Pod taktovkou výjimečné situace: Jak to vidí klavíristka Slávka Vernerová
Třetí díl volné série převážně „dotazníkových“ dialogů, v nichž oslovujeme interprety a tvůrce vážné hudby. Klademe jim totiž otázky typu: Jak vnímají současný stav? Čím se zabývají? Jak hledí do příštích časů? A také dávají svůj tip na skladbu pro dnešní dobu. A samozřejmě, že některé otázky se konkrétně vztahují právě a jen k jejich činnosti.
Slávka Vernerová (*1976), jinak též Jaroslava Vernerová Pěchočová, pochází z východních Čech. U počátku jejího uměleckého směřování stál pedagog Martin Hršel, který ji nabídl přípravu na přijímací zkoušky na obor klavír na pardubickou konzervatoř v době, kdy studovala gymnázium v Novém Bydžově. Konzervatoř v Pardubicích následně opravdu absolvovala a v dalším studiu pokračovala na pražské HAMU ve třídě Ivana Moravce. Nicméně během studia konzervatoře byla také zapsána na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Na cestu hudebnice se definitivně vydala po vítězství v Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Hradci Králové v roce 1996. Pod Moravcovým vedením dokončila v roce 2007 doktorát prací o klavírní tvorbě Leoše Janáčka (debutovým albem pianistky byla nahrávka Janáčkovy kompletní klavírní tvorby, vyšla ještě pod jejím dívčím jménem Pěchočová). Dnes je počítána mezi nejvýznamnější pianistky své generaci a patří k malému okruhu nositelů interpretačního odkazu pianisty Ivana Moravce. Je to právě citlivost, technická preciznost nebo schopnost přesvědčivě vystavět interpretované dílo, co Vernerovou činí originální hráčkou. Intenzivně se věnuje komorní hudbě, je zakládající členkou Dvořákova klavírního kvarteta, se svým manželem hraje v Spring Duu, v letech 2008–2015 působila v Kinsky Trio Prague, spolupracuje s předními instrumentalisty a ansámbly české hudební scény.
V mladším věku, ještě jako Slávka Pěchočová, zdroj: Archiv Slávky Vernerové
Vyberte hudební dílo, které nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.
Nejvíc mnou zní vždy hudba, kterou právě studuji, pro niž jsem se rozhodla a kterou v podstatě celými dny, měsíci, někdy i roky žiji. To je toho času mimo jiné právě César Franck Preludium, chorál a fuga. A musím říct, že i pro tuto dobu, respektive pro moje rozpoložení, se vysloveně hodí.
Proč zrovna tohle?
Zejména proto, že je neokázalá, že lpí na vnitřním zklidnění, že neohromuje technickými nároky, ale proniká čistotou harmonií a napětím do hloubi duše.
U čeho vás pracovně zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?
Chystala jsem se na odjezd do Anglie, kde jsem se měla podílet na provedení kompletních Beethovenových sonát spolu s dalšími přizvanými klavíristy z Evropy. Byl to pro mě nový rozměr, zabývala jsem se těmi sonátami téměř celý předchozí rok. A najednou vám zruší let, Angličani zrušili koncerty, projekt padl a začala nejistota, která trvá dodnes.
Nakolik současná situace změnila váš způsob práce?
Způsob práce jsem nezměnila. Denně sedím u klavíru a poctivě cvičím. Lockdown na to nemá žádný vliv, až na to, že najednou jsou také děti pořád doma a musím tedy disciplinovaně rozvrhnout svoji práci mezi jejich zábavu.
Celospolečenské klima na počátku pandemie a nyní se diametrálně liší. Jak vnímáte tento rozdíl v hudebním prostředí? Stojí umělci pohromadě, nebo je to štěpí?
Lidé jsou pochopitelně unavení. Světlo na konci tunelu ve formě proočkování je zatím opravdu pouze mlhavé a mně osobně nepřipadá nějak přehnaně nadějné. Upřímně řečeno, mám značně omezenější kontakt s kolegy, takže mluvit za ostatní umělce je ošemetné. Spojuje nás samozřejmě to, že se pořád nic neotevírá – streamované koncerty jsou jen slabou náplastí na „normální“ provoz. Notabene, že streamem vzniká něco jako nahrávka, k níž se eventuálně můžete připojit i později. Ten jedinečný moment koncertního zážitku rozhodně takto nelze suplovat. Někteří mí kolegové začali podnikat v úplně jiné sféře. Někdo se nechal zaměstnat jako skladník nebo prodavač, aby si vydělal alespoň na základní živobytí. To je smutný výsledek.
Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby?
Pokud tuto dobu překleneme, tak si myslím, že by to mohlo paradoxně přinést i klady. Lidé jsou vyprahlí a uvědomují si, že bez kultury se vlastně žije těžko. Myslím, že to přivede nové posluchače, kteří si to právě díky zavřené kultuře mají čas srovnat v hlavě. Ovšem pro nás, účinkující umělce, bude tato krize trvat ještě mnohem déle. Dneska nehraje nikdo, a těch koncertů, které byly přesunuty, odloženy a jsou takzvaně ve frontě, je bezpočet.
Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí umění na druhé koleji?
Z bezprostředního okolí mých přátel (neumělců) nemám pocit, že umění stojí na druhé koleji. Naopak, jak jsem již výše zmínila, čím dál častěji slyším „hlad“ po návratu do koncertních síní, divadel, výstav, prostě do kultury, kterou si doma nikdo sám nevytvoří.
Pro živé umění je to beznadějná doba. Přesto se otevírají nové výzvy. Vy sama jste minulý podzim vystoupila na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, který proběhl kompletně online. Velké umění se najednou neschovává ve výběrových koncertních sálech, ale mají k němu přístup všichni bez rozdílu. Vzdaluje se nám klasická hudba, anebo paradoxně přibližuje?
Ano, díky moderní technologii se dneska poměrně dostupně dají koncerty streamovat. Já jsem díky organizátorům Festivalu Firkušného o koncert nepřišla, za což jsem velmi vděčná (pozn. redakce: o koncertech jsme psali ZDE). Ze sledovanosti vidím, že i kdyby bývalo přišlo na normální živý koncert plno, tak kapacita Rudolfina je menší, než počet shlédnutí mého snímku. To je povzbuzující moment.
Nicméně i ten, kdo si streamovaný koncert pustí doma, se jistě neoblékne do večerní róby, nevezme si novou kabelku, natož aby seděl bez hnutí a soustředěně celou dobu naslouchal. Je to něco jiného, rozhodně ne lepšího a – jak výše píši – koncertní atmosféru to nepřenese.
Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost současného světa klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že corona krize je vlastně jen přiblížila reálnému životu. Otevřela ve vás tato krize něco nového?
Tady přesně nevím, na co se ptáte. Ale mohu a musím říct, že interpreti, kteří si dělají makléřské zkoušky, namísto aby pečlivě a denně cvičili své umění, ztrácejí na profesionalitě a pochopitelně se to odrazí v eventuálním pozdějším dění. Dnes absolventi konzervatoří nemají motivaci jít dál studovat na AMU nebo jinou vysokou školu jako svůj hlavní obor právě hudbu. Proč by se měli zdokonalovat v něčem, co možná již neuplatní? Čerství absolventi nemají možnost své nové dovednosti uplatňovat a my, kteří jsme již do světa interpretačního umění pronikli, musíme prostě jen trpělivě čekat.
Pro mě nicméně tato doba přinesla také čas ke studiu francouzštiny a jsem mile překvapena, že i v pokročilém věku mohu vidět jasné ovoce.
Je čas bilancovat nebo je krize v kultuře teprve na začátku?
Krize v kultuře nás bude provázet ještě dlouho. O tom jsem přesvědčena. Peníze na kulturu jsou vždycky ten poslední sektor. Ale nemyslím si, že bychom měli svěsit hlavu a jít dělat něco jiného. Nějak věřím, že to nakonec překonáme!
TIP SLÁVKY VERNEROVÉ
César Franck: Preludium, chorál a fuga
Pro čtenáře vybrala Slávka Vernerová sólovou klavírní skladbu Preludium, chorál a fuga skladatele Césara Francka. Ten ji tvořil v Paříži v druhé polovině 19. století. Jak píše sama pianistka, skladba neohromuje ani tak okázalostí, nýbrž zvukovou čistotou. A také jakousi spirituální povahou, kterou interpret posluchači zprostředkovává. Vernerová se zde znovu vrací ke svému učiteli, pianistovi Ivanu Moravcovi, a desce, která vyšla u Supraphonu v roce 2001 (sama nahrávka je ovšem starší, stejně jako další skladby na tomto mimořádném albu). Moravec zde zvukově doslova kouzlí. Podává skladbu pro něho typicky: ve své jemné, komplexní virtuozitě. V jednu chvíli jsou to fascinující pianissima, podruhé hra majestátně evokuje varhanní hru. Tuto širokou paletu lze slyšet i v první části skladby Prélude. Moderato – a to ZDE.
