Glosa: Zemřela Hana Hegerová, dáma, která prostě nezpívala blbosti

Nebudu zde vypisovat další data jejího života, ta v dostatečném množství přináší internetová Wikipedia a obsahují je nekrology, které se nyní sypou ze všech stran. K osobnosti Hany Hegerové připojím několik řádek, osobních, zaujatých.

Hanu Hegerovou „udělala“ šedesátá léta, byla spjatá s divadly Rokoko a především Semafor. Současně v té dekádě měla svoji vlastní, sólovou kariéru, která se neomezovala – díky tomu, že politické ledy tály – na území Československa. Vystoupila v Mekce šansonu, v pařížské Olympii, reprezentovala zemi na Expu 67 v Montrealu.

Plně se etablovat na mezinárodní scéně ovšem znamená být také mezinárodně k dispozici, soustavně a svobodně. To po roce 1969 znamenalo, že buď jste byli „tam“, anebo „tady“, protože politicky zde takzvaně spadla klec. Jediný, kdo bez přestání přejížděl mezi Východem a Západem a vystupoval „tam“ i „tady“, byl z tuzemské pop music Karel Gott. Jeho mezinárodní dosah však nelze přeceňovat, byl v zásadě limitován německy mluvícími zeměmi. Gott sice v témže roce (1967), kdy Hegerová zpívala v Olympii, měsíce koncertoval v Las Vegas, ale za oceánem se fakticky neuchytil. Gott nikdy nepřestal být – z hlediska PR a image – hlasem „z Východu“. Kdyby na Západě najednou nebyl hostem, nýbrž trvale žijícím tvůrcem, byla by jeho pozice téměř jistě tvrdší a složitější. (Aby Gott mohl takto východo-západoevropsky existovat, učinil s Husákovým režimem kolaborující dohodu o vzájemně výhodné symbióze.)

Před Hanou Hegerovou toto dilema takto ostře nejspíš nestálo. Jednak neměla Gottův komerční tah na bránu, jednak její repertoár stál daleko více na slově, na jazyku. Zpívat šansony s přízvukem je větší problém než belcantové písně. Nicméně v 1967, 1972 a 1974 jí v západním Německu vyšla tři sólová alba. Hegerová i tak ovšem byla primárně odkázána na československý prostor. A obstála v dobové morální mlýnici umělecky velmi čestně. Stačí se podívat na její diskografii: obsahuje všehovšudy sedm řadových alb. V temných sedmdesátých letech to byly desky Recital, Recital 2, Lásko prokletá. Pak měla deset let pauzu – až jí tvůrčí dvojice Hapka & Horáček připravila desku Potměšilý host, která Hegerovou „nakopla“; její repertoár dostal hudební i textový impuls, soudobější kabát, a rázem byla ve středu pozornosti, aniž o to možná stála.

Za Hegerovou z časů normalizace nezůstaly blbé, úlitbové písně, a pokud mě paměť neklame, tak ani „odpustková“ koncertní vystoupení. O kolika předních interpretech československé pop music té doby tohle můžete říct? Jedna nehudební, nýbrž občanská úlitba tu přece jen byla. Hana Hegerová podepsala v roce 1977 v pražském Divadle hudby tzv. Antichartu. Zpěvák Michal Prokop, který učinil totéž, pak pro Paměť národa na tento sraz pop umělců vzpomínal takto: „Vůbec mi nedošlo, že tohle je něco víc. Když jsem pak večer seděl u televize u jednoho kamaráda, byla tam Hegerová, Petra Janů, Michal Zelenka, a najednou jsme viděli ve zprávách tohle. Hanka se rozbrečela. A teprve tam jsem si uvědomil, co jsem to udělal.“

Během normalizace jsem byl na svém jediném koncertě Hany Hegerové. „Otcovsky“ jsem na něj vzal svoji mladší sestru, tehdy žačku základní školy, která si album Lásko prokletá doma donekonečna pouštěla a uměla je celé nazpaměť. Koncert se odehrával v sálku vysokoškolských kolejí na pražském Strahově. Hegerová vystupovala pouze s klavíristou, bylo to zcela neokázalé, milé, komorní; pamatuju si, že si s grácií postěžovala na bolest zubů, která ji v ty dny trápila, omlouvala se za případné problémy s výslovností.

Hana Hegerová byla střídmá nejen co počtu nahrávek, ale také co do veřejných projevů. Neproducírovala se, nevyprodávala se, nerozmělňovala. Košile jí nebyla bližší než kabát. Když v létě 2011 prohlásila, že končí s pěveckou kariérou, byla to pravda. „Rozhodla jsem se, že už nechci. Nechci už zpívat, nechci už vystupovat veřejně. Chci se zbavit stresu. Firma Hana Hegerová zkrátka končí, zůstává soukromá osoba Hana Hegerová, která si chce konečně vychutnat obyčejné klidné dny se svým pejskem. Držte mi palce, ať je jich ještě hodně,“ řekla tehdy listu MF Dnes. Věděla, na co má, a na co nemá. V jistém segmentu populární hudby se stala tuzemským měřítkem kvality. Její dílo už prokázalo, že umí odolávat času. A nic nenasvědčuje, že by tomu v budoucnu mělo být jinak. Takže, sbohem paní Hano, a díky „za lásky prokleté“!