To byly časy… Věčný návrat osmdesátek, když nám schází budoucnost
Nynější popové žebříčky si zamilovaly estetiku osmdesátých let, dekády, kterou lze z určitého úhlu pohledu označit za dekadentní. Dnešní posluchači však v revivalu osmdesátek neslyší pouze disco groovy a basové linky, nýbrž i podstatně temnější dobové nálady.
V „posilovacím“ klipu ke skladbě Physical se to jen hemží lycrou, elastickými trikoty a potítky, tedy artefakty fitness sebezdokonalování osmdesátých let. Nejde přitom o parodii: singl britské zpěvačky Dua Lipa z její aktuální desky Future Nostalgia se hrdě hlásí k estetice televizních cvičení z oné dekády (a například v Československé televizi vysílaných pod názvem Cvičme v rytme). Píseň s nakažlivým disco beatem a svůdnou basovou linkou přímo cituje ze stejnojmenného megahitu Olivie Newton John z roku 1981. O bezmála čtyři dekády dvojsmyslný refrén („Let´s get physical“ = „Pojďme na to tělesně“) nijak neprovokuje, v nynějším popu jsme zvyklí na ledasco. Je to spíše ironické pomrknutí na fanoušky a hlavně připomínka toho, že se aktuálně nacházíme uprostřed velkého návratu osmdesátkového zvuku do mainstreamu.
Podívejte se na workoutový klip k songu Let’s Get Physical od Dua Lipa, zdroj: YouTube Osmdesátkový pop nikdy úplně nezmizel. Kvičící syntezátory a bezstarostná nálada diskotékového hédonismu se zapsaly do DNA popkultury a ovlivňují různé hudební žánry. Ještě nikdy se však nestalo, aby tato estetika ovládla žebříčky tak důkladně, jako se to stalo letošní jaro. Dua Lipa boduje v žebříčcích s emancipační hymnou Don´t Stop Now o osvobození skrze tanec, která je rovněž ke slyšení na zmíněné desce Future Nostalgia.
Jestliže Dua Lipa je svého druhu Olivií Newton John pro třetí dekádu nového tisíciletí, pak v The Weekndovi má aktuální pop svého Michaela Jacksona. Kanadský zpěvák sedí už několik týdnů na čele britského i amerického žebříčku s písní Blinding Lights, jejíž disco beat a syntezátorové trylky mají evokovat drogový rauš – v klipu se projíždí neonovou metropolí dekadentního Las Vegas.
Mezi nejstreamovanější skladby současnosti se rovněž řadí píseň Say So americké zpěvačky jménem Doja Cat, které k popularitě pomohly tanečky teenagerů na videoportálu TikTok a neodolatelný osmdesátkový disco groove.
Kam se poděla energie?
Návrat elementů osmé dekády do popového mainstreamu se dá částečně vysvětlit nesmlouvavým pravidlem retro cyklů, které vracejí někdejší módu do oběhu. Retro cykly jsou od určité doby přítomny v pop kultuře již permanentně. Devadesátá léta se ohlížela po šedesátkách, počátek nulté dekády byl ve znamení návratu garážového rocku sedmdesátých let. Pak však internet vlnu revivalů narušil. Díky YouTube nebo datovým úložištím se stavidla historie otevřela a v jistém smyslu se na nějaký čas stalo retrem úplně všechno. Populární hudebníci a hudebnice jako Bruno Mars, Amy Winehouse, Adele či Taylor Swift dokonce zněli a znějí jako produkty zbavené své historičnosti. Na jejich písničkách se nedalo poznat, zda vznikly teď, nebo třeba před padesáti lety. Současný osmdesátkový revival nás možná vrací zpět do zmíněného pravidelného koloběhu revivalů dekád. Jenže…
… jenže k návratu blyštivého soundu existuje víc důvodů. Zvuk syntezátorů je pozůstatkem něčeho, co by se dalo označit za hudební futurismus. Koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých totiž ve velkém pronikly nástroje jako Juno 60 nebo Linn LM-1 do mainstreamového popu a proměnily jeho estetiku. Po dekádách dominance kytar to byl technologický skok do zcela nové éry, který se pak zatím s takovou razancí už nezopakoval. Zvuky uměle generované syntézou tónů byly nejprve využívány ve sci-fi filmech a seriálech, což jim také dodalo inovace.
Svůj zvláštní status má i sama osmá dekáda, na Západě spojovaná s érou blahobytu a dobového optimismu, který na jejím konci stvrdil pád železné opony v Evropě. Slibovaný konec bipolárního světa, svoboda a prosperita pro všechny, ta vzývaná šťastná budoucnost, jako kdyby se v devadesátých letech definitivně naplnila – jistě, zanedlouho se ukázalo, že jen zdánlivě – a s ní zmizel i onen dobový futuristický impulz. Proč ještě mluvit o budoucnosti, když už nastala? Možná dnes netrpíme nostalgií po nějaké konkrétní době nebo stylu, ale tíží nás touha po tom, že budoucnost v jednadvacátém století jako kdyby vymizela a s ní i energie futurismu, který se k ní vztahoval. A kvílení osmdesátkových kláves nám tu energii lepších příštích časů připomíná.
Pusťte si klip ke skladbě After Hours umělce The Weeknd, zdroj: YouTube Podprahová úzkost pracuje
Svůdná estetika osmdesátek má v sobě ještě jednu spodní vrstvu, méně nápadnou, avšak stejně zásadní pro pochopení toho, proč je po ní dnes poptávka. Je slyšet právě na nové desce The Weeknda After Hours. Vedle skladeb jako zmíněná euforická Blinding Light album obsahuje i řadu temných pasáží, v nichž čerstvý třicátník Weeknd provádí revizi svého prostopášného života. Ostatně název After Hours odkazuje k hodinám těsně nad ránem, po zavíračce v baru, které jsou pro podobné kontemplace ideální. K Weekndově introspekci zní rovněž osmdesátkové syntezátory, ovšem úplně jinak – coby táhlé zlověstné tóny, podtrhující zcizující, mimozemský efekt umělé zvukové syntézy, která je v mnohém post-humánní. Tyto bezmála hororové zvuky našly využití v žánru zvaném synth-wave, dalším dítěti osmdesátých let. Pak byl tenhle žánr zapomenut, ale v posledních letech se vrací, hlavně v undergroundu. Hvězdná chvilka synthwave nastala před třemi lety díky soundtracku k seriálu Stranger Things, který se – nepřekvapivě – odehrává v osmdesátkách a hojně čerpá z tehdejší sci-fi.
Ponuré tóny synthwave nejsou jen ideálním soundtrackem opileckých epifanií; je to zvuk poněkud odlišných osmdesátek, které v sobě obsahovaly podprahovou úzkost z možné eskalace studené války a jaderné anihilace. Všudypřítomná a přitom neviditelná hrůza v hororech Johna Carpentera (a jeho vlastních geniálních syntezátorových soundtracků), jako jsou Mlha či Věc, je něčím, čemu dnes vlastně moc dobře rozumíme, jen „to“ nabralo podobu hrozby virové pandemie, ekologického kolapsu či krachu ekonomiky. Důraz na bezbřehý hédonismus, vyzařující z osmdesátkového popu, byl ostatně u tehdejších hudebníků nejspíš a především určitou obrannou reakcí. Mainstreamové disco bylo jednou z drog, které měla pocity strachu přehlušit. A zdá se, že tahle látka dost dobře funguje i o čtyři dekády později.
