Česká filharmonie vstoupila do roku 2020 pravou nohou

V Rudolfinu se troubilo a slavilo jako o život. Připojila se i pomoc z Hradu. Novoroční koncert pod vedením hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši otevřel novou dekádu.

Na programu byly koncertní předehra Karneval op. 92 Antonína Dvořáka, Praga op. 26 Josefa Suka, Pražský Karneval Bedřicha Smetany a na závěr Sinfonietta Leoše Janáčka. Jakub Hrůša miluje českou hudbu, stejně jako ji miloval dirigent Jiří Bělohlávek. Dělá pro ni záslužnou práci tím, že ji uvádí nejen v bavorském Bamberku, kde je šéfdirigentem, ale často i tam, kde hostuje. Nejnověji se tak stalo minulý měsíc u Vídeňských i Berlínských filharmoniků.

Hráčky a hráči České filharmonie působili první letošní den v roce celistvě, Hrůšova práce s orchestrem je nadmíru pozitivní. Je radost ho nejen slyšet, ale i vidět. V Praze, i přes potencionální národnostní patos, to byla funkční interpretace. Než aby se Hrůša pouštěl do dostatečného přesvědčování o národovectví, akcentoval hlavně radostnou a oslavnou povahu interpretovaných skladeb.

Dělo se tak tedy ve stejném principu, v jakém přemýšlí a funguje jeho domovský orchestr v Bamberku, ono legendární seskupení hudebníků, které vzniklo po roce 1945 z bývalých hráčů pražského Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Je to německý orchestr, jenže ne tak docela. Nese si svůj historický původ i úděl a je díky tomu mimořádně uvědomělým a povahou nadnárodnostním uskupením. (Jak – hořce? – zábavné bylo ve světle toho sledovat na konci minulého týdne znovuotevření budovy pražské Státní opery po náročné rekonstrukci za účasti nacionalisty Viktora Orbána!)

Partitura. Z novoročního koncertu České filharmonie, Praha, 1. ledna 2020, foto: Česká filharmonie – Petra Hajská

Předehru ke Dvořákovu Karnevalu přednesla Česká filharmonie brilantně a živelně jako ideální vstup do novoročního programu. Už po velkolepém závěru první skladby bylo zřejmé nadšení publika. Následná Praga byla efektním kusem, Dvořákova síň byla Sukovou hudbou v dobrém slova smyslu přeplněna. Nesčetné monumentální oblouky v tutti občas prosvětlovaly patetické a lyrické momenty a teskně znějící dřeva. Vše směřovalo k finále, které bylo navíc zvýrazněno varhanami a zvonci. Velkolepé! Po další „Praze“, tentokrát Pražském karnevalu Bedřicha Smetany, uzavřela novoroční program Sinfonietta Leoše Janáčka. A jako bonus na empoře Hudba Hradní stráže a Policie ČR. Jedna vojačka a dvanáct vojáků bez povelu pozor, zcela uvolněně. Bylo sympatické a zároveň roztomilé sledovat, jak si během skladby posedali po empoře jako školní soubor. Žádný majestát z Hradu, „jen“ třináct hudebnic a hudebníků, kteří doplnili Českou filharmonii a stejně sympaticky odehráli skvělý úvod do nového roku.

Do posvátné české pětky chyběl v programu už jen Bohuslav Martinů. I přesto to byla vydařená oslava. Česká filharmonie dovedla představit hudbu akcentující českou státnost i bez nacionálního patosu.

Autor je hudební publicista.