Josef Suk přichází, bitte anhören

„Pro mě byl Suk vždy srdeční záležitostí a milovanou povinností,“ uvedl Jakub Hrůša, hlavní hostující dirigent České filharmonie, který zároveň vedl zmíněné německé turné. Hrůša je neúnavným propagátorem díla Josefa Suka (1874–1935). Šéfdirigent Bamberských symfoniků a interpret se značným mezinárodním renomé prokázal vztah k zakladateli české moderny jednoznačnými interpretačními počiny: svojí činností za dirigentským pultem v Česku, Bamberku i ve světě. A nejen tím. Už Sukova Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6, kterou natočil v roce 2006 společně s Pražskou komorní filharmonií pro Supraphon, dva roky po ukončení studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, překypuje barvami. Hrůša ji podává s pochopením a přesvědčivostí. Stejně tak Fantastické scherzo, které desku uzavírá. Vyznívá tam opravdu zasněně, umírněně a emocionálně zároveň.

Mimochodem, zmíněná studia ukončil Hrůša absolventským koncertem, na jehož programu byla i Sukova symfonie Asrael, tematicky komplikované dílo z roku 1906.

Josef Suk je sice pokračovatelem české hudební tradice a navazuje na Antonína Dvořáka, přesto již nelze jeho tvorbu stavět do přímého protikladu coby hudbu autenticky českou proti hudbě ryze německé, jako tomu bývalo v případě díla Dvořáka a Brahmse. Sukova hudba je zvukově mnohem širší, expresivní, plná originální zvukové přesvědčivosti. Hlavně po smrti Antonína Dvořáka, jehož dceru Otilii si Suk vzal, si autor vytváří svébytný a náročný styl a využívá nových výrazových prostředků. Má blízko k Mahlerově procítěné a z části patetické hudbě, k velkým symfonickým formátům postaveným na závažných myšlenkách.

Jakub Hrůša (*1981) v letošním lednovém magazínu České filharmonie říká: „Tvorbu Josefa Suka je třeba stále trošku propagovat a prosazovat. Jakmile jej ale pořadatel jednou přijme, publikum Sukovy skladby vždy ocení a je z nich nadšeno. Sukův čas neodkladně přichází. Zájem o jeho dílo je větší a větší a ujímají se jej další a další skvělí interpreti.“ Však také v repertoáru Bamberských symfoniků nachází Suk své pevné místo. Legendární orchestr z bavorského Bamberku poskytuje pro Hrůšovu kariéru ideální prostor pro růst a zároveň pro Sukovo dílo platformu pro docenění. Je to právě symbolické spojení českého prostředí (orchestr vznikl po roce 1945 z hudebníků bývalé pražské Německé filharmonie) a důraz na jakýsi Böhmischer Klang, jenž podněcuje hlubší sondu do české hudby. A pak je to samozřejmě Hrůša. V roce 2017 zde uvedl symfonii Asrael, loni v červnu navázal Pohádkou léta.

Výsadní postavení v německém prostoru symfonického interpretačního umění ovšem mají Berlínští filharmonici. Když Jakub Hrůša poprvé dirigoval tento orchestr v říjnu 2018, logicky uvažoval nad Sukovou hudbou. Nakonec to byli Dvořák, Martinů a Janáček, protože Sukova hudba byla a je „rezervována“ dalšímu dirigentovi, jehož Suk doprovází a fascinuje. Nový (od srpna 2019) šéfdirigent Berlínských filharmoniků, Rus Kirill Petrenko, se k jeho hudbě pravidelně vrací. Suk je pro něj „jeden z opravdu velkých pozdně romantických skladatelů“. Na YouTube lze najít excelentní nahrávky koncertů s Orchestrem Komické opery Berlín (Pohádka zimního večera, Asrael, Pohádka léta, Zrání – vyšlo na dvou albech na labelu cpo). Petrenko v zásadě opakuje Hrůšova slova, když říká: „Čas Josefa Suka musí konečně přijít.“

Asrael (Symfonie c moll op. 27) byla na programu Berlínských filharmoniků pod taktovkou Kirilla Petrenka po tři večery začátkem letošního ledna ve velkém sále Filharmonie. Totéž dílo zahraje berlínské těleso i 30. srpna 2020 na Festspiele v Salcburku; Sukova skladba tak bude uvedena v rámci asi vůbec nejvýznamnější přehlídky klasické hudby. Berlínští filharmonici předtím Asraela interpretovali pouze dvakrát. V roce 1964 pod vedením Karla Ančerla a v roce 1992 pod Simonem Rattlem – ten tentokrát seděl v Berlíně mezi posluchači. Dirigent Ančerl v rozhovoru s Ivanem Medkem podotkl, že Berlínští filharmonici hráli Asraela „strašně rádi“ a reakci publika označil za „velmi dobrou“. Přesto kritika Sukovu hudbu strhala, mimo jiné pro její pozdě romantický nádech a časovou „brucknerovskou délku“. Doba šedesátých let totiž nepřála hudbě, jakou je ta Sukova. „Strašně mě mrzí, že se toto dílo nestalo světovým dílem, jako je třeba Janáčkova Sinfonietta anebo jiné velké moderní skladby symfonické,“ uvedl Ančerl.

Vývoj vztahu k Mahlerově tvorbě od konce sedmdesátých let minulého století přesto ukazuje, že i moderní hudební svět nalezl cestu k širokým pozdně romantickým symfonickým celkům. Sukova hudba v tom může nabídnout nezastupitelnou hodnotu. Kritici u lednových koncertů pod Petrenkovým vedením nešetřili chválou. Peter Uehling z Berliner Zeitung poukazuje na opravdovou hloubku Asraela. Díla Stravinského nebo Schönberga mohou být na první poslech zajímavější, protože „je lze redukovat na jejich novou existenci“. V Sukově hudbě se člověk setkává s uměním, „které je technicky velmi složité a současně se drží důrazného obrazu člověka“, doplňuje Uehling. Britský specialista na českou klasickou hudbu John Tyrrell vyzdvihuje trýznivý obsah symfonie Asrael, vidí je „jako jedno z nejvíce depresivních a prorockých hudebních gest v první dekádě před první světovou válkou“. Sukovo dílo lze obsahově připodobnit k Mahlerově Šesté symfonii a moll. Podle muzikologa Malte Krastinga by proto Asrael měl najít místo v hudební historii jako Mahlerova Šestá. Frederik Hanssen z Der Tagesspiegel vyzdvihuje Petrenkovu snahu „přiblížit dílo Josefa Suka filharmonikům“. Zároveň poukazuje na složitost té skladby co do obsahu a vnímání posluchače: „Tato hudba se houpala nahoru a dolů po dobu šedesáti minut, vysoce emotivní, někdy tupá, někdy svižná, ale zůstává to příběh bez vývoje.“ Koncert je možné kdykoliv přehrát on-line na portálu Digital Concert Hall Berlínských filharmoniků. Mimo koncert samotný video obsahuje rozhovor se šéfdirigentem Petrenkem, kde vysvětluje svůj vztahu k Sukově hudbě, který vznikal již během studií.

Josef Suk roku 1932 v Sedlčanech při pečení brambor, foto: Archiv ČTK

Sukovi se věnoval i komorní koncert členů Berlínských filharmoniků nazvaný Hommage an Josef Suk, na němž zazněla vybraná klavírní kvarteta, Elegie op. 23 nebo Čtyři kusy pro housle a klavír, op. 17. Pozornost Berlínských filharmoniků poukazuje na snahu, aby Sukův čas konečně přišel. Z blízkého vztahu šéfdirigenta Kirilla Petrenka lze odhadovat jak na další uvedení Sukova díla nejen v Berlíně, tak na zajímavou a podnětnou interpretaci Sukova díla. Jsou to postupné kroky, nicméně tento proces již není výsadou českých dirigentů na mezinárodní scéně, nebo těch, kteří měli k české hudbě specifický vztah jako byl Charles Mackerras. Je však jasné, že jejich přínos byl a je nezastupitelný. Co započali Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík, Jiří Bělohlávek nebo Libor Pešek, v tom pokračuje Jakub Hrůša. A nesmíme zapomenout na Tomáše Netopila, který Asraela uvedl roku 2016 s domovskými filharmoniky v Essenu; nahrávka z koncertu vyšla na labelu Oehms Classics v roce 2017.