Všechny příběhy jsou stejné. Skladatelka Faten Kanaan hledá v mytologiích univerzální témata
Je světoobčankou. Kořeny má na Středním východě, vyrůstala v Evropě a na studia se přemístila do Spojených států. Na své aktuální desce zabývá mytologiemi, konceptem času a identitou. Nebojí se velkých témat a zpracovává je způsobem, v němž se potkávají minulost s budoucností.
„Někde v hloubi duše doufám, že progresivní hudba jednou zažije svoji renesanci,” píše v závěru své autobiografie slavný anglický hudebník Mike Oldfield. „Že se objeví lidé, kteří se budou nořit do toho světa, kde je každý hudební nástroj živý, může k nám promlouvat a má svou vlastní osobnost. Pokud bych mohl nějak lidi přesvědčit, aby začali znovu pořádně hrát, aby se přestali soustředit jen na to, jak vypadat dobře v televizi, a znovu začali dělat v hudbě něco zajímavého, pak se o to pokusím.” Multiinstrumentalista a autor legendární progresivní desky Tubular Bells ve své knize Z jiného světa (2007, česky 2008) spíš jen dokazuje, že zůstal zakotvený v minulosti a jsou mu cizí zákonitosti populární hudby. Přesto by o třináct let později mohl mít radost.
Hudebnice Faten Kanaan, foto: Lola-Serrano
Komplikovaná instrumentální hudba se sice nedočkala takové renesance, že by opět trůnila na předních příčkách hitparád jako v sedmdesátých letech, hudební krajina roku 2020 je však natolik rozvolněná, že se v ní najde místo i pro alba, která by se v oněch sedmdesátých letech neztratila. Jedna z nejpozoruhodnějších nahrávek rozkročených mezi instrumentální kompozici, moderní klasiku, ambient a ozvuky barokního popu přitom přichází z nečekané strany: od skladatelky, která se narodila na Středním východě, během dospívání čerpala inspiraci v Evropě a studium hudby absolvovala v USA.
Album A Mythology Of Circles od Faten Kanaan, vydané společností Fire Records, je archaické hned v několika smyslech tohoto slova. Měkké syntezátory, flétny, klavírní motivy, a především silné a čitelné melodie jako by vypadly z počátku sedmdesátých let, kdy se potkávaly progresivní kapely ovlivněné folkem a klasikou jako Renaissance, introvertní repetice zmíněného Mikea Oldfielda nebo ansámbly jako Early Music Consort Of London oživující středověkou hudbu. Hudba Faten Kanaan evokuje jemné pastorály, které nás nutí nahlížet na nikdy neprožitou minulost nostalgickou optikou.
V archaičnosti jde Faten Kanaan ovšem mnohem dál: A Mythology Of Circles je konceptuální nahrávka – přesně takové vycházely ve zmíněných sedmdesátých letech. Něco takového jako by do dnešní doby nepatřilo. Koho napadne vysochat přívětivou a v něčem i naivně znějící desku o něčem tak komplexním, jako je čas, životní cyklus a neustálý koloběh života? Přesně v téhle zdánlivé naivitě ovšem je největší síla této desky! Album není prohnané žádným významovým filtrem, vzpírá se interpretacím, není přehnaně vrstevnaté. A v něčem je i léčivé, svým dopadem evokuje název letošní desky Julianny Barwick Healing Is A Miracle, kterou ostatně masterovala stejná zvuková inženýrka, jmenovitě egyptská zvuková mistryně Heba Kadry, jinak také známá díky spolupráci s Björk.
Pusťte si skladbu The North Wind z alba A Mythology Of Circles, zdroj: youtube Faten Kanaan v rozhovoru pro turecké rádio Kıyı Müzik mluví o tom, že deska A Mythology Of Circles zachycuje především „opakování cyklů, repetice v hudbě, které mají odkazovat na repetice v přírodě, střídání ročních období, rotaci planet“, což musí v dnešním kontextu nutně odkazovat k environmentální tematice a klimatické katastrofě. Téhle interpretaci nahrává i odosobněný videoklip ke skladbě The North Wind, v níž pozorujeme zimní krajinu nezasaženou působením člověka. Faten Kanaan se však k současnosti nevyjadřuje nijak explicitně, jemné repetitivní melodické motivy a intimní zvuk syntezátorů k tomu ostatně nijak nesvádí.
Místo komentáře k environmentální současnosti hudebnice uvažuje v daleko větších, bezmála fatálních souvislostech. Ve zmíněném rozhovoru zdůrazňuje, že základním tématem alba je kromě opakování v přírodě i v hudbě i věčný konflikt mezi dvěma antickými pojetími času: mluví o Aion, helénistickém božstvu času, mezi jehož atributy patří koule, kruh, případně opakující se zvěrokruh. Čas v pojetí Aion je neomezený, naproti tomu Chronos je empirický a chápe čas v chronologickém smyslu minulosti, přítomnosti a budoucnosti, tedy tak, jak je to vlastní i současné západní civilizaci.
Kanaan se na nahrávce hlásí spíše k Aion: jednotlivé melodie se ve skladbách zjevují tak, aby se o několik desítek minut později mohly zase zničehonic vynořit, nástroje si navzájem předávají svoje party, vrství se na sebe a neustále cyklí. Je to podobná tvůrčí metoda, s níž pracoval tehdy devatenáctiletý Mike Oldfield při natáčení již zmíněného alba Tubular Bells v roce 1972.
Album A Mythology Of Circles ovšem není postavené na jediném formálním triku, způsoby jeho poslechu jsou v podstatě neomezené. Umí fungovat jako klasická ambientní nahrávka a vyplnit prostor hudbou, která je intimní, přívětivá a plná pozitivní energie, přesně podle současného trendu, jenž oprašuje a vrací do hry staré new age nahrávky skladatelek jako je Joanna Brouk nebo Virginia Astley. Zároveň v sobě A Mythology Of Circles má něco z antické tragičnosti, k níž se ostatně odkazuje i na obalu desky zobrazujícím klasickou řeckou sochu.
Díky syntetizovaným vokálním sborům (jako v úvodní skladbě Patagonia Motet 1: Lago) jsme uváděni do uzavřeného příběhu. „Zajímám se o komparativní mytologii,“ říká Kannan v rozhovoru. „A přestože mě zajímá mytologie celého světa, to nejzajímavější je, jak moc jsou si všechny příběhy na celém světě ve výsledku podobné.”
Ano, v univerzalitě desky A Mythology Of Circles tkví její největší síla. Přestože pojímá velká témata a nebojí se velkých slov, ve výsledku umí být přesně tak malá, jak malý je příběh jednotlivého člověka.
Autor je hudební publicista a kritik, stálý spolupracovník Radia Wave.
