Zmoudření pana Jaromíra. Portrét hudebníka, výtvarníka a tak trochu i horala Švejdíka
Dokumentární portrét Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99, který natočila režisérka Petra Všelichová, je především normální. To je sama o sobě ošemetná kategorie, ale snad se tomu slovu ještě dá rozumět i v dnešním kulturním a společenském kontextu, v němž normální nezdá se být téměř nic.
Není na co čekat, čas běží, Jaromír Švejdík (*1963) bude zakrátko v důchodovém věku, jak ostatně ve filmu poznamenává, když hovoří o tom, proč skončila třicetiletá existence skupiny Priessnitz. Deset let jim trvala příprava posledního alba (Beztíže, 2016) a představa, že se budou nad další deskou dohadovat ještě v důchodovém věku, ho upřímně děsila. Tvůrce je to tedy na zevrubnější portrét ideálně zralý, než se z něho stane pán, který bude na hudbu možná už jen vzpomínat. Dnes ještě hudbě dává část své energie v jiných uskupeních, nicméně z portrétu, ale především z výsledků, které jsou vidět takzvaně na trhu, je zřejmé, že Švejdík alias Jaromír 99 je činný především jako výtvarník, vyhledávaný komiksový kreslíř.
Jaromír Švejdík ve své krajině; tady je doma, to je jeho lůno, jak říká ve filmu. Záběr z dokumentu Jaromír 99 – tam odkud jsem, repro: ČT Režisérka Petra Všelichová podnikla za Švejdíkem, žijícím střídavě na pražské Letné a na chalupě v Rychlebských horách, řadu výprav na různá místa, do rozličných prostředí, přičemž akcentovala onu horskou krajinu nacházející se v Javornickém výběžku, severozápadně od města Jeseníku, Švejdíkově rodišti. Důvodem pro tuto režisérčinu volbu je skutečnost, že z této poloopuštěné a polozapomenuté severomoravské krajiny bral Švejdík inspiraci pro své písně, ale i pro kresby (viz komiks Nebel) a sem nyní utíká ke klidu a tvorbě. Protagonistovy procházky onou drsnou krajinou jsou leitmotivem snímku, přičemž jejich počet se nachází na hraně únosnosti, respektive toho, aby se staly monotónní, ale Švejdíkova osobnost „výskyt“ v krajině unese, neboť je s ní autenticky srostlá. Kromě toho „krajinné“ přijatelnosti napomáhají animace Bora Držiaka, kdy se záběry tamních míst několikrát divákovi před očima promění ve Švejdíkem provedené kresby – povedená interpunkce ve vyprávění. Obdobně podařené je nasazování hudby (a zejména písní skupiny Priessnitz) do záběrů; velmi dobře dokreslují atmosféru.
Portrét nazvaný Jaromír 99 – tam odkud jsem je veskrze přátelský, žádné ledví zde nemá místo. Když Švejdík hovoří o svém manželství, o tom, jak se s příští ženou seznámili, že oba zrovna byli čerstvě rozvedení, a obdobná situace přispěla k jejich sblížení, je to upřímné – a jejich dcera, přítomná ve filmu opravdu velmi letmo, je plodem té lásky. Avšak nepadne ani slovo o Švejdíkově nyní již dospělém synovi z předchozího manželství, přičemž ten (ne)kontakt s ním by mohl a měl být další fazetou portrétu. Zajímavý, dá-li se to tak říct, rovněž je fakt, že dva (hudební) spolupracovníci mluví o Švejdíkově tahu na branku a tvrdohlavosti, ale on sám se k tomu nijak nevyjádří. Vychází z dokumentu coby melancholik na procházkách a izolacionista a introvert dlouhé hodiny dřepící nad grafickým/kresebným monitorem.
Zcela mimo všeho stojí politika, přestože Švejdíkovo přilnutí k hudbě mělo v osmdesátých letech výrazně politické konotace. Hrát punk v takovém městě, jakým tenkrát byl Jeseník, nutně znamenalo stát „mimo“ a „proti“. Režisérka Všelichová vytáhla z archívů výstižné sekvence ukazující Švejdíka a jeho spoluhráče v divokých devadesátkách, ovšem společenský kontext explicitně není ve film téměř vůbec reflektován. Lyrika a poetika jsou tady prakticky vším. Optika a atmosféra se nacházejí v područí chlapa před šedesátkou, který hrany v pohledu na věci minulé obrousil… A na časy, kdy byl schopen pařit dva týdny v kuse, Švejdík vzpomíná s jistým pousmáním. Prostě portrét zklidněného pána v letech.
Navzdory výše naznačeným otazníkům je pro mne osobně snímek Jaromír 99 – tam odkud jsem více než akceptovatelný. Jistě, svůj díl na tom má skutečnost, že jsem hudbu Priessnitz či Umakartu nebo Kafka Bandu roky soustavně sledoval a měl (a nadále mám) rád. Ale to by nemuselo stačit, možná právě naopak. Podstatnější je, že vznikl neokázalý portrét jednoho neokázalého tvůrce; bez ohledu na to, zda je ten člověk zrovna „trendy“, zda má takzvané významné „životní jubileum a podobně“. Jaromír Švejdík alias Jaromír 99 je (chce se říct: vzácně) normální. A dokument Petry Všelichové tuto normálnost dokázal divákovi zprostředkovat. V éře různých vyšinutostí se mi to nezdá být až tak málo.
Jaromír 99 – tam odkud jsem (Česko, 2021, 52 minut)
Scénář: Monika Bobková a Petra Všelichová, režie: Petra Všelichová, animace: Boro Držiak, kamera: Jakub Jurásek, David Legindi, hlavní kamera: Jirka Berka, střih: Jakub Simper, kreativní producentka: Lenka Poláková.
Dokument je trvale přístupný v iVysílání
