Pianista Ivo Kahánek přibližuje Dvořáka a Martinů. Dostal za to cenu BBC Music Magazine

K české hudbě tradičně přívětivá britská scéna tleská desce Dvořák & Martinů: Klavírní koncerty prakticky od jejího loňského vydání, kdy ji BBC Music Magazine zvolil albem měsíce listopadu. Interpretovány na nahrávce jsou Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 Antonína Dvořáka a Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů s podtitulem Inkantace. Nejprve byl natočen Dvořákův koncert ve studiu v říjnu 2017, Martinů Inkantace byla zaznamenána v rámci živého provedení v Bamberku v lednu 2019. Cenu prestižního britského časopisu BBC Music Magazine obdržela deska v polovině měsíce května 2020. O její nominaci rozhodovali odborní recenzenti, o finálním výběru pak posluchači hlasující na webu.

Ve Dvořákovi Kahánek jemně a precizně artikuluje jednotlivé detaily bez emocionálního nadsazování. V tomto směru nalezl ideální polohu mezi schopností pracovat s romantickou složkou díla na straně jedné, a dodržením povahy absolutní hudby (v Bramhsově smyslu) na straně druhé. Sólista se zde soustředí na čistě hudební obsah díla. S Martinů hudbou pracuje podobně, nicméně tady si dovolil více hráčské volnosti a s klavírem kouzlí.

Je potřeba ocenit dramaturgii desky. Obě díla jsou sice highlighty mezi českými klavírními koncertními díly, ovšem ve světě nepatří mezi nejhranější skladby svého druhu. Martinů koncert je pro posluchače poměrně náročný, u Dvořáka je relativní skromnost mezinárodního interpretačního „výskytu“ způsobena značnou obtížností sólového partu, který přitom nesplňuje dostatečný virtuózní dojem směrem k posluchači, jak se to děje třeba u Chopina či u Liszta. Dokonce se občas uvádí, že Dvořákův koncert je pro svoji náročnost nehratelný, což však věru není Kahánkův problém. Dvořák toto dílo vytvořil navzdory tehdejší ustálené představě romantického koncertu; pojal je takřka jako symfonii s klavírem. A přesně takto ji podávají Kahánek a Hrůša – totiž coby absolutní celek, přesto s barvitými kontrasty a brilantními detaily.

Aby byl Dvořákův koncert pro posluchače přitažlivější a zároveň pro sólistu hratelnější, vznikla takzvaná Kurzova verze. Vytvořil ji klavírní pedagog Ivan Kurz a byla poprvé uvedena v roce 1919. Úprava si získala značnou popularitu i díky prosazení klavíru vůči orchestru a zvýraznění virtuózní složky. Jedním ze světových interpretů, kteří ji prosazovali, byl pianista Rudolf Firkušný (žák Ivana Kurze), jehož ostatně ve své recenzi na stánkách BBC Music Magazine připomněl kritik John Allison.

Kahánkův přednes se od Firkušeného nahrávek odlišuje. Nejen z toho důvodu, že Firkušný většinu života preferoval efektnější Kurzovu verzi oproti Kahánkovi, který se vrací k původnímu Dvořákovu zápisu, ale i ze samé interpretační praxe obou umělců. Firkušný na deskách ohromuje interpretační expresivitou a spontaneitou, jakousi neupoutaností, dravostí až urputností, která však může Dvořákovu originalitu poněkud pošlapávat.

Kahánek se vrací k původnímu zápisu a hraje z nové edice od vydavatelství Bärenreiter Praha. Ta vychází z autografní partitury i z prvního tištěného vydání z roku 1883. Má za to, že Kurzova verze oslabuje povahu skladby. Na albu Kahánek preferuje striktní technickou přesnost s jasnou zvukovou strukturou. Díky tomu dostává nahuštěný sólový part transparentní obrysy a sólista z něj citlivě vyzdvihuje bezpočet mimořádných momentů jako třeba hravě modulovanou hru vedlejšího tématu v B dur první věty nebo kadenci ve stejné části skladby. Hudba plyne naprosto přirozeně. Nejde ani tak o interpretační umírněnost jako o čistotu, s níž Kahánek a Hrůša na albu pracují. Snad jen u lyrické střední věty – poněkud patetické, ale uchovávající si jistou vznešenost – Kahánek ve výrazu upomíná na Firkušného interpretaci.

U Inkantace Ivo Kahánek potvrzuje roli přesvědčivého interpreta hudby Bohuslava Martinů. Pravidelně se k jeho hudbě vrací. S autorovým Klavírním koncertem č. 4 slavil úspěchy na BBC Proms nebo třeba s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattelem. Na začátku letošního roku obohatil jako sólista Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 v rámci abonentní řady České filharmonie. Inkantace je specifická dvouvětá skladba. V podání Kahánka a Bamberských symfoniků vyznívá především tísnivě, naléhavě a mysticky. Sólista si vyhrál s jednotlivými náladami, aniž by skladba ztratila kompaktnosti.

Obal oceněného alba, repro: Supraphon

Album je zkrátka výsledkem intenzivní spolupráce mezi Ivo Kahánkem a Jakubem Hrůšou a podstatného vkladu Bamberských symfoniků, kteří nahrávce dávají specifický nádech, projevující se v hutném a sytém zvuku, přesto se slovanskou zvukovou „měkkostí“, již orchestr zdědil ze své historie. Onen společný pohled sólisty a dirigenta směřuje k podstatě věci, totiž k autenticitě Dvořáka i Martinů.