Artchiv: Od Kubelíka ke Karajanovi aneb Pražské jaro jako plejáda dirigentských es

Stěžejním místem pro pražskojarní koncerty je budova Rudolfina na dnešním Palachově náměstí, jakkoliv významnou roli při festivalu rovněž zastává Obecní dům se svou Smetanovou síní.

Historie Rudolfina se začala psát roku 1872, kdy zastupitelstvo České spořitelny rozhodlo o postavení víceúčelového Domu umělců. Měl sloužit jak k pořádání koncertů, tak k výuce; zamýšleny v něm byly i prostory galerijní a muzejní. Po značných peripetiích byl vybrán vítězný návrh architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze. Budova měla nést název po následníku trůnu Rudolfu Habsburském. Slavnostní otevření bylo opakovaně odloženo kvůli jeho zdravotním problémům; po několikáté omluvě byla budova 7. února 1885 otevřena tedy bez něj. O pár let později spáchal Rudolf sebevraždu. Rudolfinum se tak stalo jeho jakýmsi mementem mori. Budova nicméně začala sloužit svému účelu, a bylo tomu tak až do roku 1918.

Podívejte se na ukázku z koncertu Pražského jara z 24. května 1947. Orchestr řídil Leonard Bernstein a na programu byl kromě jiného Koncert pro housle a orchestr a moll op. 82 A. K. Glazunova, zdroj: archiv ČT

V nové vzniklé Československé republice vyvstala otázka, kam umístit státní orgány a instituce. Rudolfinum bylo nakonec vybráno jako jedna z budov pro tehdejší část parlamentu. Z toho důvodu prošlo Rudolfinum výraznou přestavbou a jako takové sloužilo až do roku 1939. Během války byli pověřeni architekti Antonín Engel a Bohumír Kozák opětovnou přestavbou s cílem znovuuvedení Rudolfina k původnímu smyslu užívání. Nepříjemné zásahy v rámci meziválečného období a nutnost vyřešit funkční stránku budovy zapříčinily poslední velkou stavební úpravu Rudolfina na začátku devadesátých let. Té se ujal architekt Karel Prager, který dokázal vrátit Rudolfinum do původního stavu. Slavnostní znovuotevření zajistila Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v květnu roku 1992.

Zakladatel si festival příliš neužil

Kde se vůbec vzala myšlenka pořádání onoho hudebního festivalu? Projekt je od počátku spjatý s Českou filharmonií. Po těžkých válečných letech byla filharmonie na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše zestátněna, což jí přineslo větší finanční stabilitu. Zároveň v roce 1946 slavila Česká filharmonie padesáté výročí svého vzniku. První koncert je datovaný do roku 1896, kdy těleso poprvé vystoupilo pod taktovkou koho jiného než Antonína Dvořáka. Právě k tomuto výročí se filharmonie rozhodla uspořádat mezinárodní hudební festival.

S myšlenkou přišel její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík. První ročník se uskutečnil od 11. května do 4. června 1946 a Česká filharmonie jako jediné těleso obstarala všechny koncerty. Teprve v průběhu dalších let se přidávala i jiná uskupení, včetně zahraničních. Charakteristickým rysem festivalu je jeho úvodní koncert – tradičně se zahajuje Smetanovou Mou vlastí. Až do roku 1984 byla Má vlast vyhrazena výhradně českým dirigentům a orchestrům. Kupříkladu roku 1951 se této úlohy poprvé zhostil fenomenální Karel Ančerl. Jeho poslední festivalové vystoupení se konalo v květnu roku 1969 (celkově na Pražském jaru odřídil na tři desítky koncertů). V roce 1954 zde dostal možnost provést dva koncerty Václav Talich, úžasný dirigent s nesnadným válečným a poválečným osudem.

Pusťte si provedení Mé vlasti v podání České filharmonie pod vedením Karla Ančerla. Záznam je z 12. května 1968, zdroj: archiv ČT

Rafael Kubelík byl tedy tím, kdo stál za uspořádáním a založením festivalu. Hned při prvním ročníku se na Pražském jaru dirigentsky představil (tehdy mladý) Leonard Bernstein. Jeho umění si získalo srdce posluchačů a pražské vystoupení znamenalo silný impuls pro jeho kariéru. Mezi dalšími jmény lze uvést například sira Adriana Boulta, zakladatele BBC Symphony, nebo Charlese Muncha, dlouholetého šéfdirigenta Boston Symphony Orchestra. Jenže když v osmačtyřicátém roce Kubelík dirigoval Svatou Ludmilu, bylo to na dlouhou dobu jeho poslední tuzemské vystoupení. Neztotožnil se s komunistickým režimem, obával se o ztrátu umělecké svobody. Po Pražském jaru 1948 emigroval a jeho jméno bylo na více než let v Československu „zapomenuto“.

Má vlast již vpravdě mezinárodní

Umělecký kredit Pražského jara se i v čase bytelné železné opony dařilo držet. Když politické ledy v šedesátých letech tály, nastalo citelné dramaturgické nadechnutí a do Prahy zavítaly světoznámé orchestry z Berlína a Vídně. Jejich přítomnost znamenala pozdvižení – zvláště pak, když bylo oznámeno, že účinkovat bude legendární Herbert von Karajan. Již jeho příjezd znamenal pro organizátory oříšek: Karajanovi museli zajistit povolení k přistání jeho soukromého letounu, který sám i pilotoval.

Pražské jaro 1966. Jedním z jeho vrcholů bylo vystoupení Berlínských filharmoniků pod vedením Herberta von Karajana. Podívejte se na ukázku z jejich společné zkoušky, zdroj: archiv ČT

Roku 1984 poprvé vedl Mou vlast zahraniční dirigent, Chorvat Lovro von Matačič. V jednom rozhovoru odpověděl na otázku, jaké vlastnosti jsou u dirigenta nejdůležitější: „Musí mít tady, tady a tady“, přičemž si ukázal na hlavu, na srdce a do rozkroku. V roce 1987 se stal Libor Pešek šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. I díky tomu byl v roce 1993 právě zmíněnému souboru jako vůbec prvnímu zahraničnímu tělesu svěřen zahajovací koncert. O šest let později byl Libor Pešek uveden během státní návštěvy královny Alžběty v Praze a za přítomnosti prezidenta Václava Havla do šlechtického stavu, když mu byl udělen řád Rytíře Britského impéria. Peškova britská mise představovala zahraničním posluchačům díla českých klasiků, především Josefa Suka. Obdobně Pešek představil před českým auditoriem díla britských skladatelů, například Williama Waltona.

Tečkou budiž sumarizující konstatování, že v atmosféře rozděleného světa působil festival Pražské jaro jeden jako jeden z kulturních mostů mezi Západem a Východem.