Absolutní dokonalost. Nové album Fiony Apple ukazuje, jak se dělá „desítkové“ album
Americká zpěvačka a hudebnice Fiona Apple vydala v polovině dubna své páté studiové album Fetch the Bolt Cutters. Vzápětí se na ně snesla v podstatě jednohlasná a málo vůbec málokdy vídaná adorace kritiků. Díky čemu?
Portál Metacritic, shromažďující recenze z angloamerických médií, týden po vydání Fetch the Bolt Cutters zaznamenával pro album hodnocení čítající bez výjimky 100 procent – žádné jiné, než absolutní číslo ta nahrávka v prvních dnech neobdržela. „Desítkou“ odměnil Fetch the Bolt Cutters i portál Pitchork, který poslední dvě dekády platí za nejdůležitějšího arbitra na poli recenzí. „Pátá deska Fiony Apple je nevázaná, divoká symfonie každodennosti, nepoddajný majstrštyk. Žádná hudba zatím nezněla takhle,“ napsala o albu publicistka Jenn Penny. Mezi fanoušky verdikt vzbudil pozdvižení – desítku Pitchfork udělil poprvé po bezmála deseti letech. Poslední „dokonalou“ desku podle Pitchforku zveřejnil rapper Kanye West, když v listopadu 2010 publikoval album My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Předtím desítku obdrželi americké alternativní skupiny Wilco za Yankee Hotel Foxtrot a …And You Will Know Us by the Trail of Dead za nahrávku Source Tags & Codes (obě desky vyšly roku 2002). Nikdo jiný v novém tisíciletí si dle Pitchforku absolutní známku nezasloužil. Tedy pokud nepočítáme reedice klasických desek, které Pitchfork také hodnotí, ale separátně od nově vydaných.
Obal alba Fiony Apple Fetch the Bolt Cutters (2020), repro: Amazon
Na začátku nulté dekády Pitchfork se svým entuziastickým psaním, jež se nebálo jít do nejhlubších „nerdských“ detailů, znovuoživil hudební publicistiku jako obor. Tam, kde se tištěná média bála psát o některých muzikantech kriticky, aby nepřišla o inzerenty hudebních vydavatelství nebo o čtenáře, chrlila nová generace internetových publicistů sebevědomé názory a čtenáři si takové psaní zamilovali. Postupem času se i Pitchfork zprofesionalizoval; ostatně již několik let patří pod americkou mediální korporaci Condé Nast a dřívější čiré nadšenectví se transformovalo v něco serióznějšího. Možná i proto tak střídmě Pitchfork rozdává „desítky“. Ovšem třeba to více souvisí s poněkud podivným měřítkem jeho recenzování: boduje se od nuly do desítky, jenže za použití i desetinných čísel. Čtenář se může oprávněně ptát: Jaký je, sakra, rozdíl mezi albem, které obdrží známku řekněme 8,6 a tím, které dostalo 8,4? Je to ještě aritmetika, anebo už alchymie? Bodování desek je samozřejmě ze všeho nejvíc novinářskou hrou, pro niž je však třeba dvou stran – recenzenta a čtenáře.
Zároveň však renomé a popularita Pitchforku souvisí s ochotou jít při recenzování desek právě do bodovacích detailů. Někdo prostě nemá zájem číst sáhodlouhé rozbory – které nicméně recenze Pitchforku rovněž nabízejí – a orientuje se výhradně podle čísel. Desítka Pitchforku v takto nastavené metrice je víc než pět hvězdiček z pěti, což je nejčastější stupnice v tradičních papírových magazínech.
Pusťte si skladbu Fetch the Bolt Cutters ze stejnojmenného alba Fiony Apple (2020), repro: Amazon Dvaačtyřicetiletá Fiona Apple však nyní absolutně bodovala, jak již řečeno, nejen u Pitchforku. The New York Times ve své „desítkové“ recenzi píší, že deska Fetch the Bolt Cutters objevuje „nové cestičky, rozbíjí a přeskládává strukturu popové písně“. Britský The Guardian se rozplývá nad „báječnou explozí nápadů po osmi dlouhých letech“. Slant Magazine šperkuje recenzi zmínkou o „nadčasovém počinu“. V britském deníku The Telegraph charakterizuje Neil McCormick ono album jako „první majstrštyk pro éru #MeToo“ a naznačuje důležitý důvod, proč Fiona Apple mimořádně boduje. Adoraci sklízejí od recenzentů vesměs nahrávky něčím napojené na aktuální ožehavá témata. Fiona Apple v písních vždy tematizovala své osobní konflikty s muži, nebo možná přesněji s „mužským světem“, reprezentovaným určitými jednotlivci. Album Fetch the Bolt Cutters líčí několik takových konfliktů, avšak s vtipnou nadsázkou. Osobní je zde politické, a to mají recenzenti rádi… Když ve skladbě Under the Table Fiona Apple zpívá „Kopej mě pod stolem, jak chceš, ale já nezmlknu“, může klidně jít o pouhou scénku z formální večeře, kde muž ženě naznačuje, že o některých věcech se v lepší společnosti nemluví, což ona nehodlá akceptovat. Jenže současně ta slova lze vnímat jako komentář ke kampani #MeToo.
Dalším předpokladem k tomu, aby deska byla prohlášena za dokonalou, je fakt, že pochází od zavedených umělců, kteří zatím nestihli fanoušky ani kritiku vyloženě zklamat. Diskografie Fiony Apple čítá řadu povedených nahrávek, avšak letošní novinku recenze vesměs nahlížejí jako kulminaci autorčiny poetiky – deska dává perfektní smysl právě coby dosavadní vrchol její tvorby. Kdyby to byl debut, těžko by sklidil stejné nadšení. Jedním dechem je však třeba dodat, že Fiona Apple má mimořádný talent napsat chytlavou píseň s mnohovrstevnatým textem a na Fetch the Bolt Cutters se jí to povedlo hned v třinácti případech.
V souvislosti s absolutním hodnocením zde padlo slovo „dokonalost“. Na Fetch the Bolt Cutters nejeden recenzent oceňuje jistou syrovost či nedokonalost. Fiona Apple desku natáčela doma a někdy do nahrávání zasáhly zvuky, které by normální studio neobsáhlo – v jedné písni štěká pes, v další vržou dřevěné schody; některé momenty zní technicky nedodělaně, písním to však dodává osobitost – znějí autenticky.
Svojský přístup k natáčení navíc podtrhuje image Fiony Apple coby tvrdohlavé hudebnice odmítající jít na ruku plánům vydavatelství; desky si zásadně natáčí, jak chce a kdy chce. Když ji label tlačil do popovější produkce a klipů, v nichž měla vypadat víc sexy, dala to jasně najevo. Její vleklé války s nahrávací společností, které stály za pozdržením třetího alba Extraordinary Machine (2005), z ní udělaly svého druhu hrdinku. Někoho, kdo bere své umění stoprocentně vážně a nenechá si do něho mluvit. A někdo takový je předurčen k tomu, aby natáčel majstrštyky.
