Pod taktovkou výjimečné situace: Jak to vidí sopranistka Jana Šrejma Kačírková
Pátý díl volné série převážně „dotazníkových“ dialogů, v nichž oslovujeme interprety a tvůrce vážné hudby. Klademe jim otázky typu: Jak vnímají současný stav? Čím se zabývají? Jak hledí do příštích časů? Také dávají svůj tip na skladbu pro dnešní dobu. A samozřejmě, že některé otázky se konkrétně vztahují právě a jen k jejich činnosti.
Jana Šrejma Kačírková (*1982) pochází z jižních Čech. Hudebního vzdělání se jí dostalo na Pražské konzervatoři. Během studií zaujala na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Začala se objevovat v exponovaných operních rolích v ČR i v zahraničí. Od roku 2006 hostovala v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde roku 2010 získala stabilní angažmá. Za tamní roli Julie v opeře Romeo a Julie Charlese Gounoda obdržela roku 2012 svoji první cenu Thálie. Druhá přišla hned následující rok – za titulní roli v ostravské inscenaci opery Gaetana Donizettiho Anna Bolena. Donizettiho hudba ji doprovázela i v pražském Národním divadle, kde debutovala rolí Adiny v Nápoji lásky. Mimo jiné je stálým hostem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a objevuje se tak pravidelně před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Dnes je stálou členkou souboru opery Národního divadla Brno, kde excelovala v několika rolích, kupříkladu Julietty a Ellen během společného nastudování oper (režie David Radok) Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Lidský hlas Francise Poulence. Za tyto role se vloni potřetí stala laureátkou Thálie, čímž se zapsala mezi nejúspěšnější současné české sopranistky.
Vyberte hudební dílo, které nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.
Corona píseň, kterou napsal Marko Ivanović na text Jany Infeldové.
Proč zrovna tohle?
Protože vystihuje tohle zvláštní období.
U čeho vás pracovně zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?
Zastihla mě v plné práci, mezi krásnými inscenacemi Figarovy svatby ve Stavovském divadle a La traviatou ve Státní opeře. Zrovna mělo začít nové nastudování opery Švanda dudák v Národním divadle v Praze. Do Zlaté kapličky jsem se moc těšila, ale vypadá to, že v budoucnu tato produkce vznikne, takže já stále doufám!
Za role Julietty a Ellen v brněnském Národním divadle jste vloni získala svoji už třetí Thálii. Chybí vám jeviště?
Musím se zcela upřímně přiznat, že jsem poznala, že jsem člověk, který se snaží zpříjemnit si ten stav, v němž zrovna žije a nestěžovat si. Těším se na jeviště a vím, že až na něj vstoupím, tak zase na něm budu chtít být každý den. Ale momentálně si netrhám vlasy, protože tam nejsem. Užívám si dceru, která chodí do první třídy, a která mě nikdy neměla pro sebe tolik, co teď. Jsem šťastná, že jí i sobě toto můžu dopřát. A ohledně role Julietty a Ellen a spolupráce s Davidem Radokem: musím říct, že to bylo radostné období intenzivní práce, která se zhodnotila v tak nádhernou cenu, jako pro mě Thálie je. Nemůžu se dočkat další spolupráce s režisérem Radokem, která se už chystá.
Celospolečenské klima na počátku pandemie a nyní se diametrálně liší. Jak vnímáte tento rozdíl v hudebním prostředí? Stojí umělci pohromadě, nebo je to štěpí?
Mrzí mě, že občas čtu nějaké výkřiky nebo komentáře, že umělci jsou nepotřební, že mají jít dělat něco užitečného, pracovat rukama. Já jsem vyrostla na statku a s fyzickou prací nemám žádný problém. Ale myslím, že když mám dar, který nemá každý, a vidím, jak můj projev na jevišti předá lidem emoce, které jsou jim navíc příjemné a nikdo jim je nevezme ani v době krize, tak si myslím, že tím pomáhám víc, než kdybych například rozvážela jídlo.
Umělci jsou lidé jako všichni ostatní, takže mají různé pohledy na nynější situaci. Nesetkala jsem se ale s nějakým nepřátelským ovzduším, které by narušovalo dobré vztahy mezi námi. Navíc, i kdybychom měli jakékoli rozepře, divák to nesmí poznat, protože se vstupem na jeviště jdou osobní problémy a životy stranou…
Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě opery?
To si netroufám hodnotit, ale jako věčná optimistka doufám, že lidé budou lační živé kultury. Tu ničím nenahradíte. A budou si vynahrazovat chvíle nuceného „půstu”. Nedovedu si třeba představit, že bych se už nepotkala na jevišti kolegy, kteří neměli během roku žádnou práci a museli svůj obor opustit. Zatím o nikom takovém nevím a doufám, že to všichni zvládnou a rychle naberou síly k novému začátku.
Sopranistka Jana Šrejma Kačírková, foto: archiv umělkyně
Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí umění na druhé koleji?
K tomu už jsem se vyjádřila. Bohužel mám pocit, že ti, kteří u nás stojí nejvýše a určují chod společnosti, nejdou dobrým příkladem v oblasti umění. Potom zoufalí lidé, kterých je bohužel pochopitelně nyní víc než dost a mají svých starostí plno, snadno komentují, že jsme k ničemu, a ještě máme miliony. To je síla médií. Podávají lidem velmi zkreslené informace, kterým se lehce věří, ale v minimálním počtu se zakládají na pravdě.
Pro živé umění je to beznadějná doba. Přesto se otevírají nové výzvy. Vy sama jste vloni na jaře pořádala online koncerty z vašeho statku na jihu Čech. Přinese tato zkušenost nové divačky a diváky do operních domů, anebo operu nadále bude vyhledávat pouze specifická skupina lidí?
Ano, živé představení je jedinečné, nic ho nenahradí, i když má každý online divák vlastně místo v první řadě. Koncerty ze statku vymyslela moje sestra, původně pro sousedy z naší vesnice s cílem je potěšit. Nakonec to přerostlo ve větší „akci” a jsem ráda, že to udělalo radost mnohem většímu počtu lidí. Pro mě samotnou to byl nový zážitek, nová zkušenost, za niž jsem vděčná. Zpívala jsem různé styly, včetně muzikálů, pohádkových melodií, lidových písní, ale třeba i velmi náročný operní belcantový program. Dělali jsme to s velkou láskou a radostí, kterou, věřím, pocítili i lidé, kteří koncerty sledovali. Cílem nebylo přilákat obecenstvo do divadla. Ale věřím, že lidé, které jsme zaujali, si nás po krizi v divadlech najdou.
Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost současného světa umění je beztak dlouhodobě neudržitelná, a že corona krize je vlastně jen přiblížila reálnému životu. Otevřela ve vás tato krize něco nového?
Mně osobně krize ukázala, že jsem flexibilní, dokážu se přizpůsobit a užívat si takovou situaci, v níž se zrovna nacházím. Na začátku mi bylo samozřejmě líto, co všechno jsem kvůli krizi nemohla realizovat. Přišla jsem o mnoho krásných zážitků, zkušeností, nových rolí, koncertů, nakonec i mnoho příjmů. Ale řekla jsem si, že jsem šťastná, že mám na chleba, že mám kde bydlet a můžu chvíli trávit čas s rodinou. To je pro mě víc než dost. Každá krize jednou přejde a já se zase chopím kufrů a budu mimo domov. Teď si užívám rodinu a až přijde “čas kufrů”, budu si užívat ty kufry.
Je čas bilancovat nebo je krize v kultuře teprve na začátku?
Netroufám si říct, ale myslím, že všechno uvidíme teprve tehdy, až se obnoví provoz a přijdou diváci.
Jana Šrejma Kačírková pod širým nebem a před mikrofonem, foto: archiv umělkyně
TIP JANY ŠREJMY KAČÍRKOVÉ
Corona píseň (nebo také Coronasong) zaujala na sociálních sítích vloni, během první vlny pandemie. Skladbu složil Marko Ivanović, český skladatel a dirigent, šéfdirigent opery Národního divadla Brno, jako reakci na první lockdown kultury. Text napsala jeho manželka Jana Ivanović Infeldová. Na videu vystupují sólisté brněnské Janáčkovy opery: mimo Jany Šrejmy Kačírkové také Martina Mádlová, Daniela Straková Šedrlová, Pavla Vykopalová, Tereza Merklová Kyzlinková, Jana Hrochová, Václava Krejčí Housková, Jitka Zerhauová, Petr Levíček, Ondřej Koplík, Roman Hoza, Jiří Sulženko, David Nykl nebo Jan Šťáva. Doprovází je Sbor a orchestr Janáčkovy opery.
