Svěcení jara aneb venku je hezky, pojďme na hřbitov

Zranění vojáci jdou po cestě
Velká válka. Zranění britští a němečtí vojáci 19. července 1916 po bitvě u Bernafay Wood, foto: Ernest Brooks / Wikipedia.org

Eskteinsovu práci, jejíž originál poprvé vyšel v roce 1989, otevírá cesta od Mét k Verdunu po dálnici číslo 3. V poklidné krajině vogézských kopců se zjeví ošklivá skvrna. Hřbitov. Ovšem jiný, než byste tipovali. Je to vrakoviště, kde se v depresivní nehybnosti rozpadají karosérie artefaktů zasvěcených rychlosti. Až poté narazíte na kříže – „tisíce křížů, všechny bílé, všechny stejné“. Zasnoubení masovosti a smrti, rychlosti a konce, pokroku a smrti. Právě tento akt je náplní Svěcení jara.

Britští vojáci přinášejí munici kolem zákopůBritští vojáci přinášejí v červenci 1916 munici během bitvy u Bernafay Wood, zdroj: Imperial War Museum

Je příznačné, když Modris Eksteins (*1943) poznamenává, že lidé se dnes snáze ztotožní s vyřazenými auty než s neosobní smrtí neznámých padlých. Největším vítězstvím knihy, jakkoliv hořkým, pak je, jak před čtenářem oživuje celé to zvrhlé pandemonium, které nezačalo v roce 1914 („Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna,“ poznamenal si Franz Kafka jednoho srpnového dne), a rozhodně neskončilo v roce 1918 („Svět toho má všeho po krk a ta malinová marmeláda z Paříže už taky došla…“ zakončí Carl Carstairs v roce 1930 svou knihu Ztracená generace). Ostatně dnes už mizí empatie a vědomí, že za statistikou a fakty jsou skutečné lidské životy a osudy i u druhé světové války, natož u té první.

Úprk vpřed

Velká válka (označení číslovkou je až pozdějšího data) byla podle Eksteinse logickým vyvrcholení procesu zrodu moderní doby. Nejedná se přitom o modernitu definovanou technickými vymoženostmi, jakkoliv i ty jsou její součástí a symbolem. Autor vykresluje v úvodních kapitolách pojmenovaných „Paříž“, „Berlín“ a „V polích flanderských“, společnost připravenou k velkému skoku do neznáma. Za sebou přitom nechává starý svět s jeho pravidly, zákony a morálkou. Symbolem se stává krom jiného uvedení Svěcení jara v pařížském Théâtre des Champs-Élysées. Společné dílo Igora Stravinského, tanečníka a choreografa Nižinského a Ďagilevova souboru Ballets russes opěvovalo oběť mládí před očima „moudrých starců“. Pohanský námět, provedení rozcházející se s tradicí a jehož jediným měřítkem morálky je úspěch.

Pózující soubor Ballets Russes To byl tanec. Ballets Russes (Ruský balet). Záběr z amerického celovečerního dokumentu, který o něm v roce 2005 natočili Dan Geller a Dayna Goldfine, foto: Zeitgeist Films

Dějiny války tak začínají dějinami tance. Mají kořeny hluboko v kultuře a dobovém myšlení, v obratech, jimiž se lidé odvrací od starého, či se k němu naopak sebezáchovně upínají. Zatímco Paříž, kam „přicházejí po smrti hodní Američané“, se čím dál víc stává nereálným prostorem žijícím a vztahujícím se k umění provokace, jehož elity si odmítají připustit, že již nežijí v srdci světové velmoci, nedaleko roste síla a věhlas Berlína. Nedávno sjednocené Německo je chyceno v pasti hrdosti na hospodářské, technologické i vojenské úspěchy a zároveň nejistotu z chatrnosti nedávného sjednocení. Jediným východiskem se zdá neustálá cesta vpřed, nucené porovnávání se a střetávání se „starými“ pořádky, které zosobňují Británie a Francie.

Eksteins přitom ukazuje, jaký dopad měla na Francii a její obyvatele porážka v prusko-francouzské válce, jak se nový úhlavní nepřítel dostal svým sousedům do hlavy. Ale také to, jak se Německo, založené na účelnosti, produktivitě a inovacích, stále více chytá do pasti potřeby jakéhosi nového národního mýtu. Když dojde k sarajevskému atentátu, není to nejbližší okolí císaře, který žije víc v romantických sebeklamech než realitě, ale masové demonstrace po celém Německu, co tlačí na vyhlášení války.

Jedni spatřují ve válce potenciál k překonání všech rozporů a definitivnímu sjednocení. Završení boje o přirozená práva jejich národa, která jim byla spiknutím „starců“ upírána. Pro druhé se jedná o boj za samu podstatu civilizace. Je nutné držet se pravidel hry, nevystupovat z řady a konat důstojně svou povinnost. A pro všechny se jedná o nevyhnutelnost. Oslavu činu, který se stává měřítkem všech věcí.

Varování konzervativců, že je třeba jít rozhodně vzad, neb před námi je propast, nikdo nebere vážně.

Válka jako umění i stav mysli

První světová válka je dnes spojována především se zákopy, o jejichž skutečné realitě však máme pouze zkreslené představy. Pamětníci již dávno zemřeli, z dobové literatury přežilo zkoušku časem a „přepsání“ hororu dvacátého století v podobě druhé světové války a holokaustu jen zlomek a naše obraznost je většinou v zajetí černobílých statických obrazů nebo žánrově laděných dekadentních pohrobků v generických fantasy a steampunkových příbězích. Eksteins znovu oživuje intenzitu prožitku, kterou s sebou válka pro své účastníky v první linii nesla a která nemohla být ničím překonána. Válka se stává uměním, poznáním i zjevením.

tanec v kabaretu Eldorado Zlatá dvacátá: tanec v kabaretu Eldorado na berlínské Motzstrasse; jedna z ilustrací v obrazové příloze knihy Svěcení jara, repro: ČT art

Ve Svěcení jara je ale zároveň dávána do kontrastu se skutečnými zážitky a hlasy ze zákopů. Ty však paradoxně tento étos jakoby potvrzují. Jak Eksteins poznamenává – navzdory otřesným zážitkům a podmínkám, postupující patologické otupělosti a bolestné prázdnotě, která pronikla i do hlášení diplomatů („Pokud v hlášení z Francie stojí ,Nic nového´, znamená to těch obvyklých 5000 obětí.“), počet dezercí či frontového zhroucení byl u Francouzů, Britů i Němců překvapivě nízký.

Nejednalo se totiž o válku starého typu, za území či dynastické zájmy. Byla to první občanská válka evropské buržoazie, zápas o samu podstatu budoucího světa. Spojence poháněl odkaz předků, generace ideologické indoktrinace a vědomí vlastních historických úspěchů. Němce pak vize a duch vznešeného činu a narovnání vší nespravedlnosti. Logicky se tak zhroutily režimy založené na slabších základech věrnosti panovníkovi – Rakousko-Uhersko a především Rusko.

Zároveň to byla první velká válka propagandy a dezinformací. Eksteins snáší dnes děsivě znějící oficiální prohlášení o nezdolné odvaze bojujících, jimiž velení ospravedlňovalo postupující masakry, i tragikomické prohlášení o nedostatečné výzbroji protivníka. Stejně tak ale ukazuje na budování obrazu nepřítele. Němci bojovali s pokrytci a proradnými intrikány. Sami byli zase prezentování jako barbaři a šílení vrazi. Což se spojilo i se skutečností, že právě Německo čerpající ze své progresivity a účelnosti se jako první rozešlo se starou válečnou morálkou. Raději stokrát vybombardovat katedrálu v Remeši, než ztratit jediného německého vojáka! Heslo, kterým se brzy neospravedlňovalo pouze ničení kulturních památek, ale i totální válka proti civilistům. Postupně tak spolu s narůstajícím gargantuovským počtem mrtvých mizí podmínky pro tak nepravděpodobné události, jako bylo vánoční příměří 1914, kdy si vojáci obou stran vzájemně dokonce předávali dárky. Vytrácí se i pocit, že je nutné druhou stranu naučit „hrát podle pravidel“ i pocit, že až na Prusy se vlastně dá se skopčákama docela vyjít. Gentlemanství a kavalírství mizí. Zůstává pouze smrt.

obálky polského a anglického vydání Svěcení jaraPro srovnání: vlevo obálka jednoho z vydání Svěcení jara v anglickém jazyce s využitím detailu z obrazu Paula Nashe Menenská silnice; vpravo obálka polského vydání, repro: Amazon

Nekonečná oběť

A i ta získává nový, děsivý, nelidský – nebo naopak právě až moc lidský rozměr. „Smrt!“ napíše Louis Mairet měsíc před svou smrtí. „To slovo dunící jako ozvěna podmořských slují, co se znovu a znovu rozléhá temnými nezbadatelnými hlubinami. Ještě v minulé válce jsme neumírali – odcházeli jsme. … Teď umíráme. Je to vlhká smrt, blátivá smrt, smrt zbrocená krví, smrt utopením, smrt udušením, smrt na jatkách.“ Tělesnost umírání a fyzických projevů povede k tomu, že se po válce bude o Remarquovi mluvit jako o čelním představiteli „německé záchodové školy“.

A nový rozměr získává i jazyk. Ten starý už nedokáže zachytit realitu, stává se výsměchem. A krom slavné literatury ztracené generace se rodí i jazyk dezinformací a skutečnost podléhá lžím. Jak autor sarkasticky poznamenává, právě Německo se vší svou praktičností a moderním přístupem, podlehlo naprosto nerealistickým představám. Válka se nestala prostředkem, ale cílem. Strategie se smrskla na wagnerovský odvážný tah. Všechno, nebo nic. Vzniklo podhoubí pro pozdější mýtus o dýce v zádech, pro vzestup nacismu a jeho brutální a sprosté oslavy války jako krásy.

V závěrečných kapitolách, jejichž středem je poválečný Lindberghův přelet Atlantiku (spojený s mýtem letectví a šlechty nebes, „básníky modři“), úspěch románu Na západní frontě klid (o chvíli, kdy si i vítězové uvědomili, že vyhráli velké nic, stejně jako o snaze najít správné vyjádření válečné i poválečné zkušenosti) a vzestupu nacismu (zde doporučujeme knihu číst spolu se starším titulem téže edice od Davida Claye Large Hitlerův Mnichov – Vzestup a pád hlavního města nacistického hnutí), se Eksteinsova kniha definitivně stává básnickým dílem.

Při zachování všech propriet a nároků odborné literatury a pronikavosti jednotlivých analýz, je to tragická epopej, která má potenciál zcela změnit náhled svého čtenáře ne pouze na válku, ale na celou jednu epochu, která zbožštila lidské oběti a po sobě zanechala větší potřebu psychiatrů než historiků…

Obálka českého vydání Svěcení jara Obálka českého vydání Svěcení jara, repro: Argo

Modris Eksteins: Svěcení jara. Velká válka a zrod moderní doby. Přeložila Daniela Orlando. Argo, Praha 2019, 390 stran + 18 stran obrazové přílohy, doporučená cena 398 korun.

Související