Galerie bez diváků: Smrtelní dělníci, živá práce i ženská dřina v Ostravě
Pandemická uzavírka kulturních zařízení trvá a trvá, a tak jako skromnou náhradu přinášíme nahlédnutí do některých z výstav, které podle nás stojí za pozornost. Ty výstavy totiž jsou, a přece jako kdyby skoro nebyly…
Galerie výtvarného umění v Ostravě otevřela 23. září loňského roku výstavu Dělník je smrtelný, práce je živá. Jejím tématem je mapování fenoménu práce v tuzemském výtvarném umění. Autorka expozice Renata Skřebská upozorňuje, že motiv práce prostupuje umění po staletí. Proto se rozhodla projekt ohraničit počátkem 20. století a dovést jej až do současnosti. Sama výstavu vnímá jako úvodní mapování terénu dosud téměř neprobádaného. Nabízí se řada možností, jak na tento ostravský počin navázat – ať už srovnáním v mezinárodním měřítku, rozšířením o další témata, případně hlubší kritickou reflexí toho, co zobrazování práce vypovídá o jednotlivých obdobích i jak se k němu vztahujeme dnes.
Na výstavě je k vidění více než sto padesát děl: od těch téměř ikonických, jimiž například jsou plastiky Myčka Jana Laudy (1923) či Obchod Otto Gutfreunda (1923), přes fotografie horníků od Gustava Aulehly či dělníků Jindřicha Štreita až po díla a autory méně známé, zejména ty pocházející z regionu. S tím souvisí akcent na postavy horníků a díla s námětem hornictví a hutnictví. Regionálně jsou zde zastoupena díla z Ostravska, zejména ze sbírek GVUO, ale také práce vzniklé na Kladensku (díla Jitky a Květy Válových) a Mostecku (grafiky Jiřího Johna).
V Olomouci narozená (*1965) historička umění, restaurátorka, pedagožka a kurátorka Renata Skřebská rozdělila zobrazování práce do sedmi ikonografických témat; kromě částí Personifikace práce a Maskulinum práce, je to kapitola V potu tváře obsahující zobrazení zemědělských prací, Ženský úděl představuje ztvárnění ženských prací. Továrny, provozy či stavby jsou motivy kapitoly Svět sám pro sebe. Panorama krajiny a města se věnuje proměnám krajiny v důsledku práce a kromě továren, hald, komínů ukazuje kupříkladu stavby přehrad. Samostatnou sekci mají fotografie práce. Název výstavy odkazuje na slavnou (leckdy – ve školách – i nenáviděnou) Baladu o očích topičových ze sbírky Jiřího Wolkera Těžká hodina (1922).
Příprava výstavy trvala Renatě Skřebské přibližně dva roky a navazuje na dlouhodobý výzkumný projekt Architektonická plastika s tématikou práce, jehož výstupy jsou rozsáhlý katalog či přehledná mapa. Díla pro nynější expozici Skřebská vybírala, jak už bylo naznačeno, zejména ze sbírek regionálních galerií a přiznává, že pro případné navazující projekty shledává potenciál děl umístěných v muzeích a soukromých sbírkách. „Složité rovněž bylo k účasti přemlouvat současné autory, pro leckoho z nich bylo problémem, že by vystavoval společně s tendenčními díly z padesátých let. Nicméně zdá se, že se to obrací a poslední dobou se autoři už i sami ozývají,“ vysvětluje kurátorka.
Ačkoliv byla výstava prodloužena, skončila 21. února 2021. A tak včetně krátkého prosincového otevření byla veřejnosti přístupná jen něco přes měsíc. Komu výstava unikla, může si ji projít v přehledném doprovodném katalogu. A nahlédnout do ní i prostřednictvím našeho videa.
