Žena za dirigentským pultem. Byla to radost!

Pořád ještě je mimořádnou situací sledovat při práci dirigentku symfonického tělesa. Přitom hudba může pod rukama ženy rozkvétat originálně. Ženská emocionální „vloha“ má totiž potenciál probouzet v orchestru „přímější“ vcítění se do hudby. Setkání s Anu Tali (*1972) bylo právě takové: hudba pod rukama této dirigentky vyniká sugestivním výrazem. Na pražském koncertu Tali vše směřovala k silnému emocionálnímu zážitku, k čemuž jí program večera velmi přál. Míra empatie jak s interpretovanými skladbami, tak s hráčkami i hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR), byla až neuvěřitelná.

Estonka motivovala pražský orchestr k maximálnímu výkonu. Ať už šlo o míru využívané dynamiky v širokých melodických plochách Mendelssohna-Bartholdyho a Elgara, tak o vyváženost a lehkost zvuku v Mozartovi. Její styl dirigování prozrazuje něco o pojetí této umělkyně: ačkoliv volí široká gesta plná ladných pohybů, tok hudby držela pevně. Pracovala s jasnou představou, což bylo zřejmé na modulování pomalých pasáží interpretovaných skladeb nebo v důrazech na stavbu širokých melodických oblouků (a těch bylo nepočítaně).

SOČR podává v letošní sezóně jeden skvělý výkon za druhým. Dramaturgie koncertů je často rafinovaná. Dostává se ke slovu například hudba Ondřeje Adámka, Vítězslavy Kaprálové, Erkka-Sven Tüüra nebo interpretace skrze výrazné osobnosti – a takovou je i Anu Tali. Recenzovaný koncert předložil jistou ostrovní linku. Jednoznačně to bylo patrné u výběru britských autorů Benjamina Brittena a Edwara Elgara. Od prvního jmenovaného přišla na pořad Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce, op. 31, od druhého populární variace Enigma, op. 36. Doplnil je Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, K. 447 Wolfganga Amadea Mozarta (jehož rukopis je dnes uložen v Britské knihovně v Londýně) a koncertní předehra Hebridy, op. 26 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Ta zazněla jako první skladba večera, a odkazuje k souostroví Hebridy u skotského pobřeží. Přírodní úkaz Fingalovy jeskyně učaroval Mendelssohna-Bartholdyho natolik, že jej inspiroval k sepsání romantické předehry. Fascinace tajemnou přírodou se otiskla i v rukách Anu Tali – orchestr podnítila k jemné artikulaci, nechala jej dostatečně otevírat plochy obou témat. Lahodně vyzněla klarinetová sóla, vstupy fléten byly naopak důrazné a uštěpačné, smyčce temné.

Hostem orchestru byl oblíbenec pražského publika, hornista a dirigent Radek Baborák. Výrazná osobnost klasické hudební scény, mimo jiné bývalý hornista Berlínských filharmoniků, se s Anu Tali a SOČRem potkal po všech směrech. Vzájemné sympatie prozrazovala nejen spolupráce v Mozartově Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 3. Baborákova horna zněla takřka ideálně, a to i na balkoně. Tali znovu vedla hráčky a hráče značně zeširoka, ale přece jen zde dala více prostoru sólistovi. Bravurní technika, dostatečná lehkost i jakási Baborákova osobní noblesa pozvedli Mozartův koncert k vrcholům večera.

V podobném sledu pokračovala spolupráce v Serenádě pro tenor, lesní roh a orchestr Benjamina Brittena, kde se přidal britský tenor Toby Spence. Jaká to příjemná změna mezi vší tou melodičností! Britten předkládá v této serenádě zhudebnění šesti básní na téma noc, a to v osobitém spojení postmoderny a hudebních tradic. Spencův přednes byl uhrančivý, vlastně stál na podobných principech jako přístup Anu Tali: dostatečně emocionální, občas důrazný, někdy v křehkém falzetu. Senzitivní spojení jeho prosebného hlasu a zvuku lesního rohu ve třetí části Nocturne působilo jako zjevení.

Anu Tali diriguje v pražském Rudolfinu Symfonický orchestr Českého rozhlasu, na lesní roh hraje Radek Baborák, foto: SOČR – © Vojtěch Brtnický

Na závěr populární a posluchačsky vděčná Enigma. Skladba může být vnímána až jako příliš přímočará a podbízivá (Edward Elgar byl mimochodem skladatel samouk). Jenže výrazová fantazie tohoto díla dodnes uchvacuje! Anu Tali rozdmýchávala v orchestru hluboké emoce., ten hrál excelentně, zvuk byl vybalancovaný a komplexní. Dirigentka zvolila velkorysá tempa, v nichž smyčce zněly velmi hutně. Nelze nezmínit ikonickou devátou variaci. Orchestr ji zahrál pokorným, avšak ohromujícím způsobem. Tali odložila na tento moment taktovku a přistoupila k  vedení orchestru vpravdě niterně. Nechala klidně rodit slavnou melodii v tazích smyčců, pozvolna zvuk gradoval, aby za absolutním tutti orchestru Tali nechala – v respektu a s náležitým klidem – doznít variaci znovu v intimní poloze. Ostatní části Enigmy byly obdobně uspokojující. Třeba hned první variace, pateticky zabarvená se značným využitím dynamiky. Nebo hravá desátá se sólem violy. Finále pak šťavnaté a ve slavnostním zvuku.

Anu Tali se tedy v české metropoli představila sympaticky a osobitě. Hudba pod jejíma rukama měla jiskru a náboj. Nebyla to interpretace na sílu, nýbrž výkon stojící na autenticitě a přímočarosti dirigentky. Rudolfinum to ocenilo vřelým potleskem. Více takových osobností v Praze, a více dirigentek kdekoliv!

Autor je hudební publicista.

Anu Tali diriguje v pražském Rudolfinu Symfonický orchestr Českého rozhlasu, foto: SOČR – © Vojtěch Brtnický

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Anu Tali – dirigentka, Radek Baborák – lesní roh,  Toby Spence – tenor.

Program:
Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847): Hebridy, předehra, op. 26
Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, K. 447
Benjamin Britten (1913–1976): Serenáda pro tenor, lesní roh a smyčce, op. 31
Edward Elgar (1857–1934): Enigma, variace na vlastní téma, op. 36

Praha, Rudolfinum – Dvořákova síň, 20. ledna 2020.