Pod taktovkou výjimečné situace: jak se cítí klavírista Jan Bartoš

Jan Bartoš (*1981) začal hrát na klavír v pěti letech. Studoval na HAMU pod vedením Miroslava Langera, dále absolvoval studia na Manhattan School of Music v New Yorku pod vedením Zenona Fishbeina a Jamese Tocca. Doktorát dokončil v roce 2013 na pražské Akademii múzických umění, kde byl posledním žákem pianisty Ivana Moravce. Ten na něj měl zásadní pedagogický vliv, stejně jako britský pianista Alfred Brendel, jenž je také jeho mentorem. Bartoš zaujal v celosvětovém kontextu nahrávkou Janáčkovy klavírní tvorby nebo Klavírním koncertem e moll Vítězslava Nováka, který natočil společně s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Bartošova hra je charakterizována jako vybroušená, nesmírně kultivovaná, barvitá, technicky excelentní. Hudbu pojímá značně intelektuálně a v širších souvislostech. Patří mezi nejvýznamnější české pianisty současnosti.

Vyberte nějaké hudební dílo, které nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.

Franz Liszt: Nuages gris.

Proč zrovna tohle? 

Tuto tříminutovou skladbu již dlouho považuji za přelomovou. Je oproštěná od všeho virtuózního, stylizovaného, „nástrojového“. Je to dílo, které svou koncentrovaností a sevřenou atmosférou otevírá dveře do moderní doby.

U čeho vás zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

Uprostřed příprav na sólové koncerty, vystoupení s orchestrem a spoluúčinkování na dalších přednáškách Alfreda Brendela. A organizačně uprostřed příprav na dva mezinárodní festivaly Prague Music Performance a Americké jaro, jejichž jsem uměleckým vedoucím.

V době před pandemickou krizí jste natočil úspěšné desky s hudbou Leoše Janáčka nebo Vítězslava Nováka. Jak změnila současná situace váš způsob práce? Připravujete v současnosti něco nového?

Něco nového připravuji neustále nezávisle na okolnostech, jinak žít neumím. Když přijde do mého života tak radikální změna, kdy není možné vykonávat svou práci veřejně, přepínám do studijního módu. Zajímá mě mnoho věcí, a ne vždy se mohu věnovat všemu tak, jak bych si přál. Takže v těchto měsících studuji nový repertoár, více poslouchám a čtu. Také jsem se mohl věnovat časově náročným projektům – DVD Alfreda Brendela My Musical Life a kolekci 11 CD Ivana Moravce, které nedávno vydal Supraphon.

Celospolečenské klima na počátku pandemie a nyní se diametrálně liší. Jak vnímáte tento rozdíl v hudebním prostředí? Stojí umělci pohromadě, nebo je to štěpí?

Určitě vnímám velkou míru frustrace, která je teď oproti loňskému jaru na vrcholu. Myslím si, že i navzdory této krizi hudebníci stojí při sobě a vzájemně se podporují. Mohu připomenout například úžasnou sbírku na podporu umělců na volné noze, kterou organizuje Radek Baborák společně s Danou Syrovou.

Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby?

Říká se, že se umocní role online světa. Já si to pořád neumím úplně představit. Touha po živém umění podle mě bude naopak intenzivnější než doposud.

Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí umění na druhé koleji?

Spíše na čtvrté až páté. Záleží samozřejmě na konkrétních skupinách lidí, ale na oficiální úrovni je to tristní. Stačí si připomenout jarní tiskové konference vlády. Když se na nich referovalo o kultuře, o hudbě a klasických institucích nepadlo ani jedno slovo. Někteří osvícenější politici potom ve sněmovně museli připomínat, že hudebníci musí každodenně cvičit a dlouhodobě se připravovat. Tím, že tuto pravidelnost vynechají, přicházejí o roky své práce a studia. A tím pádem společnost přichází o své výjimečné umělce.

Pro živé umění je to beznadějná doba. Přesto se otevírají nové výzvy. Igor Levit například streamoval domácí koncerty, které sám uváděl, a celkově působil velmi přístupně. Velké umění se najednou neschovává ve výběrových koncertních sálech, ale mají k němu přístup všichni bez rozdílu. Vzdaluje se nám klasická hudba, anebo paradoxně přibližuje?

Je to samozřejmě skvělé, že člověk může být takto v neustálém kontaktu s velkými osobnostmi. Pokud navíc někdo žije v místech, kde kultura neexistuje či nemá dostatek finančních prostředků, aby mohl jít na skvělý koncert, pak je tato možnost úžasná. Živý koncert však stále cítím jako nenahraditelnou kvalitu – jako svátek, oslavu, rituál, důležitou událost; zkrátka jako něco, co vás vytrhne z každodennosti a dovolí vám vnímat věci z jiné perspektivy. Většina z nás také potřebuje s ostatními lidmi sdílet něco mimořádného. Stream tuto vlastnost bohužel nemá a mít nemůže.

 Někteří hudebníci mluví o tom, že „provozní“ rychlost současného světa právě klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že koronakrize je vlastně přiblížila reálnému životu. Otevřela ve vás tato krize něco nového?

Věřím, že každé zpomalení je v dnešní době blahodárné a že vás to může navrátit zpět k sobě samému.

Je čas bilancovat nebo je krize v kultuře teprve na začátku?

Doufám, že jsme na konci a na obzoru se objevují nové cesty a možnosti. Snad se díky této zkušenosti změní i tuzemské nastavení, kdy nejvyšší představitelé této země mluví o kultuře jako o zábavě, volnočasové aktivitě či „přinášení radosti“. Je to bohužel děsivé dědictví minulosti a vnímání kultury jako nadstavby.

TIP JANA BARTOŠE

Franz Liszt: Nuages gris.
Sólovou klavírní kompozici Nuages gris vytvořil Franz Liszt v srpnu 1881. V kontextu jeho díla je to zvukově netypická skladba, která se odklání od všeho romantického a virtuózního. Vyznačuje se beztvarou náladou, nebo potemnělým výrazem. Tato krátká specifická skladba je mnohými považována za experimentální a předznamenává další hudební vývoj, hlavně směrem k hudebnímu expresionismu. Kompozici využili či citovali ve svých dílem například Mauricio Kagel nebo Claude Debussy. Objevuje se i v posledním filmu Stanleyho Kubricka Spalující touha. Na nahrávce, kterou vybral Jan Bartoš, hraje maďarský pianista Kálmán Dráfi; je ZDE.