Zpěvačka María José Llergo pravidla flamenca zná, ale odmítá se jimi řídit

Než se zaměříme na úkaz zvaný María, těžko můžeme pominout její vrstevnici, která si říká Rosalía, pochází z Barcelony, její celé jméno zní Rosalia Vila Tobella a narodila se roku 1993. Jak Rosalía, tak o rok mladší María studovaly u stejného mistra Chiqui de La Línea na té samé barcelonské konzervatoři. Pokud jim můžeme věřit, dobře se znají a respektují. Zatímco Rosalía se flamenco naučit chtěla, a podařilo se jí to velmi dobře, María se v něm narodila. Pochází ze starého romského rodu, v němž se zpívání flamencových písní vždy považovalo za přirozené vyjádření pocitů.

A zatímco Rosalía se s flamencem vydala na cestu popové hvězdy, propadla hip hopu, reggaetonu a nasbírala za to Grammy, María, rovněž usazená v elektro zóně, za takové horizonty zatím nekouká. Lépe řečeno, předpovídat jí budoucnost z alba Sanación (Léčba) dost dobře nejde, ačkoliv až nápadně často v rozhovorech připomíná dědečkovu radu: „Zpívej, ale neprodávej se.“

Komu (ne)patří flamenco?

K Rosalíi přece jen ještě něco, neboť to osvětluje společenský kontext. Když v roce 2017 s producentem Raülem Refreem vydali intimní flamencové album Los Ángeles, obvinili ji andaluští Romové z kulturního přivlastňování. „Pravděpodobně si myslíte, že Rosalía je odvážná umělkyně. Vlastně vám to nevyčítáme, protože víme, že věříte, že flamenco je španělská hudba. Ale není. Je to náš způsob, jak vyprávět svůj životní příběh,“ napsali v otevřeném dopisu. Bylo kolem toho dost rušno.

Rosalía jim vzkázala, že flamenco nepatří výhradně Romům, protože ve skutečnosti nepatří nikomu. Za absurdní dopis označili i odborníci. Tímhle martýriem María projít nemusela, má ale, jak sama říká, jiný problém: stačí, aby se podívala do zrcadla. Naráží tím na svůj romský původ, přesněji na marginalizovanou roli Romů v průběhu španělské historie, k níž je prý flamenco daleko upřímnější než většina učebnic a všudypřítomný rasismus. O něm, o nerovnostech žen a sociálních skupin proto zpívala hned ve své druhé zveřejněné skladbě Me miras pero no me ves (Díváš se na mě, ale nevidíš mě).

„V médiích o sobě čtu, že jsem černá holka z vesnice a první na co se mě v rozhovorech zeptají, je, jestli jsem Romka. Mě ani tolik netrápí, že mě tak identifikují, ale že za tím cítím hanlivý podtón, který si dobře pamatuji z mládí, když na mě ostatní děti křičely ‚černá Romka‘. Po příchodu do Barcelony jsem si myslela, že je to za mnou, ale čeká mě to všude, kam vejdu.“

Cikány nelze pominout

Ale dost bylo Romů, respektive tohoto označení! V rámci dané politické korektnosti je to možná správný termín, avšak v souvislosti s flamencem se ve Španělsku a vlastně všude – ve studiích i médiích – uvádějí jako Gitanos, po našem Cikáni. Nespatřujme v tom sebemenší náznak rasismu. Sami Gitanos by se za Romy určitě neoznačili, oni jsou zkrátka Cikáni a u toho tedy zůstaňme. (Poznámka redakce: ostatně když v roce 1998 vyšla v Nakladatelství Lidové noviny – v rámci edice Dějiny národů – studie jednoho z nejvýznamnějších romistů současnosti, sira Anguse Frasera, jmenovala se Cikáni, nikoliv Romové. Ostatně: viz autor článku dále…)

A jak je to tedy s nárokem Cikánů na flamenco? Inu jako u každé hybridní hudby, předávané po staletí ryze orálním způsobem, kdy o tom neexistují knihy ani zápisy. Redukovat flamenco na čistě cikánské nejspíš nejde, zahrnuje do sebe nepřeberné poznatky z cest, počínaje těmi indickými, vstřebalo rovněž původní arabsko-židovskou hudbu vzkvétající v říši Al-Andalus; v průběhu času ho poznamenaly i silné vlivy z Afriky a Středomoří. Nicméně bez Cikánů by flamenco nikdy nebylo flamencem.

Zásadní vliv na zrod andaluské umělecké formy, zahrnující vedle zpěvu kytarovou hudbu a tanec, připsala Cikánům i hodnotící zpráva, na jejímž základě bylo flamenco v roce 2010 zařazeno na seznam kulturního dědictví UNESCO. „Pro nás je zpěv a tanec výrazem toho, čím jsme. My nehrajeme flamenco, my jsme flamenco,“ poděkovali andaluští Cikáni, připomínající, že flamenco není lidovou hudbou Andalusie, a tím méně celého Španělska.

Do Španělska Cikáni dorazili z Indie v 15. století, a protože šli málem přes půlku světa, kdy to jedna skupina vzala přes Balkán, a druhá přes severní Afriku, lecčemus se po cestě přiučili. Nejprve Cikánům – málem svatým cizokrajným poutníkům s přízní samotného papeže – stavěli králové a šlechta slavobrány. Jenže s dobytím Granady a s koncem středověké muslimské říše Al-Andalus padly na Cikány těžké časy. A když v roce 1492 královna Isabela Kastilská vyhnala ze země Židy, netrvalo dlouho a na řadu přišli rovněž Cikáni, náhle opovrhovaná spodina. Dostali na vybranou: zříct se svého způsobu života, anebo odejít; v případě odmítnutí jedné z těch „nabídek“ je čekaly galeje, tvrdé tresty a vyhoštění.

Angus Fraser v knize Cikáni píše, že tehdy se Španělsko zařadilo mezi země, v nichž „pokusy o vyhlazení a násilnou asimilaci nepoddajné rasy dospěly nejdále“. Postupně vydávané královské dekrety, podporované katolickou církví, přikazovaly oddělení cikánských žen od mužů, odebírání dětí, zákazy jazyka. Objevily se i návrhy všechny Cikány poslat na nucené práce nebo vyhladit, protože „ti, kteří si říkají Cikáni, takoví ani původem, ani od přírody nejsou a tento způsob života si osvojili pro zhoubné účely“. Mezi právoplatné občany je uvedl až v roce 1783 král Karel III. Ovšem něco za něco: Cikání se museli zříct kočovnictví, podřídit se nejrůznějším restrikcím a zapomenout na vlastní identitu, kterou si vzdor uvržení do ghett a dobrovolným útěkem do andaluských hor dokázali udržet.

Vášnivě emotivní hudbě dodaly důvěryhodný charakter kruté pronásledování, chudoba a touha po svobodě. Zpěv cante jondo (hluboký zpěv) je dodnes považován za ekvivalent k nepředstíranému vylévání si nešťastného srdce, k odvracení frustrací, zármutku a „vnitřního stavu mysli, přivádějícího k šílenství“, kdy se necháte unést vším, co v sobě cítíte a umožníte přitom promluvit svému hlasu a tělu. V okolí Sevilly, Cádizu, Córdoby, Grenady a starobylého městečka Jerez de la Frontera žijí nadále cikánské rodiny udržující flamenco v jeho nejautentičtější verzi.

„Nevěděla jsem, jak se vypořádat s traumaty z mládí, ale i když mě bolí a znepokojují dodnes, potřebovala jsem se hned na začátku uzdravit. Proto jsem je na albu Sanación proměnila v něco léčivě krásného,“ poznamenala María, k níž se tímto po historizujících odstavcích pozvolna vracíme.

„Flamenco jsou prostě lidé, vedoucí dialog s dobou, ve které žijí. A pokud používám elektroniku, je to jen proto, že se píše rok 2021 a mám přístup k syntezátorům, ze kterých nepřestávám žasnout,“ osvětluje María proměny flamenca v čase, i osobní přístup někoho, kdo sice dobře zná pravidla hry, ale rozhodne se jimi neřídit.

S elektronikou vypočítavě nestiskla – tak jako jiní – na moderní flamencové scéně právě dost žhavý zvonek. Na elektroniku totiž myslela už dřív. Ale teprve setkání s andaluským producentem Carlosem R. Pintem (aka Lost Twin) ji přivedlo k vlastní interpretaci flamenca. Emočně vyšponované napětí si troufla zmírnit elektronickými plochami a odlišnějším vokalizováním, aniž by deformovala puls compásu, v mnoha ohledech rytmické duši flamenca, které se podřizuje také zpěvaččin dvorní kytarista Marc López.

Nebýt dědečka, nejsem tím, čím jsem

María José Llergo pochází z města Pozoblanco, hodinu cesty od Córdoby. Rodina si nikdy nemohla vyskakovat, takže od mládí pracovala s dědečkem Josém na poli a přitom poslouchala, jak si zpívá. Večer pak dědovi naslouchala doma, vlastně při jakékoliv příležitosti. V mnoha rozhovorech sice nejvíc hájí potřebu mluvit o bolesti, šikaně a feminismu, přitom však nikdy nezapomene na dědu zavzpomínat. Ani v procítěné skladbě De qué me sirve llorar? Zvukem úderů motyky do půdy, jeho hlasem i převzatou radou – „když zpíváš, dostaneš se do nebe, tak proč plakat“ – mu vyjadřuje vděk za to, že ji naučil zpívat a chápat hudbu jako něco přirozeně svobodného.

Ještě doma, vedle zpěvu, María hrála na housle. Na barcelonské konzervatoři si přidala kompozici, klasickou hudbu a jazz. Od matky, vystudované historičky, zdědila lásku k poezii a filozofii, takže má rozhled; ví, jak se bránit flamencovým stereotypům. Odchytili ji lidé ze Studia Colours s prověřeným čichem na výjimečné talenty. María se tady představila se dvěma novými skladbami, a v jedné z nich, Tu Piel, jí stáli po boku argentinský klavírista Didi Gutman a španělský trapový producent $kyhook.

Za ambiciózními videoklipy, jevištní prezentací a fotografiemi cítíme samozřejmě otevřený měšec Sony Music, firmy, jež Maríin albový debut vydala. Ale to neznamená, že by si María ve spolupráci s předními režiséry a designery nepohlídala výsledek, i když se nechala zlákat do mainstreamových sítí. Prostě již není tou „cikánskou dívkou z Córdoby“ jak ji v počátku nešťastně a pro ni urážlivě titulovali. Je výraznou moderní flamencovou umělkyní s uvěřitelným krédem: „Dokud nezemřu, budu zpívat, protože když přestanu, zemřu. To je můj způsob přežití.“