Doba nepřestala být podivná

Vloni vyšly dva svazky rozhovorů s Václavem Havlem. Po něm pojmenovaná knihovna publikovala více než čtyřsetstránkový soubor interview z let 1964–1989 nazvaný Má to smysl!, který edičně připravily Anna Freimanová a Tereza Johanidesová. Ke konci roku pak Paseka přinesla svazek, který původně pro Yale University Press sestavila polská, v USA působící profesorka sociologie Elzbieta Matynia. Do knihy snesla texty – rozhovory především – vzniklé vzájemným kontaktem Václava Havla a polského historika a novináře Adama Michnika. Ten sice po předání moci v Polsku působil dva roky jako poslanec Sejmu, ale především založil roku 1989 deník Gazeta Wyborcza, jemuž dosud (!) šéfuje. Rozhovory pro tento titul, které Michnik s Havlem vedl, tvoří páteř svazku Podivná doba; pro české vydání jej edičně upravil a připravil Tomáš Vrba.

První dialog pochází z listopadu 1991, poslední z listopadu 2008, kdy už Havel nebyl prezidentem, ale zato autorem nové hry Odcházení, o níž tenkrát ve Varšavě diskutoval. Většina v Podivné době přítomných textů byla primárně publikována právě v Gazetě Wyborcze. V jednom případě však běží o rozhovor výhradně s Adamem Michnikem, který s ním v říjnu 2007 vedle jeho listu publikovaly rovněž Hospodářské noviny (ovšem Havel byl exkluzivním šéfredaktorem HN). V jiném případě jsou Havel a Michnik (na podzim 2003) tázáni redaktorem polského časopisu Tygodnik Powszechny a redaktorem českého časopisu Listy. A závěr knihy je vyhrazen Michnikově poměrně rozsáhlému portrétnímu eseji o Havlovi (40 tiskových stran) z října 2011 Cestou velkých dějin češství; vzhledem k tomu, že exprezident dva měsíce na to zemřel, byl to text vlastně i (netušeně?) bilanční.

Pochopitelně leccos se v zařazených příspěvcích opakuje a pro informovaného českého čtenáře mnohé může být „stará vesta“. I tak je Podivná doba hodná pozoru. Havel s Michnikem byli přáteli a nepodstupovali spolu takzvaně standardní politická interview. Spíše vedli dialogy, nabízeli si česko-polské náhledy na témata, která zajímala jednoho či druhého a která takzvaně visela ve vzduchu. Havel byl, jeví se mi, s Michnikem uvolněný, méně „státotvorný“ než při rozhovorech s médii tuzemskými; anebo ten dojem možná vytváří Michnikův vklad, informovaný, energický. Nahlédnuto dnešníma očima, oba se v něčem mýlili, a naopak v něčem se jejich vhledy ukazují být předjímavými – následný vývoj jim dal za pravdu. Ať tak či onak, pokaždé je nutno dodat: bohužel.

Z nynějšího odstupu jsou devadesátá léta, v nichž vznikly nejrozsáhlejší novinové rozhovory Michnika s Havlem, vnímána coby optimistická dekáda. Ale právě tyto časy, počátek onoho po dlouhé době v obou zemích opravdu svobodného desetiletí, nazývají Havel s Michnikem „podivnou érou postkomunismu“. Podivnou proto, že se vyrojily problémy, o nichž v předešlých desetiletích, když působili v disentu a uvažovali o budoucnosti svých zemí, neměli tušení. Velmi rychle zvadl optimismus z přelomu osmdesátých a devadesátých let. „Existuje hlad po takzvaných silných osobnostech – aby někdo přišel a udělal pořádek. Méně důležité už je, jaký prapor takové pevné individuality ponesou, jestli levicový, nebo pravicový. Toto potenciální nebezpečí se objevuje v různých podobách ve všech postkomunistických zemích,“ poznamenal v listopadu 1991 Havel. „Je jasné, že v našich podmínkách rodící se demokracie se otvírá prostor i rozmanitým populistům, kteří využívají ještě chaotického stavu a nabízejí své levné programy.“ Jak teď vidíme kolem sebe, poptávka po silných osobnostech neustala, spíše naopak, a už nejde jen o postkomunistické státy. A populismus je na postupu. Český prezident současně tvrdil, že „končí éra ideologií“, což byla jedna z dobových iluzí. Michnik reagoval: „Není to jen zbožné přání, sen humanistů a intelektuálů? Ve všech postkomunistických zemích přece sledujeme návrat nacionalismu, pozorujeme návrat k utopii etnicky čistého státu bez cizorodých prvků?“ Havel si tehdy také myslel, že Československo přetrvá, ale za osm měsíců již prezidentem nebyl, neboť se tento stát začal dělit.

Dobově příznačné je, že ani jeden z nich při svých úvahách o stavu světa nereflektoval dějinný pohyb v Číně. V nejlidnatější zemi jako kdyby komunismus již neexistoval; přitom byl i tehdy krutější (a stejně tak ve Vietnamu), než středo- a východoevropské režimy sedmdesátých a osmdesátých let. Ale pro tyto dva spřízněné intelektuály se zejména v „devadesátkách“ komunismus jevil jako vyřízená, dohasínající věc. Zpětně tak ostřeji vidíme europocentrismus a euroatlantismus tehdejších hovorů Havla s Michnikem.

Havel se zprvu vyjadřuje jako dějinný optimista, vědomý si sice různých úskalí, ale doufající, že věci přece půjdou očividně k lepšímu; Michnik je už počátkem „devadesátek“ o poznání střízlivější. Havel nejprve věřil v demokratický vývoj v Rusku; ta země „mi nedělá starost“, pravil v roce 1995. Ovšem roku 2008 z toho byl vyléčen, z putinismu měl evidentně obavy. V roce 2003 Michnik upozorňoval, že „máme-li v západní Evropě co dělat s fenoménem Berlusconi, znamená to, že demokracie prožívá krizi. Na jedné straně ji ohrožuje teatralizace, na druhé straně korupce.“ Havel o pár odstavců dál v témže interview již také projevuje značnou střízlivost: poznamenává, že výkon veřejné služby „čím dál víc – díky technickým vynálezům“ delegujeme „na základě scestných nebo falešných informací – my vlastně spíš volíme jejich píár agenty. Všechno je tak závislé na mediální prezentaci, že je-li někdo nejpopulárnější, znamená to, že je asi nejlepší ten jeho píár. To není dobré, chci, aby mně vládl konkrétní politik, a ne nějaký jeho skrytý píár.“

Z některých Michnikových vět se dá dobře pochopit, že to, co se v Polsku děje nyní a co i z našeho blízkého sousedství působí zvláštně, komplikovaně a zaťatě třeba vůči EU, má hluboké kořeny. „Máme veliký spor o dekomunizaci. Dále o to, zda Polsko má sledovat evropský vzor společenského řádu, nebo zda má jít nějakou specifickou polskou cestou, neboť Evropa, to jsou potraty, pornografie, konzum, drogy a degenerace.“ Víte, v jakém roce tohle Michnik pronesl? – 1991. Když v říjnu 2007 položily Hospodářské noviny Michnikovi otázku, která tři jména polských politiků „bychom si i v Česku měli zapamatovat?“, Michnik sdělil: Zbigniew Ziobro, Roman Giertych a otec Tadeusz Rydzyk. „Každé z těchto jmen je symbolem stoupajících tendencí a představuje nejhorší tvář polské tradice: autoritářství, lži, etnickou výlučnost a fanatismus náboženského integrismu“.  Nebudu zde rozepisovat následný vývoj těchto tří mužů, lze se ho dobrat po krátkém pátrání na internetu. Stačí konstatovat, že první z nich je výrazným exponentem současných ostrých sporů mezi Polskem a EU ve věci soudnictví.

Zakončím procházku Podivnou dobou jednoduchým konstatováním. Nad tou knihou si český čtenář kromě jiného může připomenout, jak výjimečná éra v české polistopadové politice byla ta, kdy jejím ústavním činitelem byl i člověk jako Václav Havel: jistěže chybující, mýlící se, ale současně velkorysý, přemýšlivý, kreativní, zajímavě formulující, nadnárodně rozhleděný. Umím si představit, že pro určitý typ lidí byl právě Havel „chybou v systému“, která by se neměla opakovat. Za sebe říkám: díky za zkušenost s touhle systémovou chybou.

Přední strana obálky knihy Podivná doba, repro: Paseka

Podivná doba. Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem. Předmluvy napsali Andrzej Jagodziński a Michael Žantovský. Úvod napsala Elzbieta Matynia. Edičně připravil Tomáš Vrba, přeložili Tomáš Vrba a Eva Rysová. Paseka, Praha 2019, 232 stran, doporučená cena 349 korun.