Artchiv: Svoboda, Havel a mléko v sáčku aneb Vzpomínání na rok 1989

„Slavící hysterie“ tedy skončila, ale snad nám čtenář odpustí návrat k tématu, o němž toho bylo v posledních měsících tolik řečeno. Máme k tomu pádný důvod. Součástí českotelevizní online deskové hry 1989: Akce Svoboda, našeho drobného příspěvku do oné výroční mašinerie, byla i výzva návštěvníkům ke sdílení jejich vzpomínek na revoluční rok. Byli k tomu vybídnuti jednoduchou otázkou: „Co se ti vybaví, když se řekne rok 1989?“. Odezvou jsme byli mile překvapeni. Ať už počtem odpovědí (sešlo se jich téměř 1300), a především pak obsahem. Po odečtení nadávek České televizi (bylo jich jen pár) a zcela stručných odpovědí typu „Havel“, „Svoboda“ nebo „Mléko v sáčku“, stále zbývají desítky a stovky příběhů pamětníků i názorů těch, kteří minulý režim vůbec nezažili. To už je vzorek, z něhož lze ledacos vyčíst. Položená soutěžní/anketní otázka umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa respondentů, odhaluje, jakým způsobem vnímají události roku 1989 a jak je hodnotí.

Korzo Národní, 17. listopad 2019, zdroj: dikyzemuzem.cz a Fanda Majer

V odpovědích se prolínají dva fenomény, které historici a sociologové nazývají kolektivní a individuální paměť. Koncept kolektivní paměti pracuje, zjednodušeně řečeno, s premisou, že individua nejsou kulturně soběstačné jednotky. Právě naopak: názory jednotlivců se formují v rámci různých společenských struktur, jakými jsou například rodina či národ a každý člověk do jisté míry přebírá hodnoty jemu blízkého společenství. Z toho vyplývá, že neexistuje jedna kolektivní paměť, s níž se lidé ztotožňují, podoba kolektivních pamětí se navíc v průběhu času mění a vyvíjí. Kolektivní paměti do jisté míry vždy podléhá i individuální paměť jednotlivce. Při zpětném vzpomínání na historické události primárně budeme akcentovat to, co se později ukázalo jako důležité a co odpovídá všeobecně přijímanému narativu. V odpovědích se však objevila i řada originálních a niterních vzpomínek. Abychom se v nich mohli lépe zorientovat, vytvořili jsme jakousi „kategorizaci“ respondentů.

My to nezažili

První kategorii tvoří lidé, kteří sametovou revoluci a události roku 1989 vnímají především optikou své rodinné historie – většinou proto, že sami tuto dobu nezažili. Tito respondenti často vypráví zprostředkované vzpomínky svých rodičů. Euforie z nabyté svobody ukotvila vnímání sametové revoluce pozdější generací jako události převážně kladné. Možnost volně cestovat, svobodně vyjádřit ve volbách svůj názor, podnikat patří k hlavním „výdobytkům revoluce“, které tato generace vnímá jako kladný příspěvek svých rodičů a prarodičů. Ti jsou v jejich očích zároveň nahlíženi jako přímí účastníci revolučních událostí. Naprosto banální vzpomínky – třeba obraz dědy vyvěšujícího podobiznu Václava Havla na lípu, se stávají součástí rodinné mytologie. V ní je děda vnímán jako „hrdina revoluce“. Podobné příběhy, jakýsi příspěvek „malého člověka do velkých dějin“, si s sebou nese téměř každá rodina.

Na první kategorii navazuje skupina respondentů, kterou lze zjednodušeně označit jako „romantici“. Ti – podobně jako předchozí skupina – hodnotí sametovou revoluci kladně, jejich hodnocení se však většinou nepojí s konkrétní vzpomínkou (ať už osobní nebo zprostředkovanou), ve svých odpovědích spíše obecně vyzdvihují prospěšnost změny, kterou revoluce přinesla. Nejčastěji zmiňují trochu neurčitou a obecnou „svobodu“, možnost cestovat, podnikat, vybírat u voleb z více stran. Není bez zajímavosti, že podstatnou část této kategorie také tvoří mladí lidé, kteří rok 1989 vůbec nezažili. Díky absenci vlastních vzpomínek přebírají všeobecný („romantický“) diskurz o sametové revoluci jako momentu, který nám vrátil svobodu. V této souvislosti se také často objevuje apel, abychom za nabytou svobodu společně bojovali a chránili ji. „Zrození demokracie a svobody. Díky sametové revoluci se mohu svobodně projevovat, dýchat i žít. Děkuji, že mohu! Braňme společně to, co nám patří!“ či „svoboda, to je především ODPOVĚDNOST za to, co děláme!“

I „romantický přístup“ ale má svá úskalí. Někteří respondenti přiznávají, že vlastně nevědí, co si pod obtížně uchopitelným pojmem „svoboda“ představit. „Pro moji generaci je svoboda jen fráze,“ přiznává sedmnáctiletý mladík. Nelze se divit, že této generaci jsou třicet let staré události tolik vzdálené, vždyť jejich historická paměť dost možná začíná událostmi o předpovědi konce světa v roce 2012.

Konec se soudružkou učitelkou

Nesmírně zajímavé byly výpovědi těch, kteří rok 1989 zažili jako malé děti. Zážitky z té doby se v nich obtiskly tak hluboko, že i dnes vnímají rok 1989 tak trochu dětskýma očima. Suverénně nejčastěji uváděnou dětskou vzpomínkou na rok 1989 je ze dne na den vynucovaná změna v oslovování učitelek. Zdánlivá banalita, ale pro malé dítě mnohem viditelnější změna poměrů, než bylo zvolení Václava Havla prezidentem nebo zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. „V září 1989 jsem nastoupila do 1. třídy. Takže se mi vybaví, že jsme najednou místo soudružko učitelko museli říkat paní učitelko a já jsem vůbec nechápala, co se změnilo.“

 Spousta dětských vzpomínek se také pojí s vizuálním vjemem. Vždyť malému dítěti všechno připadá o něco větší a monumentálnější, než to ve skutečnosti je. Dobře to dokumentuje vzpomínka jednoho z respondentů: „Pamatuji, jak jsme se byli s tátou týden po 17. listopadu podívat v Praze. Šli jsme na Národní a pak jsme šli do metra. Zrovna přijela souprava a na poslední chvíli jsme do ní naskočili. Bylo sobotní dopoledne a v metru bylo málo lidí. Bylo tak vidět do všech vagonů až na její konec. Dveře soupravy se zavřely a metro se rozjelo. A to byl ten moment… Jak se zavřely dveře, všiml jsem si, jak byly všechny polepené listy s informacemi. A jak bylo vidět do všech vagonů, byly ty různé informace vidět na všech těch dveřích celé soupravy. Ohromilo mě to. Svoboda si mě vzala k sobě a na malou chvíli si mě do sebe uzavřela. Něco tak silného jsem nečekal. Ten pocit byl tak nádherný a všudypřítomný, že jsem se té nově nabyté svobody mohl i dotknout…“

To se (ne)dalo čekat

 V ostrém kontrastu s „romantiky“ se zdá být skupina „zklamaných“. Ti do vzpomínání na rok 1989 promítali svoji nespokojenost s dalším vývojem. Nevraceli se tak přímo k roku 1989, ale spíše k procesům a událostem na něj přímo navazujícím. Část respondentů se omezila na konstatování, že za komunistů „bylo líp“, případně svou odpověď pojali jako výčet urážek (terčem zloby se většinou stal Václav Havel). U takových lze předpokládat, že se se sametovou revolucí neztotožňovali ani před třiceti lety a dnes nemají důvod na svém postoji cokoliv měnit.

Mnohem zajímavější jsou výpovědi těch, kteří se podle svých slov účastnili revoluce, ale od změny, která přišla, očekávali něco jiného. Petr Pithart v této souvislosti s oblibou používá metaforu s vlakovým nádražím. Mnoho lidí jakoby po roce 1989 čekalo na vlak znovunabyté svobody, globalizace či kapitalismu, který je popoveze směrem k lepšímu životu. Vlak ale nepřijíždí a pozvolna se dostavuje zklamání. „Nevím, co se změnilo k lepšímu, možná to, že se mohlo najednou vycestovat. Ale kdo na to měl? My obyčejní lidé určitě ne. Jelikož jsem nebyla nijak politicky činná, neměla jsem v ničem žádné problémy. Možná, že my lidé na vesnici jsme to tak neprožívali. Ano, máme větší platy, ale když se to porovná s cenami v roce 1989 a nyní, tak je to nastejno. Podle mne lidé k sobě byli více přátelštější a více se stmelovali. Dnes si spíše závidí a netáhnou tolik k sobě.“, uvedla jedna z respondentek.

Samostatnou kategorii v rámci odpovědí pak tvoří skupina lidí, u nichž se sametová revoluce odehrává na pozadí velkého osobního příběhu. Klíčové životní události jako narození potomka, svatba, úmrtí blízké osoby, studijní a pracovní úspěchy, první výplata v zaměstnání a mnoho dalších získávají v rámci procesu vzpomínání dominantní postavení. Jeden příběh za všechny: „Ten rok jsme měli svatbu s mojí ženou a v létě jsme letěli na svatební cestu do Rumunska. Když jsme se šli podívat dále od pláže do vnitrozemí, tak v obchodech měli prázdné regály. Na tržišti se daly vyměňovat věci za jiné věci (např. vitacit za krásné vyřezávané šachy, silonky za velkého růžového nafukovacího slona atd.). Po návratu do ČSSR jsme byli šťastni z toho, že jsme zpět v civilizaci. Na podzim, když popravili Ceauceșcua s jeho ženou téměř v přímém přenosu, tak jsme byli opět v myšlenkách v Rumunsku. Říkali jsme si, že u nás převrat proběhl daleko klidněji (naštěstí).“

Poznámka: Celý dokument Po roce a opět po roce si můžete pustit zde.

Bez plusu či minusu

Různorodost shromážděných odpovědí nám umožňuje nahlédnout sametovou revoluci z poněkud jiného úhlu. Na jednom místě se sešly osobní vzpomínky poznamenané traumatem či naopak radostnou novinou v rodině, euforické zážitky z účasti na událostech, které měnily tep dějin, kritické a zklamané poznámky k porevolučnímu dění či pro někoho banální vzpomínky na časy „mléka v sáčcích“. V žádném případě nemůžeme odpovědi hodnotit, dávat jim kladná či záporná znaménka. Právě naopak – každý z přístupů je zcela legitimní a nabízí nám unikátní obrázek o vnímání událostí sametové revoluce napříč českou společností.

Leitmotivem vzpomínání na rok 1989 se stalo slovo „svoboda“. Nejen ve shromážděných odpovědích, ale i ve veřejném prostoru. Hesla jako „30 let svobody“, „Cesta ke svobodě“, „Mých 30 svobodných“ a koneckonců i desková hra 1989: Akce Svoboda odkazují k tomu, jak je dnes sametová revoluce nahlížena skrze „oficiální“ narativ. Otázkou zůstává: vnímali to stejně lidé i před třiceti lety? Měli pocit, že bojují za něco tak obtížně uchopitelného a definovatelného, jako je svoboda? Listopadovým demonstracím dominovala jiná hesla, spíše než svobodu žádali lidé změnu. Zároveň vyzdvihovali náhlou soudržnost a pospolitost mezi občany. Nahlížení sametové revoluce jako momentu, který nám přinesl svobodu, se tak do jisté míry může zdát jako ex post přidaná hodnota.

Hodnocení minulosti ze současného pohledu a aktivní práce s dějinami jsou typické pro všechny moderní státy, které tím upevňují vlastní identitu na úkor přechozích etap. To, že v rámci kolektivní paměti národa je sametová revoluce spojena se znovunabytím svobody, dokazuje důležitost této události a její přínos pro českou společnost.

Autoři jsou historici a pracují v archivu České televize