Pod taktovkou výjimečné situace: Jak to vidí hudební skladatel Petr Kotík
Druhý díl volné série převážně „dotazníkových“ dialogů, v nichž oslovujeme interprety a tvůrce vážné hudby. Klademe jim totiž otázky typu: Jak vnímají současný stav? Čím se zabývají? Jak hledí do příštích časů? A také dávají svůj tip na skladbu pro dnešní dobu. A samozřejmě, že některé otázky se konkrétně vztahují právě a jen k jejich činnosti.
Petr Kotík (*1942) vystudoval hru na flétnu v Praze nejprve na konzervatoři, pak také na HAMU (u Františka Čecha). Soukromě studoval kompozici u Jana Rychlíka. Ve studiu skladby pokračoval na Hudební akademii ve Vídni. Už coby konzervatorista založil komorní soubor Musica viva pragensis, jenž hrál důležitou roli v interpretaci nových děl v pražském hudebním životě přednormalizační doby. Mimo to vytvořil experimentální hudební soubor QUaX Ensemble. Jako skladatel využívá prvky kontrolované náhody. Po roce 1969 odešel do USA, od roku 1983 žije v New Yorku. Roku 1970 v Americe založil S. E. M. Ensemble, který koncertuje dodnes. Kotík sám sebe charakterizuje takto: nezávislý hudebník, skladatel, dirigent a občasný flétnista. Po roce 1989 obnovil své aktivity v Československu, potažmo v Česku, a má speciální zásluhy na rozvoji interpretace nové a soudobé klasické hudby u nás. Dal vzniknout Ostravskému centru nové hudby či orchestru Ostravská banda.
Vyberte hudební dílo, které nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.
Duševní rozpoložení považuji za věc privátní. Do mé hudby rozhodně nepatří. Pro umělcovo rozpoložení není v jeho díle místo (v jakém byl Smetana „rozpoložení“ když komponoval Vltavu? Zajímá to vůbec někoho?). Pokud dílo za něco stojí, musí být na umělci nezávislé. Jakmile se tato „nezávislost“ ztratí a autor začne vyjadřovat sama sebe a svoji identitu, rozpadne se práce do nesmyslného bláta. Tak jsem to cítil od samého počátku své dráhy. Pokaždé, když se setkám s umělcem, který začne vyjadřovat své rozpoložení, připadám si trapně.
V New Yorku cestou na zkoušku. Záběr z filmu Nezkrotitelný Kotík, který pro ČT natočil režisér Adam Oľha, foto: archiv ČT Také je omyl hledat v uměleckém díle přímou komunikaci, tedy ptát se, co dílo vystihuje. Umělecké dílo přímo nikdy nic nevystihuje, pokud ano, je to amigoidní, v přeneseném slova smyslu. U tak abstraktního projevu jako je hudba (o čem je cis, nebo dis?) nějaké konkrétní vyjadřování nedává už vůbec smysl. Pokud máme dojem, že je tomu tak, pak jsme do něj to vyjádření sami vložili. Proto má na každého člověka jiný účinek, někdy naprosto odlišný.
Já sám hudbu cíleně neposlouchám. Pokud ano, tak je to buď jako úkol – studium skladby, editování nahrávky atd., nebo při řízení auta poslouchám to, co náhodně vysílá rozhlas. Poslední dobou nemohu vystát romantickou hudbu, zvláště orchestrální, leze mi na nervy a pokud ji začnou vysílat, hned rádio vypínám. Zato barokní a předbarokní hudba mě vždy povznese a přivede do dobré nálady. Vyzařuje z ní vysoká inteligence své doby, jako by byl člověk vtažen do úplně jiného prostředí, kde se vzdělaná a kultivovaná elita podílela na tvorbě této velkolepé muziky, zasadila se o to, aby byla hrána a umožnila hudebníkům dobrou existenci a dobré podmínky pro práci. Pro mě to jsou velmi povzbuzující momenty, kdy člověka na chvíli opustí starosti a úzkost z úpadku doby naší.
U čeho vás pracovně zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?
Uprostřed příprav na velký orchestrální koncert v New Yorku, který se nakonec nekonal.
Celospolečenské klima na počátku pandemie a nyní se diametrálně liší. Jak vnímáte tento rozdíl v hudebním prostředí? Stojí umělci pohromadě, nebo je to štěpí?
Cítím, namísto diametrálních rozdílů, že se situace vyhrocuje. Jsme neustále konfrontováni s protichůdnými zprávami a vzájemně si odporujícími nařízeními. A velmi často je tato nelogická situace v rozporu s našimi každodenními zkušenostmi. Čelíme vládní moci, která poroučí bez nejmenší snahy o konsensus, což zvyšuje pocit frustrace a bezmoci. V tom vidím příčinu vyostřené společenské atmosféry. Zpočátku, jak jsme byli informováni, se jednalo o dočasná opatření a dočasně lze vydržet hodně. Po více než jednom roce a s koncem v nedohlednu se však již o dočasnosti nedá mluvit. V tom vidím největší rozdíl mezi dnešní situací a počátkem pandemie. Jsou nám odpírána základní lidská práva, proti čemuž jsme bezmocní, a PR nám říká, že je to pro „naše dobro“. To není dobrá situace (nepřipomíná vám to něco?).
Na umělce nelze uplatňovat kritérium pospolitosti. Já sám jsem naštěstí nikdy nezažil rozhádanou a rozštěpenou situaci mezi umělci – spíše naopak. Přesto, práce umělce není kolektivní, nýbrž vysoce individuální a skupiny, které drží pohromadě, mají vesměs krátké trvání. Nemohu říct, že bych si mezi hudebníky všimnul nějakého společenského nebo názorového rozpadu.
Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby?
Předvídat budoucnost není rozumné. Spousta lidí předpokládá návrat do starých kolejí. Myslím, že se hudební, kulturní a trochu i společenský život tak, jak jsme ho znali předtím, nevrátí. Alespoň ne přesně ve formě, na kterou jsme byli zvyklí, i když zas tak radikální změna to nebude.
Staří Řekové říkali: do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Vývoj jde vždy dopředu, nikdy ne zpět, ať si říká, kdo chce, co chce. Co se ale stane bezpochyby, budou změny v hudebním životě – tak, jako se dávno staly ve výtvarném umění, i když pozvolna, téměř nepozorovatelně. Totiž: díla naší doby, soudobá hudba, vstoupí do středu pozornosti (namísto omílání „starých krámů“). Tím samozřejmě nemyslím konec „klasické“ hudby. U výtvarného umění to lze přesně vidět: obrovské návaly lidí v Muzeu moderního umění nezpůsobily konec institucí jako například Frick Collection, kde visí mistrovská díla minulosti. Zaměření hudebního světa na minulost byla z historického pohledu úchylka. Uvidí se co, a do jaké míry se stane. Myslím, že covidová krize urychlí konec této úchylky, což se začalo již projevovat v letech před pandemií.
Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí umění na druhé koleji?
Od rané renesance jsou umělecká díla podstatnou částí intelektuálního života společnosti a jsou výrazem společenského života a jeho úrovně, a to kolektivně a individuálně. Vydávají autentická a přesná svědectví. Spoluvytváří identitu doby a svého prostředí. Příklady: rozdíl mezi Albánci a Čechy by byl zanedbatelný bez českých umělců; na každém italském automobilu je malý odlesk Michelangela nebo Danteho. Vaši poznámku o druhé koleji bych spíše nazval úpadkem. O důvodech tohoto úpadku bychom mohli vést samostatný rozhovor a nebyl by krátký.
Hudba, jakožto nejnáročnější ze všech uměleckých disciplín, ať po stránce intelektuální, finanční nebo organizační, to nemá lehké. Ptáte se, jak to vnímá a jakou roli v tom hraje společnost. Ryba smrdí od hlavy. Společnost je v pořádku – měli bychom se však ptát, jak to vnímají lidé, kteří společnost řídí, včetně těch ve vlivných pozicích. Ti dávají hlavní impuls ke kultuře a umění, a tvorbu buď umožňují, anebo jí brání. To vše se hlavně týká hudebního života z důvodu jeho náročnosti.
Každý z nás, kdo přemýšlí o těchto otázkách, si tuto situaci nějak vykládá. Já sám to chápu jako výsledek ideologie „osvíceného pokroku“, kdy je ve společnosti úspěch měřen komerčními parametry. V atmosféře racionálního myšlení, v něm je veřejnost upjatá na finanční otázky zisku nebo ztrát, v době, kdy je morální kompas zredukován na minimum (nebo úplně zrušen, jak je vidno na příkladu Donalda Trumpa a jeho napodobovatelů), v takové atmosféře se nelze divit, že umění, a vůbec intelektuální život se nachází, jak říkáte, na vedlejší koleji.
V New Yorku cestou na zkoušku. Záběr z filmu Nezkrotitelný Kotík, který pro ČT natočil režisér Adam Oľha, foto: archiv ČT Umělecká díla, literatura, intelektuální život a kulturní prostředí stojí na své koleji. Není to ani vedlejší, ani hlavní kolej. Je spíše otázka, co je to za lidi, kteří společnost řídí. Je nutné se zeptat, na jaké kolejí stojí tato skupina, která je u moci. Jakou inteligencí, kulturou a morálním kompasem jsou vybaveni. Jak přispívají k duchovnímu životu společnosti. A to je v současné době bída a kosodřevina. Vypadá to, jako kdyby se dnes vládnoucí kruhy staraly pouze o jakousi formu zvířecího života: dobré bydlo, pohodlí a zábava. To nejsou základy lidské společnosti, o takové věci se starají naši domácí psi a kočky. Intelektuální a duchovní (spiritual) podstata lidské společnosti vychází z lidských vnitřních potřeb, ne ze situace, v jaké spočívá stávající vládnoucí skupina.
Připravujete nyní něco dalšího nebo se vaše profesní aktivity točí hlavně okolo Ostravského centra nové hudby?
Moje pracovní, tedy hudební aktivity se nikdy kolem Ostravského centra nové hudby netočily. Pracuji jako nezávislý hudebník, skladatel, dirigent a někdy stále jako flétnista. Věnuji se tomu, o čem jsem přesvědčen, že do toho má smysl investovat čas a energii. Komponuji hudbu s vědomím technických a produkčních limitací a možností; hudba totiž není popsaný notový papír, nýbrž živé hudební provedení. To vše dělám bez jakékoliv agendy, jinými slovy, bez úmyslu dosáhnout nějakého cíle (v angličtině se tomu říká „goal“). Ostravské centrum v tom hraje roli někdy velkou, někdy žádnou. Můj umělecký (a osobní) život není soustředěn na jedno místo, i když většinu práce realizuji a času trávím v New Yorku.
Co se týče mého pracovního podílu v rámci Ostravského centra nové hudby, je nutné dodat, že se Centrum nezaměřuje výhradně na dva ostravské festivaly, které se ob rok střídají – Ostravské dny a NODO. Nyní připravujeme dva stěžejní koncerty v Praze v DOXu, a to na 7. června a 16. listopadu. Vedle toho spolupracujeme s Národním divadlem na produkci dvou oper, které se budou uvádět během jednoho večera 24. června v rámci festivalu Opera Nova: Infinito Nero Salvatora Sciarrina a moje opera Master-Pieces. K tomu se řadí další projekty: publikace Ostrava Days Report (právě vyšel již desátý díl, dokumentující Ostravské dny v roce 2019), nahrávky a mezinárodní turné včetně koncertů Ostravské bandy v USA.
Pokud epidemiologická situace dovolí, uskuteční se Ostravské dny v druhé polovině srpna. Odrazí se dosavadní zkušenosti s pandemií nějak v programu festivalu nebo specificky v obsahu provozované hudby?
Ostravské dny jsou plánovány s předpokladem, že budou realizovány tak jako v minulosti. To jsou samozřejmě plány, jejich realizace bude záležet na reálné situaci. Nemám velké obavy o realizaci OD, pokud nám to nebude zabráněno, festival a institut se budou konat.
Ostravské dny, oproti festivalům jiného druhu, mají z praktického hlediska velkou výhodu: plné zaměření na hudbu dneška, na kompozice od té nejstarší po nejmladší generaci. Náš program není postaven na „hvězdných“ osobnostech (i když těch tam již vystoupila řada – Philip Glass, Christian Wolff, Bernhard Lang, Kaija Saariaho ad. ad.). Znamená to, že máme k dispozici alternativy, které jsou kvalitou a náplní na stejné úrovni jako plánované projekty, které třeba náhle nelze realizovat. To se jasně ukázalo minulé léto, v rámci našeho operního festivalu NODO (New Opera Days Ostrava). Když původní plány, které zahrnovaly hostující hudebníky ze zámoří, nebylo možné kvůli pandemii uskutečnit, našli jsme celkem rychle alternativy a festival proběhl v nezměněné šíři.
Při studiu partitury. Záběr z filmu Nezkrotitelný Kotík, který pro ČT natočil režisér Adam Oľha, foto: archiv ČT Hudba dokáže reflektovat podněty, vzešlé jak z povahy autora, tak stavu společnosti. Vnímáte, že by autoři soudobé klasické hudby reflektovali současnou situaci ve své tvorbě? A změní nějak tzv. „post-corona svět“ charakter nové hudby?
Není možné předvídat to, co budou skladatelé dělat a jak budou na situaci reagovat. Lze jen pár slovy podotknout, že hudba a umělecká díla obecně nereagují přímým způsobem na jakoukoliv událost, i když události samy mohou inspirovat nebo dát podnět ke tvorbě. Toto propojení však není nikdy přímočaré a na dílo samotné vliv nemá. Víme o něm pouze, pokud nás na ně autor upozorní.
Aspekty hudebního a vůbec uměleckého projevu o kterých se zmiňujete – reflektovat povahu autora a stav společnosti – to jsou věci automatické, které nepatří do tvůrčích úvah a strategie práce. Nedají se zaranžovat, zmanipulovat, vymyslet nebo „udělat“. Pokud se o ně umělec přímo snaží, tak to ohrožuje integritu samotného díla. V každém případě, i nesmyslná kompozice, která se snaží vyjadřovat to nebo ono, ukazuje povahu autora a situaci své doby. Nikdo nemůže vyskočit z vlastní kůže, z vlastní mentality a z vlastního prostředí a každý projev je toho svědectvím.
U uměleckého díla – a v podstatě u každé tvorby – se jedná o tyto otázky: je to projev autentický, anebo něco napodobuje, něco předstírá? Jde autorovi v první řadě o kompozici, o dílo, nebo se jedná o projev vypočítavosti, kalkulace na úspěch, či úmysl dělat dojem? Jde o autentický projev, nebo o imitaci? Nakonec vždy jde o integritu. A to je velmi křehká věc, jako téměř všechno, co souvisí s projevy duchovními a metafyzickými (slovo metafyzika užívám zde jako protiklad k fyzice, tedy coby protiklad k věcem hmotným). Pro umělce je integrita na prvním místě, ovšem měla by být na prvním místě v podstatě pro každého. Má se to s ní tak, jak to kdysi výstižně řekl Ernest Hemingway: „Integrita je jako panenství – tu ztratíte pouze jednou.“
Je čas bilancovat, nebo je krize v kultuře teprve na začátku?
Myslím, že člověk v průběhu tvorby nepřetržitě bilancuje. Pro mě je každý večer jakási bilance předešlého dne, a s každým novým dílem a projektem jde automaticky určitá forma bilance. V práci umělce by měla být bilance permanentní. Ideální podmínky nikdy neexistovaly (takové názory jsou výmysl), a pracovat jako umělec nebo administrátor, anebo třeba působit a mít vliv na kulturu jako mecenáš, znamená permanentně bilancovat a kriticky přemýšlet. Jak kdysi řekl americký architekt, matematik a vynálezce Richard Buckminster Fuller: je to „neustálé úsilí o pozvolný únik z ignorance“.
TIPY K POSLECHU INSPIROVANÉ PETREM KOTÍKEM
John Cage: 4’33“
Petr Kotík sám hudbu cíleně neposlouchá. Ale ticho samo o sobě není ticho. Slavná skladba 4’33“ Johna Cage měla premiéru v roce 1952. Dílo v průběhu trvání nevyžaduje žádné úmyslné zvuky. Autor zde pracuje s konceptem, že „ticho“ neexistuje. I plocha bez tónů či akordů nabízí nespočet operací, které generují „zvuk“. Stejně jako ve zvukotěsné komoře, kde Cage o roli zvuku přemýšlel. Relativní ticho v komoře narušily dva zvuky: nízký a vysoký. Ten nízký způsobil jeho krevní oběh, vysoký nervový systém. Cage sice nic neslyšel, ale přesto slyšel a konstatoval: „Do mé smrti tu budou zvuky. A až zemřu, budou tu stále. Nemusíme se obávat o budoucnost hudby.“ Petr Kotík byl ve své tvorbě ovlivněn myšlenkami a koncepty Johna Cage. Vybrali jsme provedení skladby 4’33“ Berlínskými filharmoniky – pod vedením šéfdirigenta Kirilla Petrenka – v sále berlínské Filharmonie koncem loňského roku.
Petr Kotík: Spontano
Skladba Spontano vznikla v roce 1964. Kotík ji zkomponoval pro klavír a deset dechových nástrojů a dedikoval americkému pianistovi a skladateli Fredericovi Rzewskému. Pro hráče představuje jistou interpretační volnost: v partituře jsou sice zapsány přesné notové výšky, ale délka tónu záleží na interpretech. Stejně jako dynamika klavíru zcela odvisí od hry konkrétního sólisty. Petr Kotík ke skladbě poznamenává: „Název díla se vztahuje ke kompozičnímu procesu: poprvé jsem tehdy použil spontánně a intuitivně pozměněného materiálu, který byl výsledkem mé kompoziční metody. Do té doby jsem vždy lpěl na striktní metodě, kterou jsem sledoval od počátečního konceptu až do výsledného tvaru.“ Záznam zprostředkovává provedení kompozice v srpnu 2019, kdy se díla ujali Ostravská banda a Frederic Rzewski u klavíru.
Nahrávky vybral a okomentoval Jan Průša.
Poznámka redakce:
V České televizi vznikl v roce 2017 bezmála hodinový autorský dokument režiséra a kameramana Adama Oľhy nazvaný Nezkrotitelný Kotík. Podívat se na něj můžete v iVysílání. A s Petrem Kotíkem jsme jeden rozhovor zveřejnili už v roce 2018.
