Glosa: Drobná otázka – opravdu jste Čornejova Jana Žižku četli?

Nakladatelství Paseka vydalo knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka 8. listopadu. Uzávěrka Knihy roku byla 1. prosince. „Úspěch této více než osmisetstránkové bichle je o to pozoruhodnější, že vyšla tři týdny před uzávěrkou ankety,“ podotkl na titulní straně Lidových novin minulou sobotu jejich redaktor Petr Zídek. Hodné pozoru ono hlasování pro Čorneje je, ovšem v poněkud jiném smyslu.

Svazek má 856 stran (a pro zajímavost: váží 1439 gramů). Samotný výklad je završen na straně 607, zbytek stran patří obrazové příloze (ta končí na straně 656), poznámkám a seznamu pramenů a literatury. Těch šest stovek stran formátu 160 x 240 milimetrů je hustě potištěno, pravda, text je protkán černobílými kresbami a fotografiemi, ale rozhodně neběží o zbytnělé ilustrování. Od věci tím pádem není otázka, zda účastníci ankety, kteří pro Čornejovu mohutnou publikaci hlasovali, ji také opravdu přečetli. Egyptolog Ladislav Bareš, kulturolog Jan Děkanovský, novinář a překladatel Michal Mocek, literární historička Dobrava Moldanová, romanista Jiří Pelán, publicista a kritik Jiří Peňás, novinář Ondřej Soukup, novinář Petr Vizina a rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, kteří Janu Žižkovi dali hlas, jsou asi bez výjimky zdatní čtenáři. Ovšem šest stovek hustě potištěných stran je šest stovek hustě potištěných stran. Knihu přinesli domů, vrhli se na ni, cele prostudovali a napsali do LN? Možná tomu tak u všech skutečně bylo, ale o realitě čtení historické práce se stovkami poznámek, z nichž mnohé jsou malými samostatnými výklady, něco málo vím – a právě proto se mám poněkud na pozoru.

V anketě Kniha roku se objevila v této souvislosti jedna pozoruhodná odpověď, konkrétně doyena mezi literárními kritiky a historiky, emeritního profesora Masarykovy univerzity Milana Suchomela. Dal svůj hlas knize francouzsko-amerického literárního teoretika a spisovatele židovského původu Georgea Steinera Skutečné přítomnosti, kterou vydalo nakladatelství Dauphin: „I když úplně všemu nerozumím ani nemám ještě dočteno,“ podotkl upřímně Suchomel k tomuto svému tipu.

V anketách – a v té knižní Lidových novin zejména – se často na předních příčkách objevují tituly, které byly publikovány nedlouho před uzávěrkou anketní akce. Je to lidsky pochopitelné, snad i prominutelné, ale je užitečné to mít na paměti, protože to nasvěcuje reálnou výpovědní hodnotu anket, které je třeba prvořadě brát jako zdroj informací o tom, co se v dané oblasti objevilo, respektive, co bylo účastníky zaregistrováno a nějak v nich zarezonovalo. Toť vše. Naopak, existují tituly (to jsme nyní výhradně u knih), které nakladatelé nestačili dodat na předvánoční trh, ale dosednou na pulty až v prvních týdnech nového roku. A ty se pak v anketě na konci kalendářního roku téměř jistě neobjeví, ale pravděpodobně by se v ní objevily, kdyby se k veřejnosti dostaly předešlý podzim. Však také většina titulů z první desítky v letošní anketě Lidových novin vyšla v druhé polovině roku 2019.

Fakt, že letos v Knize roku LN přesvědčivě (třinácti hlasy) zvítězil román Michela Houellebecqa Serotonin, jehož překlad se objevil v létě, signalizuje, nakolik se tato krajně nekorektní zpověď osamělého francouzského čtyřicátníka Florenta-Claudea zadrala do čtenářů různé ražby. Ostatně teprve podruhé v polistopadové historii Knihy roku LN zvítězil zahraniční román; poprvé se tak stalo roku 2011 s Pražským hřbitovem Umberta Eca. Serotonin kromě jiného nastavuje kruté zrcadlo české beletrii roku 2019, zejména té psané muži. Ale to už by bylo na jinou glosu, nebo spíš na esej…