Glosa: Proč je film Havel tak nesnesitelně názorný a současně i děravý?

Sedmdesátá léta. Václav Havel coby zaměstnanec pivovaru vjíždí se svým mercedesem do areálu fabriky. Zaparkuje svoji zápaďáckou „káru“ vedle vybledlého žigulíka. Kdosi ho upozorní, aby si to raději přeparkoval, protože by tím mohl zbytečně provokovat, sovětský automobil patří řediteli pivovaru. Dělník Havel tedy s mercedesem popojede o kus dál, tam stojí černá Tatra 603 a (tuším) Volha; na ceduli na přilehlém baráku se nachází cedule Komunistická strana Československa – tam zřejmě sídlí takzvaný závodní výbor KSČ. Přeparkováním to tedy intelektuál, jak mu je v pivovaře v zásadě nadáváno, nevyřešil. Absurdnost se tím ještě stvrdila.

Pusťte si trailer filmu Havel, foto: Bontonfilm

Samotný princip husákovské normalizace, totiž že mnohé každodenní situace neměly normální řešení a končily v totálním paradoxu nebo absurdnu, je tím uchován, respektive ilustrován, ovšem s názorností a polopatičností, která je pro pamětníka těžko k překousnutí. Vládne KSČ, ta má velké černé limuzíny, zatímco ředitel je podřízený se žigulílem. Jenže šéfa jakékoliv fabriky KSČ schvalovala a ředitel byl téměř na sto procent jejím členem; ředitelé firem náleželi k takzvané nomenklatuře. V zájmu efektnosti je tak pořád ještě historicky snadno ověřitelná skutečnost posunuta. Svědek reálných poměrů úpí. Samozřejmě je docela dobře možné, ba téměř jisté, že kdyby dneska očitý svědek viděl třeba nynější filmy evokující počátek minulého století nebo druhou půli devatenáctého století, nemluvě o časech ještě dřívějších, chytal by se za hlavu a namítal, že to či ono bylo jinak a že naše představy o atmosféře a konstelaci dobových reáliích jsou silně zkreslené a v něčem i velmi naivní. Ale dneska se nepíše rok 2089 nebo 2120, nýbrž stále ještě žijeme od normalizace v relativně těsném historickém odstupu, kdy na licenci lze – a je i třeba – klást určité věcné nároky. Pokud samozřejmě nejde o dílo vysoce stylizované, se svébytnou poetikou, se svým vlastním světem, a takovým dílem snímek Havel opravdu není.

Film Havel se ovšem v míře učebnicové názornosti neliší od jiných filmových či televizních děl/produktů, v nichž se vyskytuje disent, estébáci a normalizační každodennost. Disidentská zábava s kapelou, která vždy tak trochu upomíná „Plastiky“, pravidelně nemá daleko k parodii a majorozemanovský „bič boží“ při tom poťouchle práská vzduchem, minimálně jeden estébák prostě musí vyhlížet jak Lucifer, nějaká ta pouliční rudá hvězda nebo plakátové heslo se do očí diváka tlačí s těžkotonážní vehemencí. Problém je, že každodennost byla mnohem méně křiklavá, zato reálný „pohyb v hlavě“, přemýšlení a uvažování i prociťování byly daleko barevnější, s množstvím polotónů, což je někdy až v přímém protikladu k současnosti, kdy hlučný a barevný vnějšek zahltí smysly natolik, že myšlení se spokojí s černobílou.

V roce 2008 Jan Prušinovský napsal a natočil film ze současnosti František je děvkař. Do let 1968–1989 situovaný Havel by se klidně mohl jmenovat Václav je děvkař. Havel a ženy je jistě velké téma, ale „udělat“ Havla výhradně o tom, na to si scenárista a režisér Slávek Horák (*1975) a spoluscenárista Rudolf Suchánek netroufli. Spojili tedy tento jeho osobnostní rys s protagonistovou občanskou angažovaností a s politikou, aniž však nalezli klíč, jak tyhle „dva Havly“ propojit do jedné přesvědčivé a komplexní bytosti. Vůči manželce Olze je Horákův & Suchánkův Havel submisivní, nikdy, ani v šedesátých letech, není v tomto vztahu nic mileneckého, nýbrž vždy jen přátelského; libido dramatika je permanentně taženo jinam. Olga je vždy ta vědoucí a pevná, Václav váhavý. Z čeho její láska k němu pramení, není zřejmé. Leda snad v samém konci filmu: Václav se rozhodne pro prezidentskou kandidaturu, míří do budovy Melantrichu, aby to z balkónu zvěstoval občanstvu. V Melantrichu ovšem čeká Alexander Dubček, lačný po téže funkci. Havel jej v rozhovoru mezi čtyřma očima odpálí a vyjde z inkriminované místnosti směr balkón. Olga jej pohledem pochválí a na balkóně na Václavském náměstí chytne za ruku. Jeden by měl skoro slzy v očích – jako je ostatně ve filmu několikrát má titulní figura.

Trocha undergroundu. Václav Havel (Viktor Dvořák) a Olga Havlová (Anna Geislerová) ve filmu Havel, foto: Bontonfilm

Tajemství Havlovy osobnosti, jež bytostně byla homo politicus, a její specifické pevnosti, zůstalo tímto filmem prakticky nedotčeno. V Havlovi titulní postava vypadá, že pevnost získává teprve od žen, že je to člověk od nich odvozený, že v něčem je to skoro trumbera. Havel měl svá slabá místa a své slabé chvíle, jednu takovou z nich film akcentuje, a to první měsíce po vzniku Charty 77, kdy byl vzat do vazby a v ní učinil prohlášení, jímž se do určité míry distancoval od svého chartistického angažmá. Posléze se však ve svém postoji zpevnil: nevyužil nabídky k vycestování do USA, a vyfasoval čtyři a půl roku vězení. Film sice tento akt odmítnutí režimního paktu ukazuje, ale pouze po povrchu, vnitřní Havlův přerod divák nedostane šanci pochopit. Nemluvě o tom, že Havel se v poslední třetině osmdesátých let čím dál patrněji stával svého druhu institucí; nakonec měl i svého tajemníka. Ani tohle z filmu divák nepochopí. Jeho cesta k prezidenství se totiž nezjevila tak čarovně, jak to Havel sugeruje.

Člověk má k tvůrcům Havla základní sympatii, že na začátku jejich snahy stála ambice vyprávět o podstatné osobnosti a že na sebe vzali úkol nesmírně obtížný. Ale přivírat oči je k ničemu. Vznikl další velmi průměrný snímek o československé/české historii minulého století.

Havel (Česká republika, 2020, stopáž 105 minut)
Režie: Slávek Horák, scénář: Slávek Horák, Rudolf Suchánek, kamera: Jan Šťastný, hudba: Petr Malásek, střih: Vladimír Barák, scénografie: Vladimír Hruška, masky: Adriana Bartošová, René Stejskal, kostýmy: Natálie Steklová. Hrají: Viktor Dvořák, Anna Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban, Pavel Reh, Ján Bavala, Michal Isteník a další.