Nahráváme na mobil. Druhý díl minisérie o současné situaci na uměleckých školách

„Mám 2x týdně hodinu přes Skype, normálně podle rozvrhu. Varhany ale doma opravdu nemám, zbývá mi tedy klavír. To ale zdaleka nestačí. Chybí mi varhanní pedál a další manuály. Navíc klávesy klavíru nemají tak velký odpor jako klávesy varhan,“ vysvětluje student druhého ročníku hry na varhany David Coufal. Z týdenních dvaceti hodin cvičení mu tak zbyly zhruba tři. Má navíc štěstí – ne každý student hraje na mších jako David, takže někteří ke svému nástroji přístup nemají vůbec.

Co by dělal bez kostela? Student druhého ročníku hry na varhany na Pražské konzervatoři David Coufal, foto: archiv Davida Coufala

Jenom „pro sebe“ a „na někdy“

Terézia Hledíková, která na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze studuje hru na housle, se nepotýká s tím, že by nemohla cvičit. Vyvstávají však jiné problémy. „Kvalita zvuku není na preciznější práci dostačující. Dá se to řešit nahrávkami, to ale zase není efektivní, protože zpětnou vazbu nedostaneme hned,“ vypočítává negativa online výuky. Stejně jako ostatní žáci, i ona zápolila s ochablou motivací, která začala skomírat, když se pozastavily všechny koncerty a nikdo nevěděl (a vlastně pořád neví), co se bude dít v následujících měsících. „Najednou jsme si začali všichni cvičit ,jenom‘ pro sebe a na ,někdy‘, až se zase bude hrát,“ vzpomíná studentka druhého ročníku bakalářského studia.

Na HAMU mají však možnost alespoň individuálních konzultací (oproti Pražské konzervatoři, která tuto možnost poskytuje pouze studentům závěrečných ročníků). Studenti také mohou využívat prázdné třídy k přípravě. Stačí si třídu pomocí rezervačního systému zamluvit. „Ne každý má možnost cvičit doma. Rušil by spolubydlící při online výuce, nebo rodiče při práci. Tak nám škola vyšla vstříc,“ chválí tu možnost Terézia Hledíková.

Terézia Hledíková na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze studuje hru na housle, foto: Danijel Radanović

Individuální konzultace jsou možné i na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, což alespoň minimálně nahrazuje normální výuku. Vše ostatní ale i tam probíhá online. „Na obou stranách by musela být technika naprosto špičková, aby byl přenos co nejblíže skutečnému zvuku, což je samozřejmě nemožné. Občas proto používám jiný způsob výuky. Student pošle nahrávku, já si naskenuji notový materiál, napíšu do něj poznámky a odešlu ho zpátky studentovi. Potom problematiku společně prodiskutujeme – telefonicky nebo online,“ přibližuje způsoby výuky také vedoucí Katedry strunných nástrojů na JAMU Miloslav Jelínek.

Mrzí ho, že studenti přišli o to, co je pro studium začínajících profesionálních umělců podstatné. Tedy především veřejná vystoupení, interpretační semináře, komorní hru, hru v orchestru – to vše je pro vývoj mladého hudebníka nesmírně důležité. „Bez kontaktu s publikem a vzájemné hudební spolupráce v komorních souborech je studium poloviční. Chápu online výuku hromadných předmětů, ale zrušení praktické výuky mi smysl nedává,“ říká Miloslav Jelínek.

Poslouchat přes webkameru

Magdaléna Fendrychová začala obor Skladba a aranžování populární hudby na Pražské konzervatoři studovat až na konci prvního pololetí druhého ročníku. Přestoupila totiž z Ježkovy konzervatoře. Své spolužáky tak v podstatě vůbec nezná. „Jednoho kluka jsem potkala první týden na schodech, jinak je vídám jenom v úterý v osm ráno na jediné hodině, kdy musíme mít zapnuté webkamery. Vypadají mile, i když je to takhle ráno,“ směje se. I ona přiznává, že některé hodiny, zejména ty, které jsou zaměřené na poslech, jsou kvůli dostupným technologiím velmi složité. „Třeba rozeznávat druhy septakordů je docela náročné. Zvuk je úplně jiný, navíc se ozývají alikvótní tóny a ty mě hrozně matou,“ tvrdí.

Magdaléna však vidí v online studiu i pozitiva. Pracuje na albu a má tak více času, který může trávit ve studiu nahráváním písní. Chybí jí však předmět IT technologie v hudbě, který se tento semestr nevyučuje, ale podle Magdalény by na něj byl ten pravý čas. „Všichni jsme doma a všichni potřebujeme nahrávat. Bylo by tedy vhodné se vzdělávat i v nahrávacích programech, to se ale neděje. Chápu, že ty programy jsou drahé, ale existují i zkušební verze,“ zamýšlí se studentka.

Dvě vteřiny zpoždění

Zuzana pokládá notebook na klavír, zrovna začíná hodina zpěvu na Konzervatoři Teplice. Z obrazovky na ni kouká profesorka, která jí pomáhá s rozezpíváním. Pak Zuzana najde hudební podklad – ten si musí pustit sama, protože přenos mezi počítači je o dvě vteřiny zpožděný. „Když mě učitelka chce zastavit, musí na mě zakřičet, jinak ji přes hudbu neslyším,“ směje se Zuzana Sochrová a pokračuje: „Z hlasu se při přenosu vytratí drobnosti, které by se normálně daly opravit. Ani se nevidíme celí – což je při zpěvu důležité. Přes webkameru není poznat, jestli se hrbím nebo jak zapojuju bránici.“

Zuzana kromě zpěvu studuje ještě ekonomii na České zemědělské univerzitě. Na konzervatoř však šla zejména kvůli tamnímu prostředí – těšila se, že bude mezi muzikanty. A tak jí nejvíce chybí sociální kontakt. „Mrzí mě, že se nekonají koncerty, ty jsou nejlepší motivací ke zlepšování. Dodnes nevím, jak někteří moji spolužáci zpívají nebo hrají, ještě jsme se pořádně neslyšeli,“ smutní studentka.

A co ta vůbec nejmladší generace?

Zuzana by měla za několik měsíců začít učit na základní umělecké škole. O svou budoucnost učitelky se bojí. Má strach, že klesne motivace dětí nebo rodiče nebudou mít na volnočasové aktivity prostředky.

Že nastupující generace ztratí zájem o hudbu, to se obává i učitelka soukromých hudebních lekcí Martina Paterová: „Moji žáci začali více cvičit, asi je donutila nuda. Přesto mám obavy, že píle začne upadat, když nebudou moci hudbu provozovat veřejně, mít radost z povedeného koncertu a potkávat se s vrstevníky, kteří mají stejné zájmy.“ Upozorňuje také, že děti během online hodin získají spoustu zlozvyků a bude trvat dlouho, než se je odnaučí.

Abychom nezapomínali na základní umělecké školství apeluje i vedoucí Katedry strunných nástrojů na JAMU Miloslav Jelínek. „Situace pro vysokoškoláky je nesmírně vážná, ještě vážnější je ale pro studenty konzervatoří a naprosto devastující pro základní umělecké školství – budou rodiče talentovaných dětí ještě vůbec uvažovat o profesionální budoucnosti svých ratolestí? Pokud se situace brzy nezmění nebo se opatření nebudou aplikovat citlivěji a s rozumem, mám o budoucnost hudebního školství i celé naší kultury vážné obavy.“

V závěrečném dílu této minisérie zamíříme k sochařům, restaurátorům a jiným vizuálním umělcům.