateliéru sochařství pod vedením Isabely Grosseové a Dominika Langa vypořádali po svém.

Semestrální projekt s názvem 1:1 spočíval v tom, že každý student připravil výstavu pouze pro jednoho diváka, který pak zážitek zprostředkoval ostatním. Dvojice vznikly spontánně – zejména podle toho, kdo kde bydlel. Byty studentů nebo jejich oblíbená místa se tak staly výstavními síněmi pro jeden pár očí. „Navštěvovali jsme se, aniž bychom se potkali fyzicky. A měli jsme tak možnost zjistit, na čem naši spolužáci pracují,“ popisuje studentka Anna Fiedlerová. Vedoucí ateliéru Isabela Grosseová připouští, že bez současné situace by tento projekt nejspíš nezrealizovali. „Asi bychom byli líní vytvářet dílo jenom pro jednoho diváka, kdyby to nebyla úplná nutnost,“ vysvětluje.

Studentka Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze Anna Fiedlerová tvoří doma, foto: archiv Anny Fiedlerové

Klasické online schůzky se pedagogové studentům snažili obohatit například o štafetové úkoly nebo o procházky po zavřených galeriích, které v reálném čase zprostředkovávali pomocí kamery telefonu. Dílenská praktika, která škola nabízí, se v online prostoru nahrazují obzvlášť špatně, začaly tedy alespoň vznikat různé tutoriály. Studenti si pak jednotlivé techniky zkoušeli pomocí úkolů, jak přibližuje Dominik Lang: „Například prváky jsme s médiem sádry seznamovali tak, že štafetově odlívali kopie předmětů z ateliérové sbírky. Dostali návod, konzultovali jsme to s nimi, ale ten proces učení teď probíhá spíše přes vlastní nezdary.“

Improvizovaná dílna v pokoji spolubydlící

Kateřina Houbová, která navštěvuje ateliér skla na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, tvoří bakalářskou práci, a tak pro ni byl omezený přístup do dílen ateliéru keramiky, především k sádrařskému kruhu a k pecím, značnou překážkou. Vytvořila si proto na začátku semestru improvizovanou dílnu v pokoji spolubydlící, která kvůli pandemii zůstala v rodném Kazachstánu. Měla tak prostor odlévat porcelánové výrobky, modelovat a experimentovat.

Se sklem se sice do určité míry dá pracovat i doma, například nad kahanem, sklářská dílna se v domácích podmínkách ovšem nahradit nedá. „Ateliérové středy probíhají na Zoomu, kde probereme záměr dne a plány. Jenže hovory nemohou pojmout všechno, takže zkoušky a první prototypy, které si za normálních okolností můžeme jít zhotovit téměř kdykoli do školních dílen, jsou hůře proveditelné,“ popisuje studentka.

Práce Kateřiny Houbové, která navštěvuje ateliér skla na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem – Váza na avokádovou pecku, foto: Filip Švácha

Kateřina měla možnost strávit rok na Erasmu, na Burg Giebichenstein Kunsthochschule v německém Halle, kdy už její letní semestr ovlivnila koronavirová situace. Zpočátku byla škola zavřená a konzultace probíhaly online, v druhé polovině semestru se však podařilo otevřít dílny a při striktním systému je navštěvovat. „Škola měla přehled o zdravotním stavu a pohybu studenta po rizikových oblastech Německa. Pokud jsme dodržovali nařízení, měli jsme možnost dílny navštěvovat a prostřídat se v nich. Dbalo se, aby byl přehled o tom, kdo se s kým v daný den viděl, na nošení roušek, na hygienu včetně nástrojů. Jejich systém celkem dobře fungoval,“ porovnává. Kateřina zároveň nechápe tuzemské uzavření některých specializovaných obchodů, do kterých se nehrnou davy, ale umělci je potřebují pro svou práci.

Možná budeme muset opakovat rok

U některých oborů praktická výuka není možná vůbec. Třeba u restaurování. Teoretické předměty se sice celkově přenesly do online prostoru, ale restaurátorská praxe se nekoná. „Za normálních okolností studenti provádějí odborné zásahy na reálných uměleckých dílech. Samozřejmostí je, že celý proces probíhá ve spolupráci a pod dohledem pedagoga. Taky je nutné, aby se umělecká díla vypůjčená z nejrůznějších muzeálních institucí uchovávala ve vymezených klimatických podmínkách s danou teplotou a relativní vzdušnou vlhkostí,“ popisuje vedoucí ateliéru restaurování výtvarných děl malířských a polychromované plastiky na AVU Adam Pokorný. Restaurátorská praxe je tak přímo vázaná na prostory školy a účast pedagogů. Tudíž nyní nelze najít vyhovující výukový model: přímý kontakt s reálným uměleckým dílem online nahradit nejde.

Ale přece jen tu je jistý bonus: na internet se nově přesunula řada zahraničních odborných konferencí a studenti mají možnost účastnit se přednášek, které by byly pro řadu z nich jinak sotva dostupné. Výuku se tak podařilo obohatit o přední zahraniční specialisty. Přesto se Adam Pokorný domnívá, že v případě ztráty téměř celého zimního semestru a pravděpodobně velké části letního semestru nezbude jiné řešení než poskytnout studentům náhradní ročník. Nevidí totiž jiný způsob, jak dohnat ztracené praktické zkušenosti.

„Kdyby se více reflektovaly různé typy výuky a do výjimek pro praktickou výuku mohly být mimo medicínu a pedagogiku zahrnuty za určitých podmínek i další obory, pomohlo by to,“ myslí si Pokorný. Na AVU disponují rozsáhlými pracovními prostory, v nichž by podle něj bylo možné nastavit pro studenty bezpečný pracovní režim. Nyní ale zejí prázdnotou. A nikdo neví, jak dlouho prázdné ještě zůstanou.