Kehlmannova freska na hranici realit ukazuje vzdorovitost božího díla

Tyll Ulenspiegel je legendární středověký šprýmař, zástupce rodu homo tricksterus; řadí se po bok severoamerického Kojota či severského Lokiho. On a jemu podobní prochází světem a dějinami, převrací zavedené pořádky, aby krutými kousky testovali hranice lidské existence. Táhnou od města k městu v době, kdy se obzor většiny lidí kryl s trhem ve vedlejší vesnici. A pochopitelně jsou proti mocným, byť také prostí lidé často končí po jejich zásahu v lejnech (v autentickém podání samozřejmě v hovnech).

To připomíná hned úvod Kehlmannova románu, v němž Tyll přijíždí do malé vesnice. Pro místní je to událost a šprýmaře vnímají jako celebritu, legendu, příklad toho, jak velkým člověk může být. Čeho se jim dostane? Na závěr představení přichází urážky a vtípek, který se zvrhne ve rvačku, v níž dojde i na smrtící nůž v zádech. A Tyll se směje, protože vesnice na něj nikdy nezapomene – ani na onen okamžik, kdy lidé pochopili, co je to lehkost, co je to svoboda, vypuštění páry, život. Ten mimochodem brzy skončí, protože vesnice se zanedlouho stane obětí žoldnéřů a celou historku čtenářům vypráví přízraky mrtvých, na které už nikdo nevzpomíná…

Od expresionismu k magickému realismu

Kehlmannův Tyll je kniha-freska skládající se z několika časově nenavazujících příběhů. Titulní (anti)hrdina se vyskytuje ve všech, ovšem v různých úlohách. Někdy je katalyzátorem dění, jindy svědkem, sem tam účastníkem událostí. Ale stejně tak může být hitchcockovým MacGuffinem, cílem snažení jiných – tak je tomu například v části nazvané Zusmarshauzen. Její zápletka je svéráznou variací na velkofilm Zachraňte vojína Ryana – Evropa právě ztratila třetinu obyvatel a zhroutily se celé vladařské domy, ale nelze připustit, aby ze světa zmizel i slavný kejklíř Tyll.

V osmi příbězích tak dostaneme mnohem víc než jen chronologicky zpřeházený Tyllův životopis a dějiny třicetileté války (kniha končí během vestfálského vyjednávání míru). Daniel Kehlmann (*1975) vytvořil v této své páté do češtiny přeložené knize plastické zpodobnění doby a bezmoci prostých lidí, stejně jako těch zdánlivě mocných, když jim na dveře zaklepou zlomyslné dějiny. Expresionistické obrazy (román se kromě kontrastů vyžívá i ve vertikálním členění prostoru a v motivu pádu) se prolínají s postupy magického realismu (krom vyprávění mrtvých v první části například opakující se motiv zaklínadel) i poetickými popisy a černým humorem jak vystřiženým z britského seriálu Černá zmije (například konec obhájce Tyllova otce). Je to opojná kombinace, kdy je radost číst některé věty a pasáže opakovaně a nahlas. A zároveň se otevírá cesta k hlubšímu ponoru do tajemství lidské existence, jaké by prostý realismus nikdy neumožnil.

Na jedné straně Kehlmann zvládá ve svém románu (originál vyšel předloni) vyvolat apokalyptické vize krajiny zdevastované procházejícími vojsky, marodéry i následnými ranami přírody a hladomorem. Jeho svět obsahuje vznešenost šlechtických sídel a strojeného dvorského protokolu vedle strohé hrůznosti vypálených klášterů a vylidněných vesnic, mužů, žen a dětí dohnaných hladem za hranice lidskosti a oddávajících se nejvulgárnějším zábavám, v nichž ještě mohou zachytit jiskřičky života.

Na straně druhé Tyll jde pod povrch a zachycuje dobové myšlení. Ano, některé postavy jsou takřka karikaturami – například Lev severu aka Gustav II.: Adolf nebo „zimní král“ Fridrich Falcký, ale u jiných je znát hloubka nastudovaného materiálu k dějinám mentalit a procesů, které formovaly dějiny.

Nikdo nečeká přátelského jezuitu

V příběhu Tyllova dětství – nazvaném Pán povětří – se dozvídáme o zálibě jeho otce v zaklínadlech a tajném vědění. Zálibě, která se tragicky zvrhne, když do kraje zavítají jezuitští učenci (jedním z nich je mimochodem mladý Athanasius Kircher, který se časem vypracoval na jednoho z nejslavnějších učenců své doby a byl požádán o rozluštění tzv. Voynichova rukopisu). V Tyllově otci jako by ožíval Domenico Scandella známý jako Menocchio, furlánský mlynář žijící v druhé polovině šestnáctého století, který se během svého života opakovaně dostal do křížku s inkvizicí. Tyllův otec, rovněž mlynář a muž relativně studovaný, vlastnící i několik knih, jako by Menocchiův příběh ve zhuštěné podobě zopakoval. Také on na sebe upozorní díky podivuhodnému aplikování selského rozumu na teologické otázky. A rovněž on nakonec skončí na hranici – poté, co se zaplete do bitvy argumentů v jazyce mocných a vzdělaných, který nemá šanci si osvojit.

Podobně realisticky působí uvažování jeho oponentů. Ti naprosto vážně pátrají po drakovi, jehož existenci dokazuje fakt, že jej nelze nalézt (autorovým vtípkem na závěr je poznámka, že poslední drak severu skutečně, unaven vším tím skrýváním, nedlouho po popisovaných událostech zemřel). Funguje u nich též logika podobnosti. Pokud mají mloci a ještěrky podobný vzhled jako drak, pak i jejich krev musí mít podobné účinky. Jedná se nejen o připomenutí barokní logiky, ale i principů středověké magie.

Vyloženě zábavné jsou například úvahy o tom, jak je pro dvůr důležitý šašek. A v případě Alžběty, manželky Fridricha Falckého a dcery anglického krále Jakuba I., se autorovi navzdory struktuře románu daří popsat i zajímavý vývoj postav. Právě druhé setkání Alžběty a Tylla román zakončuje. Kejklíř je již unavený a opotřebovaný, bývalá královna naopak našla zbytky síly a hrdosti, aby se hlásila o svá rodová práva. V jejich posledním rozhovoru, aniž by zabíhal do podrobností a naturalistických detailů, je patrné, čím vším si Evropa v posledních desetiletích prošla. Ale také to, co přetrvá – lidská touha nejen poznat boží záměr a tajemství přírody, ale také stát se věčným, nezapomenutelným. Tyll se definitivně vzdává své smrtelnosti a stává se mýtem. Něčím, co může být pro mnohé jen únikem před realitou, ale v rukou těch nejlepších vypravěčů naopak prostředkem nejhlubšího poznání.

Obálka českého vydání Kehlmannova románu, repro: Argo

Daniel Kehlmann: Tyll. Přeložil Michael Půček, Argo, Praha 2019. 368 stran, doporučená cena 398 korun.