Česká filharmonie vstoupila do roku 2020 pravou nohou
V Rudolfinu se troubilo a slavilo jako o život. Připojila se i pomoc z Hradu. Novoroční koncert pod vedením hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši otevřel novou dekádu.
V Rudolfinu se troubilo a slavilo jako o život. Připojila se i pomoc z Hradu. Novoroční koncert pod vedením hostujícího dirigenta Jakuba Hrůši otevřel novou dekádu.
Na programu byly koncertní předehra Karneval op. 92 Antonína Dvořáka, Praga op. 26 Josefa Suka, Pražský Karneval Bedřicha Smetany a na závěr Sinfonietta Leoše Janáčka. Jakub Hrůša miluje českou hudbu, stejně jako ji miloval dirigent Jiří Bělohlávek. Dělá pro ni záslužnou práci tím, že ji uvádí nejen v bavorském Bamberku, kde je šéfdirigentem, ale často i tam, kde hostuje. Nejnověji se tak stalo minulý měsíc u Vídeňských i Berlínských filharmoniků.
Česká filharmonie a vojenská dechová sestava. Rudolfinum, Praha 1. 1. 2020, foto: Česká filharmonie – Petra HajskáHráčky a hráči České filharmonie působili první letošní den v roce celistvě, Hrůšova práce s orchestrem je nadmíru pozitivní. Je radost ho nejen slyšet, ale i vidět. V Praze, i přes potencionální národnostní patos, to byla funkční interpretace. Než aby se Hrůša pouštěl do dostatečného přesvědčování o národovectví, akcentoval hlavně radostnou a oslavnou povahu interpretovaných skladeb.
Dělo se tak tedy ve stejném principu, v jakém přemýšlí a funguje jeho domovský orchestr v Bamberku, ono legendární seskupení hudebníků, které vzniklo po roce 1945 z bývalých hráčů pražského Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Je to německý orchestr, jenže ne tak docela. Nese si svůj historický původ i úděl a je díky tomu mimořádně uvědomělým a povahou nadnárodnostním uskupením. (Jak – hořce? – zábavné bylo ve světle toho sledovat na konci minulého týdne znovuotevření budovy pražské Státní opery po náročné rekonstrukci za účasti nacionalisty Viktora Orbána!)
Předehru ke Dvořákovu Karnevalu přednesla Česká filharmonie brilantně a živelně jako ideální vstup do novoročního programu. Už po velkolepém závěru první skladby bylo zřejmé nadšení publika. Následná Praga byla efektním kusem, Dvořákova síň byla Sukovou hudbou v dobrém slova smyslu přeplněna. Nesčetné monumentální oblouky v tutti občas prosvětlovaly patetické a lyrické momenty a teskně znějící dřeva. Vše směřovalo k finále, které bylo navíc zvýrazněno varhanami a zvonci. Velkolepé! Po další „Praze“, tentokrát Pražském karnevalu Bedřicha Smetany, uzavřela novoroční program Sinfonietta Leoše Janáčka. A jako bonus na empoře Hudba Hradní stráže a Policie ČR. Jedna vojačka a dvanáct vojáků bez povelu pozor, zcela uvolněně. Bylo sympatické a zároveň roztomilé sledovat, jak si během skladby posedali po empoře jako školní soubor. Žádný majestát z Hradu, „jen“ třináct hudebnic a hudebníků, kteří doplnili Českou filharmonii a stejně sympaticky odehráli skvělý úvod do nového roku.
Do posvátné české pětky chyběl v programu už jen Bohuslav Martinů. I přesto to byla vydařená oslava. Česká filharmonie dovedla představit hudbu akcentující českou státnost i bez nacionálního patosu.
Autor je hudební publicista.