Nový Weeknd hledá cestu ven. A vrací se pořád zpátky…
Na novém albu After Hours nepředkládá The Weeknd svůj „starý dobrý“ introspektivní smutek ani drogový a alkoholový hédonismus, který jej do značné míry určoval. Jde o něco mezi tím: vyrovnává se s koncem vztahu a chce být lepším člověkem. Jenže zažité mechanismy mají svoji dostředivou sílu…
Když nedávno vyšly první singly a videa k nové desce Kanaďana Abela Makkonena Tesfayeho (*1990) čili The Weeknda, vystoupil v nich coby kníratý muž v blyštivém obleku s rozbitým nosem, který se potácí po Las Vegas. Není to pro něho zcela nová image – jeho dřívější písně byly plné hédonismu, ovšem vždy působily, jako kdyby byly nahrané až po skončení párty, kdy veselí skončilo a zůstala pachuť po prázdnotě. Letošní After Hours přichází po předloňském EP My Dear Melancholy, u něhož se dal vysledovat návrat k potemnělejší a introspektivnější hudbě autorových alb Kiss Land (2013) a Beauty Behind the Madness (2015). Na předchozím Starboy (2016) totiž The Weeknd vetknul svá erbovní témata samoty a sexu bez emocí do popových aranží s chytlavými refrény a s hostujícími celebritami včetně Lany Del Ray nebo Eda Sheerana. Eponymní píseň Starboy byla navíc masivní hit.
Pusťte si klip k After Hours, foto: archiv umělce After Hours se naopak obešlo bez hostujících zpěváků. „Většinu svých dní teď trávím sám. Vlastně už moc neopouštím svůj dům, pokud možno. Je to dar i prokletí, ale poskytuje mi to možnost věnovat se naprosto soustředěně práci,“ tvrdí The Weeknd. „Asi je to způsob, jak bojuji se svojí osamělostí.“ Nové písně však nezní tak smutně, jak by dalo od někoho skutečně osamělého čekat. Pohybují se na hraně mezi umělcovou někdejší introspektivní hudbou a hitovými tracky ze Starboye. Tématicky nejde o něco vyloženě nového. Nicméně jistý rozdíl existuje: The Weekndovi bylo nedávno třicet a jeho pochybování o vlastních rozhodnutích zní uvěřitelněji. Ve skladbě Alone Again zpívá: „Sundej mi ten kostým/ žiju život někoho jiného/ Zakrývám to, kým doopravdy jsem uvnitř/ spolu jsme sami“. V následující Too Late: „Zklamal jsem tě, lhal jsem ti / Nikdy by mě nenapadlo, že tu budu stát bez tebe/ … / Už je příliš pozdě, abychom zachránili naše duše“.
Neustále se v něm sváří touha k někomu a někomu patřit a neschopnost i neochota se změnit. Kruh, z něhož chce vystoupit, ale zároveň si to nedokáže představit. V polovině čtrnáctipísňového alba přichází Heartless. V té skladbě zní Weeknd podobně jako na svých prvních nahrávkách: „Proč, ptáš se? Protože nemám srdce/ Vracím se ke svým starým způsobům, protože nemám srdce/ všechny ty peníze a bolest mě zbavily srdce / … / Snažím se být lepším člověkem, ale už nemám srdce,“ opakuje v refrénu do pulzujících beatů. Album After Hours připomíná některé tracky Kanye Westa, který je teď sice ženatým mužem a otcem, nicméně se točí v kruhu slávy pudícím jej ke kontroverzním rozhodnutím.
V eseji Nejsem černý, jsem Kanye renomovaný americký novinář a esejista Ta-Nehisi Coats pojmenovává smyčku, v níž se ocitají slavní černí muži: cítí tlak být více „bílí“ a pokud možno nikoho nereprezentovat. The Weeknd to v zásadě splňuje: píše výsostně osobní texty nepřecházející do společenské kritičnosti; nanejvýš kritizuje styl, jímž žije a lidi, kteří v tom jedou s ním. Pokud někteří z těch posluchačů, kteří na tomhle Kanaďanovi vyrostli, od čerstvého třicátníka začínají očekávat, že je odvede ze zažitého rytmu párty a kocoviny, nedojdou naplnění: The Weeknd se pohybuje na hranici pochybností a lítosti nad svou minulostí a přetrvávajícím hédonismem, jímž lamentování smete se stolu, protože přece „jedeme dál“. Podivná dualita.
Navzdory vší té ambivalentnosti je After Hours hudebním vrcholem The Weeknda: zvukově dokonalá koláž R&B, diska a tanečních bangerů. Svého druhu zpovědní tabule se všemožnými rozpory, ale také velmi zábavná deska.
