Robert Sedláček: Nechci umřít jako šváb zalezlý někde v baráku

Robert Sedláček
Pusťte si interview s Robertem Sedláčkem, zdroj: web ČT art

Nejen filmy Roberta Sedláčka vzbuzují velmi různé reakce, nýbrž i jeho osobnost. Už asi napořád se s ním potáhne jeho návštěva Pražského hradu 28. října 2014, kdy od prezidenta republiky Miloše Zemana převzal ve fleecové mikině státní vyznamenání – medaili Za zásluhy I. stupně. Mimochodem, přátelství s tímto mužem, o němž natočil v roce 2007 dokumentární portrét Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny, zdá se být minulostí. Ve volné rozpravě kolem natáčení zde přítomného interview padla z filmařovy strany v té souvislosti i věta, že dopolední pravdy bývají odpoledními omyly a že tomu, co se dnes děje s nejedním jeho známým, co z lidí padá za rozumy, nerozumí.

V interview samotném Sedláček hovoří o mediální masáži, jíž je podle něho obyvatelstvo vystaveno, či o tom, že mocní tohoto světa zavírají občany do karantén, ale sami nařízení nedodržují, nebo tom, že smrt má mnoho podob a až současný stav skončí, možná se budeme divit, kolik lidí zemřelo na žal. Sedláček také hovoří o své práci: o natáčení filmu Promlčeno, které proběhlo vloni v létě, nebo o snímku, který by měl točit v létě letošním.

Robert Sedláček ve dvoraně Rudolfina Interview s Robertem Sedláčkem bylo natočeno ve dvoraně Rudolfina, foto: web ČT art / Ondřej Mazura

Připomeňme, že Robert Sedláček se narodil roku 1973 ve Zlíně, respektive tehdy Gottwaldově. Absolvoval průmyslovku, živil se jako námezdní dělník či mistr výroby pracovních koleček. Nastoupil jako redaktor a moderátor první soukromé televize v Československu Zlín TV. Potom byl krajským zpravodajem České televize. Opakovaně se hlásil na FAMU. Nakonec byl úspěšný – vystudoval katedru dokumentární tvorby.

Jako dokumentarista také začal svoji filmovou dráhu, připomeňme třeba snímky František Čuba: slušovický zázrak (1999) či trilogii o okolnostech listopadového převratu a rozpadu Československa Tenkrát (1999–2002) nebo portrét filozofa Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004). V roce 2006 debutoval na poli celovečerní hrané tvorby snímkem Pravidla lži. Získal za něj několik cen a hraná tvorba začala v jeho filmografii postupně převažovat. Z filmů pro kina získaly asi největší ohlas a uznání tituly Rodina je základ státu (2011) a Jan Palach (2018), nejdiskutovanější však byly jeho televizní seriály (pro ČT) České století (2013–2014) a Bohéma (2017).

Kamera, střih a postprodukce přítomného rozhovoru: Ondřej Mazura

Související