Hudba je lék. Juliana Barwick a nepravděpodobný návrat new age

Vrstvené vokály podkreslené jemnými syntezátorovými plochami se zvedají z ticha – a zase se do něj vrací jako vlny oceánu. Basově dunící dronová linka se postupně hlásí o slovo, avšak vokalizující hlas nikdy úplně nepřeruší, spíš s ním splyne v harmonické jednotě. Skladba Inspirit provokuje posluchače absencí konfliktu, vyklidněným plynutím a odzbrojujícím minimalismem. Stejně tak se to má se zbytkem desky Healing is a Miracle. Nahrávka Julianny Barwick vlastně zní trochu jako soundtrack ke sledování přílivu na mořském břehu, který je z nadhledu vyfocený na obalu desky. Skladby postavené vesměs na hladivých vokálech a abstraktních plochách kláves posluchače obklopují proudem vřelých tónů, jež mají – když se jim oddáme – potenciál odnést nás pryč od běžných strastí.

Když Barwick debutovala na konci nulté dekády na newyorské experimentální scéně, napsal o ní deník The New York Times, že je to „nová Enya“. Spojení s populární irskou skladatelkou a zpěvačkou, která se proslavila v osmdesátých letech meditativními melodiemi vycházejícími z irského folklóru, bylo nasnadě – i Barwick svůj vokál mění v monumentální zvukové zdi, jakýsi chorál složený z jednoho hlasu a namísto konfliktu hledá harmonii. Zároveň však ono srovnání vzbudilo jisté pohoršení – Enya měla v té době punc komerční kýčařky a celý žánr new age, s nímž novináři Juliannu Barwick začali asociovat, si mezi fajnšmekry držel pochybnou pověst šestákové spirituality spojené s pseudovědeckými teoriemi například o léčivé síle tónů. Kdo by chtěl být zařazován do stejné škatulky jako „cédéčka“ s fotografiemi zapadajícího slunce nebo „zpívajícími“ velrybami, které se běžně prodávaly v supermarketech vedle motivačních příruček a kýčovitých kalendářů s baculatými dětmi? Juliana Barwick rozhodně ne!

Jenže o jedenáct let později je vše trochu jinak. V aktuálním rozhovoru pro web Electronic Beats už Juliana Barwick přiznává, že Enyu hodně poslouchala její matka, která měla doma všechna její alba a ona sama se k ní postupně také vrací: „Slyším její vliv u skoro všech svých oblíbených hudebníků, ať už je zamýšlený, anebo ne. Je to úžasná věc, vážně.“

Recenze na desku Healing is a Miracle konstatují, že elementy sedmdesátkové a osmdesátkové new age tady skutečně hrají mnohem větší roli než na předchozích albech Juliany Barwick. Anebo si jich tentokrát kritici začali více všímat.

Od hledačství k obchodu s duchovnem

Zvuk foukajícího větru, zpívající ptáci, šumící moře a k tomu poklidné repetitivní melodie – tedy typické prvky new age hudby – dokáže vyjmenovat snad každý, kdo někdy při přepínání televizních programů narazil na teleshoppingovou reklamu s „úžasně výhodným CD setem meditační hudby určené k harmonizaci vaší mysli“. To je obrázek žánru, který v první polovině sedmdesátých let v USA zpopularizoval skladatel Steven Halpern, jehož kazety s antistresovou hudbou určené k poslechu před spaním se prodávaly po milionech. Tehdy se ukázalo, že hudba vydávající se za lék může být i pořádný byznys.

Užitkový rozměr má new age hudba zapsaný ve své DNA – zrodila se coby vedlejší produkt konce šedesátkového snu o reformu společnosti. Následující dekáda přesunula příslib nového světa do soukromého prostoru: společnost se totiž sice reformovala, ovšem právě opačným směrem, ke komerční tvrdosti a spotřebnímu individualismu. Poslechem hudby si můžeme alespoň zharmonizovat své vlastní já, transformovat se do své soukromé „nové doby“. Za jednu z prvních newageových desek je považována Music for Zen Meditation (1964) od Tonyho Scotta – amerického jazzového klarinetisty (v někdejším Československu několikrát koncertoval s pražským Traditional Jazz Studiem) fascinovaného východní spiritualitou. Na desce zní tradiční japonské nástroje koto a šakuhači.

Stejně jako další „relikty“ hippies éry (třeba jóga či meditace), stala se i hudba s programově spirituálním přesahem součástí nového společenského pořádku tíhnoucího ke zmíněnému individualismu. V polovině sedmdesátých let se newageová hudba ustavila coby soundtrack ke cvičení, k masážím nebo spirituálnímu rozjímání. Vešly se do ní rovněž ohlasy etnické hudby, jazzu, progresivního rocku, ambientu i rané elektronické hudby. Ostatně new age je historicky víc marketingová škatulka než přesně definovaný hudební proud, přesto se od každého jmenovaného žánru něčím liší.

„Původním záměrem newageové hudby bylo spojit nás s naší vlastní božskostí… hudba, která nás má propojit s naším vyšším já, cvičit jógu, najít vnitřní mír, posílit hamonii,“ vysvětloval před čtyřmi lety v rozhovoru pro list The Guardian sanfranciský skladatel řeckého původu Iasos, jeden z pionýrů žánru. Aurální nirvána jeho desky Inter-Dimensional Music z roku 1975 předbíhá o několik let svým „plyšovým“ zvukem ambient definovaný Brianem Enem. Ovšem na rozdíl od Enovy sofistikované tvorby nechce zůstat v pozadí, nýbrž od posluchače vyžaduje aktivní přístup a těm, kteří ji následují, neslibuje nic menšího než „nebeské sféry existence“, jak píše Iasos na svém webu.

Nahrávka Gymnosphere: Song of the Rose (1978) kalifornského skladatele Jordana De La Sierry přes sebe vrství zvuky do podoby něčeho, co komponista charakterizoval jako „transdimensionální vesmírný klavír“. Minimalistické techniky Terryho Rileyho se zde potkávají s efekty psychedelického rocku. Jiná klasická deska z této doby – Music On The Way… (1980) skladatele Petera Davisona je inspirována půlroční stáží na Bali a koláž saxofonu, flétny, violoncella, akustické kytary a syntezátorů je tu ponořena do snové nálady parného dne u moře. Na těchto deskách zní ještě newageová hudba jako pokus o prokopávání nových cest.

Osmdesátá léta jsou zlatou érou new age music. Může za to rozšíření syntezátorů, které se stávají dominantním nástrojem žánru. Vzniká záplava komerčního braku. Nicméně rodí se i nahrávky udržující experimentálního ducha žánru. Trans-Millennia Consort (1982) skladatelky Pauline Anny Strom vznikl z autorčiny fascinace žánrem science fiction i náladových elektronických kompozic Klause Schulze nebo Briana Ena.

Z odstupu se to vnímá jinak

Pauline Anny Strom, podobně jako třeba J. D. Emmanuel, autor slastného elektronického snění desky Wizards z téhož roku, musela čekat na znovuobjevení své hudby až do druhé dekády 21. století. Tehdy se jejich dávno zapomenuté nahrávky díky internetu dostaly k posluchačům, kteří je mohli přijímat zbaveni dobových měřítek správného či špatného vkusu. Jistá naivita jejich spirituálních cílů se dnes cení jako punc autenticity – jsme pod takovým tlakem modernity, že někdy potřebujeme být nemoderní a naivně věřit třeba v sílu krystalů nebo v astrologické předpovědi. Třeba už jen proto, abychom si od racionality na chvíli odpočinuli.

K new age music se poslední roky hlásí čím dál víc hudebníků – Mary Lattimore skládá s pomocí harfy něžné, epické skladby vyprávějící příběhy i bez slov. „Její písně sledují, jaké to je zažít něco silného a pak se díky tomu změnit – ten zvláštní a často matoucí způsob, jímž se naše těla a mysli mění v nepředstavitelných intervalech,“ napsala o autorčině hudbě Amanda Petrusich pro časopis The New Yorker. (Ostatně: Lattimore hraje na nové desce Juliany Barwick.) Původně downtempový producent a DJ Matthewdavid lepí hypnotické koláže z nalezených zvuků, zatímco portlantský projekt Opaline vrší kosmické syntezátorové plochy. Dříve zapovězené postupy jsou znovu radostně objevovány a navráceny do oběhu.

Obecně může znít sousloví „léčebná síla hudby“ podezřele, ale když s ním operuje Juliana Barwick v názvu nové desky – česky Léčení je zázrak – nabírá konkrétní význam. Po letech strávených v New Yorku se hudebnice mentálně ocitla na dně a po přestěhování do Los Angeles hledala nové impulzy a cesty své tvorby. Hudba se pro ni stala prostředkem soukromé terapie a ze slastných zvuků nových skladeb je to slyšet. V rozhovorech vypráví, jak se jí znovu podařilo objevit v práci se svým hlasem možnosti kreativní svobody bez hranic, což ji posléze vyvedlo z krize. Její nové album je sebevědomým a odvážným vykročením vstříc novým cestám.