Sčítání malých úspěchů covidu navzdory. Rok 2020 v české kinematografii
Byl to slabý rok. V textech a debatách o českém filmu toto bilanční tvrzení zaznělo už vícekrát. Jenže rok 2020 byl především nebývalý. Ještě v loňském únoru bylo možné těšit se z rekordně vysoké návštěvnosti tuzemských kin v roce 2019. Kdo v tu chvíli věděl, co mimo jiné kinematografii přivodí následná pandemie?
Hned několik čísel: v meziročním srovnání do kin přišlo vloni jen pětatřicet procent diváků – s tím, že řada evropských států hlásí propad ještě o hlubší. Ve Velké Británii příjmy ze vstupného spadly o 76 procent, v Itálii a Španělsku o 72 procent.
Česká kina jsou nadále zavřená, filmaři většinu roku 2020 bojovali o to, aby ministerstvo průmyslu a obchodu pochopilo, že jejich obor patří do záchranného programu Covid Kultura. Státní fond kinematografie v nastalé situaci dělal maximum možného. Některé premiéry i festivaly byly odloženy, jiné se konaly online. Například karlovarský festival proběhl v podobě náhradní přehlídky Tady Vary a naplánoval si ještě podobnou podzimní akci, kterou posléze musel zrušit. Pochmurná nálada provázela podzimní Febiofest s nízkou návštěvností, v náhradních prostorech a ve vynuceném novém termínu. Novému vedení festivalu tyto podmínky nedovolily plně předvést svou vizi. Anifilm se navzdory odkladu z jara na podzim úspěšně přesunul z Třeboně, která festival nedostatečně podporovala, do Liberce – a těsně stihl termín před uzavřením kin.
Nejsme v tom sami. Proslulé berlínské kino Zoo Palast – stav 15. ledna 2021, foto: ČTK/DPA – David Hutzler
Další dopady koronavirové krize na kinematografii teprve pocítíme. Pravděpodobně se sníží množství ročně produkovaných filmů. Promění se globální rozložení distribučních sil ve prospěch VOD (čili streamů) v neprospěch kin, která se dokonce mohou stát minoritním prostorem speciálních uvedení. A může jich citelně ubýt. Tyto obavy nebo nejistoty teď tíží všechny zainteresované, i pokud se zrovna těší z nominací na výroční ceny za projekty, které si na roce 2020 vyvzdorovali.
Domácí sezóna
V Česku proběhly čtyři desítky premiér celovečerních filmů, tedy pokud mezi ně počítáme i distribuční premiéry, které se uskutečnily pouze online. Česká filmová a televizní akademie například pro potřeby udílení Českých lvů hodnotila 21 hraných celovečerních filmů, 14 dokumentárních filmů plus animované, televizní a krátké filmy.
Právě domácí filmy táhly letní návštěvnost českých kin. Způsobil to jednak výpadek amerických blockbusterů, jednak letitá důvěra tuzemských diváků ve zdejší tvůrce. Prvních pět filmů v žebříčku návštěvnosti náleží českým titulům. Jde o společný výsledek tří verzí dokumentárního filmu V síti, jemuž se tématem online sexuálních predátorů podařilo vzbudit mimořádný ohlas, dále trojice vztahových komedií Příliš osobní známost, 3bobule a Chlap na střídačku plus Šarlatána. (A to ještě snímky Havel a Bábovky následují na 11. a 12. místě žebříčku, čímž – podle svých kvalit zaslouženě – zaostaly za kasovními očekáváními.) Šarlatán Agnieszky Holland je zástupcem solidního mainstreamu s historickým svědomím – v centru má zajímavou, obecně neznámou postavou českého léčitele Jana Mikoláška. Nejširšímu diváctvu „stravitelně“ nabídl i queer motiv a oslovil ho zvládnutou, byť nijak inspirativní filmařinou.
Anežka Pithartová při natáčení filmu V síti, foto: Hypermarket Film – Milan Jaroš
Každý z těchto filmů měl jinou distribuční historii, každopádně šťastnější než například Žáby bez jazyka, českému filmu se vymykající snímek Miry Fornay o domácím násilí, nebo Alchymická pec, osobitý portrét Jana Švankmajera. Ty se na podzim přesunuly kompletně online a v kinech je běžní diváci neměli možnost vidět. Seriál #martyisdead, tedy původní české online tvorba, se dočkala povzbuzujícího ocenění v podobě mezinárodní Emmy.
Návrat sotva možný
Na okraji pozornosti pak (zatím) zůstávají úspěchy titulů jako Nová šichta. Dokumentární snímek Jindřicha Andrše vyhrál digitální ročník festivalu v Ji.hlavě a viděl ho tam bezmála jeden tisíc lidí, což by pro dokument (který není portrétem slavné osobnosti) bylo úspěchem samo o sobě. Na festivalové vavříny bude snad moct navázat ještě v distribuci v roce 2021 v kinech. Živě působící a technicky fungující, přestože narychlo zorganizovaný digitální ročník Ji.hlavy lze celkově považovat za úspěch.
Malým úspěchem byla také cesta animovaného dokumentárního filmu M E Z E R Y režisérky Nory Štrbové. Formálně zajímavý a navýsost osobní film je dialogem autorky s bratrem, který se kvůli zhoubnému nádoru přestává orientovat v prostoru a přichází o krátkodobou paměť. Premiéra proběhla v sekci Opening Scenes na (online konaném) festivalu Visions du Réel, který je nyní oknem české dokumentaristiky do světa. A následně se M E Z E R Y podívaly ještě na amsterodamský festival IDFA a vešly se také do nominací Cen české filmové kritiky. Tuzemský krátký film působí v posledních letech nadějně a životaschopně.
Záběr z filmu Nová šichta, časosběrného dokumentárního snímku, který sleduje propuštěného horníka Tomáše Hisema nuceného hledat si novou práci. Povedlo se: Hisem se stal „ajťákem“, foto: Artcam Films
Odtud bychom se mohli odpíchnout i k dalším nadějím. Můžeme být zvědaví na vysokorozpočtový autorský film Il Boemo, který dokončuje Petr Václav. Na vhodný moment premiéry budou čekat s novými filmy Olmo Omerzu nebo Václav Kadrnka. Možná i dlouho připravovaný Zátopek Davida Ondříčka najde v mezičase svou optimální podobu a bude alespoň solidním biografickým mainstreamem jako letos Šarlatán. Snad čeští filmaři, jako i celá domácí kultura, koronavirové obtíže nejen „přestojí“, ale odrazí se – byť oslabení – i k nějakým novým impulsům. Doufat jen v návrat k předchozímu stavu by patrně bylo nerozumné i marné.
Autor je (především) filmový publicista a kritik.
