Ohlédnutí: Alternativní Pražské jaro demonstrovalo potřebu hudby a radost z ní

Někdy se posluchač neubrání pocitu, že přes všechnu profesionalitu doprovází některé koncerty jistá míra rutiny. Koronavirová pauza, ačkoliv byla a nadále je pro existenci hudebního prostředí silně toxická, přinesla zároveň touhu prožívat hudbu znovu naživo. Bylo to vzrušující dobrodružství s dobrým koncem – nejen pro posluchače, ale jistě i pro hudebníky. Letošní Pražské jaro tak bude zapsáno jako festival radosti z hudby. Tenhle pocit se prolínal ve všech živě odehraných koncertech, ač v tu chvíli seděla v hledišti jen hrstka posluchačů. Právě online přenosy na webu festivalu, případně i na obrazovkách ČT art, byly těžištěm letošního ročníku.

Pro tým Pražského jara v čele s jeho ředitelem Romanem Bělorem byla nastalá pandemie výzvou, jak se s mimořádnou situací vypořádat a nehodit ručník do ringu. Online akce se tedy otevřela se širšímu publiku a byla zdarma; ostatně záznamy jsou nadále k dispozici na webu. Tato digitalizace hudebního provozu v přímém přenosu není realizovatelná bez dostatečného technického zázemí, kterými tuzemské festivaly většinou nedisponují. Proto se úspěch netýká jen festivalového týmu, ale širokého spektra lidí „od televize“. Vznikly díky tomu kvalitní ucelené záznamy. Stejným způsobem by mohly veřejnoprávní kamery nasnímat další ročníky a neomezovat se jen na zahájení nebo zakončení festivalu.

Živě se letos představili především čeští umělci. Ze záznamu bylo možné sledovat některé archivní perličky jako třeba elektrizující koncert České filharmonie s Leonardem Bernsteinem z porevolučního roku 1990. Tehdy triumfálně uvedl Beethovenovu Devátou symfonii d moll. Zaujal i klavírní recitál Jiřího Bartoše z Festivalu Rudolfa Firkušného 2019. (Ve stejném roce Bartoš okouzlil Janáčkovským albem u vydavatelství Supraphon.) Třetím mimořádným záznamem z alternativního programu byl koncert za účasti legendárního klavíristy Andráse Schiffa. Ten měl být letošním rezidenčním umělcem Pražského jara. Záznam jeho koncertu s Budapešťským festivalovým orchestrem z roku 2008 sice nenahrazuje jeho osobní přítomnost v Praze, nicméně nabízí brilantní provedení Koncertu pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka, kterého je Schiff velkým zastáncem. Všechny tři záznamy jsou nadále ke zhlédnutí na webu Pražského jara.

18. května 2020 vystoupil v Pražské křižovatce živě soubor Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 pod vedením Václava Lukse, foto: © Pražské jaro – Ivan Malý

Z takzvaně živých streamů zaujalo Collegium 1704 z Pražské křižovatky, nebo přenos z Akademie múzických umění v Praze, kde zazářili mladí interpreti Ladislav Bilan junior, Jan Čmejla, Anna Paulová, Michal Kaňka, Eduard Kollert a Jiří Kollert. Celou paletu hlasových odstínů nabídl z Rudolfina efektně nasvícený Adam Plachetka v Zimní cestě Franze Schuberta za klavírního doprovodu Davida Švece. Pokusme se však, samozřejmě subjektivně, vybrat a zdůvodnit tři „nej“ Pražského jara.

Se soudobou hudbou do hlubin

Netypický ročník přinesl i jednu netypickou premiéru: Pražské jaro se na den přesunulo do Brna. Zní to jako oxymóron, ale právě ve foyer tamního Janáčkova divadla se představil 20. května 2020 Brno Contemporary Orchestra (BCO). Ačkoliv to vypadalo, že se letošní pražskojarní debut tohoto brněnského uskupení provozující soudobou hudbu neuskuteční, našla se možnost, jak přece koncert realizovat. BCO nemusel podstupovat cestu do Prahy, zůstal v Brně, a nabídl inspirativní hudbu, z části plnou metafor, z části až děsivě přímočarou.

Pražské jaro ve foyer Janáčkova divadla v Brně. Brno Contemporary Orchestra zahráli v rámci festivalu 20. května 2020, foto: © Pražské jaro – Ivan Malý

Nejvíce zaujala první skladba Un posto nell’acqua Rakušanky Olgy Neuwirth. Autorka se nechala volně inspirovat literárním dílem Hermana Melvilla. Ve své kompozici vyobrazuje moře za pomoci zvukových gradací. Hudba je to introvertní a BCO ji stejně tak podává. Hra orchestru vyzdvihovala mystiku díla a jistou neurčitost: melodie v podobě dechů se z oceánu monumentálních zvukových ploch skladby prodrala jen občas. Skladba skvěle funguje jako celek, silně podněcuje představivost.

Je potřeba upozornit na slovenského houslistu Milana Paľu. Ten se energicky a naplno uvedl v druhé skladbě, v komorním houslovém koncertu Pascala Dusapina Quad – In memoriam Gilles Deleuze. BCO dále uvedl Oxymoron Erkki-Svena Tüüra a ve světové premiéře kompozici Zběsilost v srdci Čecha Jana Ryanta Dřízala. Jeho sugestivní skladba čerpá inspiraci z temné stránky nevědomí, jak uvedl sám autor v rozhovoru s Ondřejem Havelkou. BCO se nebojí ničeho a jde společně s interpretovanou hudbou, často proti posluchači. Ale nezastavuje ani nepolevuje. Nastoluje témata a vytváří díky tomu nejrůznější polemiky. Kdo dal během koncertu „pause“, budiž zpátečník!

Dva dirigenti čeští a cembalista íránský

Dirigent Jiří Rožeň (*1991) je želízkem v ohni. O svých kvalitách stačil za poměrně krátkou kariéru dostatečně přesvědčit nejen hudební kritiku. Při koncertě 29. května ve Dvořákově síni Rudolfina se Rožeň se postavil před PKF-Prague Philharmonia, společnost mu dělal íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, jeden z mála zahraničních hostů přehlídky – ačkoliv Esfahani zas takový cizinec není, protože několik let žije v Praze, kde byl dříve žákem cembalové legendy Zuzany Růžičkové. Koncert nabídl takřka ideální proporce všeho. Od dramaturgie, přes kvalitu hry, neotřelý zvuk, až po společný vhled dirigenta, sólisty i orchestru. Už první skladba, Serenáda č. 2 pro smyčcový orchestr Bohuslava Martinů, vyzněla zářivě, lehce a bezstarostně. Pomalá věta pak sladkobolně a uhrančivě.

Dirigent Jiří Rožeň řídil 29. května 2020 PKF-Prague Philharmonia, společnost mu dělal íránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, foto: © Pražské jaro – Petra Hajská

Esfahani dělá cembalu dobrou službu. Tento nástroj, náležející dle praxe do historické interpretace, se Íránec snaží etablovat pro širší využití, což se mu povedlo jak během Koncertu pro cembalo a orchestr č. 6 f moll Johanna Christiana Bacha, tak především v sólovém partu efektního Koncertu pro cembalo a smyčce současného britského skladatele Michaela Nymana. Právě v jeho skladbě se představil Esfahani jako dravý hráč, jenž nepolevil ani v expresivním závěru. Hru hrnul prudce vpřed. Mezi oběma skladbami pro cembalo zazněla Simple Symphony Benjamina Brittena. PKF-Prague Philharmonia ji představila na podobném principu jako hudbu Bohuslava Martinů: přes prostotu a úspornost jako nesmírně uhrančivou skladbu.

Výběr toho nejlepšího uzavírá závěrečný koncert festivalu v podání České filharmonie. Původně mělo být Pražské jaro letos tradičně zakončeno Devátou symfonií d moll. Alternativní finálový program v něčem původní plán možná dokonce překonal. Jakub Hrůša a orchestr si připravili dva Beethovenovy smyčcové kvartety v úpravě pro smyčcový orchestr: č. 14 cis moll a č. 16 F dur. Oba dva se v této podobě prakticky nehrají. Celý koncert podala ČF technicky bravurně, citlivě, v propracovaných frázích, v sytých barvách, zvukově jednotně, komorně. Beethoven často jako kdyby tu „nebyl“ Beethoven. Vyznění hudby odkazovalo k mladším autorům vídeňské tradice. V pomalých větách kvartetu č. 16 to byl Mahler, ve svižnějších větách snad dokonce Schönberg! Laboratoř, jak Hrůša označil ten koncert těsně před jeho začátkem, se vyplatila.

Závěrečný koncert Pražského jara 2020 řídil Jakub Hrůša. Česká filharmonie pod jeho vedením zahrála dva Beethovenovy smyčcové kvartety, foto: © Pražské jaro – Petra Hajská

Beethovenova hudba tu přinesla neředěné emoce, neklid i radost. Vyzněla jako memento i jako katarze směrem k budoucnosti.  Schillerova Óda na radost v Beethovenově Deváté odkazující k bytostné radosti ze života, je na současnou situaci přece jen příliš přímočará. Program závěrečného koncertu Pražského jara proto lépe vystihl aktuální celospolečenské emoce. Devátou je potřeba si nechat na příští ročník, který už snad zase bude, doufejme, takříkajíc normální.