Ivo Kahánek a sestry Labèque. Tučná porce klavírů a České filharmonie

Hned tři klavíristy, respektive jednoho klavíristu a dvě klavíristky, nabídl další abonentní koncert České filharmonie. Netradičně komponovaný večer, který byl v pražském Rudolfinu proveden minulý týden hned třikrát a u něhož bylo pro složitou přestavbu orchestru potřeba dvou přestávek, nabídl hudbu Bohuslava Martinů a Henriho Dutilleuxe.

Nejprve tedy dvakrát Martinů: v klavírním partu Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 se představil Ivo Kahánek, za tympány zasedl Michael Kroutil. Následný Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292 přednesly francouzské sestry Katia a Marielle Labèque, snad nejznámější klavírní duo současnosti. Koncert uzavřela Symfonie č. 2 „Le Double“ Henriho Dutilleuxe.

Zvukově hutný večer se držel dramaturgické linky slova „double“. Dvojitost ve smyslu společných paralel v díle i životě obou autorů, anebo také v technické povaze interpretované hudby (nejen vztah k barokní formě variací a concertu grossu). Člověku se z takových složitě vysvětlených paralel až motá hlava. A kromě toho: klavírista Ivo Kahánek dnes už patří do pomyslné širší rodiny České filharmonie, stejně jako sestry Labèque, kdy Marielle je manželkou šéfdirigenta Semjona Byčkova a obě můžeme slyšet v Praze častěji. Míra spolupráce mezi sólisty a orchestrem proto byla ideální.

Co se týče první skladby, Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, nesla se ve značně temných barvách. Martinů skladbu komponoval za druhé světové války, pod tíhou tragického osudu Československa. Tíseň, plynoucí ze všech tří vět, se odrážela nejen v tupém a tmavém témbru celého orchestru. Hlavně largo vyznělo hutně a trýznivě. Kahánek, který stejně jako Kroutil přišel na podium společně s ostatními hráčkami a hráči, nikterak zbytečně zvukově nevystupoval nad orchestr. Přesto to byl on, kdo v pevných a úsečných úhozech a s přesným frázováním sunul obsah Dvojkoncertu úspěšně vpřed. Byčkov jako by svým vedením akcentoval u orchestru spíše umírněnější pojetí, soustřeďující se na vykreslení jednotlivých nálad, než aby ho vedl přímočařeji a ve strohém zvuku. Pracoval zde na podobném principu jako Jiří Bělohlávek.

Katia a Marielle Labèque působily v Koncertu pro dva klavíry a orchestr nesmírně energicky. Míra souznění, projevující se ve schopnosti společně vystihnout interpretovanou hudbu, u této dvojice až fascinuje. Často staví na originalitě, a je prakticky lhostejné, zda běží o některý z Mozartových koncertů pro dva klavíry, o Double Concerto for Two Pianos od Philipa Glasse (tato skladba by do konceptu večera ideálně zapadala!) nebo právě Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů. Ten patří do jejich stálého koncertního repertoáru.

Katia (vlevo) a Marielle (vpravo) Labèque v Rudolfinu – téměř jako jedno tělo, foto: ČF – Petr Kadlec

Obecně to byla od sester Labèque nesmírně zajímavá a zábavná hra. První věta allegro non troppo směřovala jasně kupředu díky přesné rytmizaci, vyrovnané dynamice obou klavíristek a orchestru zároveň. V pevných úhozech, bez přílišné plasticity, s částečnou akcelerací v závěru věty. Aspekt rytmizace je pro hudbu Martinů značně důležitý. Nejvíce překvapilo střední adagio: provedeno s příjemným impresionistickým nádechem; především v krajních sólových plochách rozehrávaly sestry Labèque rozostřené barevné obrazy. Finále pokračovalo v principech věty první, nebylo však tempově přehnané, jakkoliv se zdálo být o něco důraznější a v závěru vyhrocené. Vřelý potlesk odměnily sestry Labèque dalším lahodným zážitkem: Ravelovo Le jardin féerique přednesly tak smyslně a srdečně, že si od posluchačů vysloužily další ovace.

Pokračujeme v paralelách: Dutilleux i Martinů byli přítomni v předválečné Paříži (mladší Dutilleux byl v té době žákem tamní konzervatoře), oba obdivovali kompozice Debussyho a Stravinského a oba věnovali některá svá díla Paulu Sacherovi. Právě podobný princip komponování se odráží v Martinů Dvojkoncertu (který autor věnoval právě Sacherovi) a v Dutilleuxově Symfonii č. 2 „Le Duble“. A znovu paralely: Dutilleux vytvořil toto dílo na základě výběru Charlese Muncha, velkého přítele Bohuslava Martinů a šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru, k oslavám vzniku orchestru. Podobně jako Martinů ve Dvojkoncertu, pracuje Dutilleux v Symfonii „Le Duble“ s principy concerta grossa. Mimo jiné rozdělil hudebníky na dva nepoměrně velké orchestry, v malém orchestru s dvanácti hráči jsou reprezentovány všechny nástrojové skupiny. Formu concerta grossa však autor překonává, protože hráči v malém orchestru nevystupují v jednotlivých sólech, nýbrž společně vytváří sólový prvek skladby.

Semjon Byčkov diriguje Českou filharmonii v pražském Rudolfinu na lednovém abonentním koncertu s klavírním programem, foto: ČF – Petr Kadlec

Česká filharmonie pojala tuto zajímavou skladbu přesvědčivě, v dokonalé interpretační kázni. Hráčky a hráči obou orchestrů fungovali zvukově skvěle i jako celek. Vynikající byly především dechy, osvěžující byl ve skladbě zvuk cembala a celesty. Byčkov zdůrazňoval stylizaci ostřejších kontrastů v jednotlivých větách, pracoval s gradací a dynamikou, závěr finále působil subtilním dojmem.

Duttileux i Martinů se ukázali jako jasná volba pro ozvláštnění koncertní sezóny. Nebyl to jeden z těch přímočarých večerů. Byl mnohem rafinovanější co do dramaturgie i zvuku orchestru.

Autor je hudební publicista

Česká filharmonie, Semjon Byčkov – dirigent, Ivo Kahánek – klavír, Michael Kroutil – tympány, Katia a Marielle Labèque – klavír.

Program:
Bohuslav Martinů (1890–1959): Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271
Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292
Henri Dutilleux (1916–2013): Symfonie č. 2 „Le Double“

Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, 22. 23. a 24. ledna 2020 (psáno z koncertu 23. ledna 2020).