Básník internetové generace Will Toledo se převtělil. Jen s částečným úspěchem

V roce 2010, nedlouho po absolvování střední školy, rozjel Will Toledo sólový hudební projekt Car Seat Headrest. Pojmenoval jej podle místa, kde hudbu tehdy nahrával: na sedačce auta svých rodičů. Během pouhých čtyř let vydal na platformě Bandcamp devět titulů: osm alb a jedno dvojalbum. To se jmenuje Nervous Young Man, trvá přes dvě hodiny a pro nejednoho fanouška zůstává Willovým nejlepším a nejambicióznějším dílem. Má sice svá hluchá místa, ale je to nebojácná deska, jejíž síla tkví právě i v určité neotesanosti. Ohromující hyperkreativita pramenila jak z Toledova samotářství, tak z talentu a tvůrčího zápalu. Jeho kultovní status rostl. Mnoho puberťáků a čerstvých dvacátníků jej začalo nazývat hudebním hlasem mileniální generace – něco jako Jimem Morrisonem internetové doby.

Toledo podepsal v roce 2015 nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Matador, v němž vycházejí alba kupříkladu Kurta Vila, Queens of the Stone Age či sólové projekty Moora a Gordon ze Sonic Youth. Hned toho roku vydal Car Seat Headrest – vlastně už jako kapela – u Matodoru desku Teens of Style. A následujícího roku nastal průlom do mainstreamu: album Teens of Denial vystřelilo kapelu k indie slávě a miliónovým poslechům na YouTube. Byl to komerční i umělecký úspěch. Recenze hlásaly, že Car Seat Headrest mohou zachránit skomírající rockový žánr a vrátí ho k širším posluchačům. Předloni Car Seat Headrest učinili zvláštní krok: znovu nahráli svoje album z roku 2011 Twin Fantasy (o tom si lze přečíst ZDE).

Šprt, který se nezdá

Přitom Will Toledo nevypadá a nezní jako rocková hvězda. Je to hubený brýlatý kluk s vizáží šprta. Ani neumí dle tradičních měřítek zpívat. Toledův hlas se pohybuje těsně u hranice falešného zpěvu a neustále mu ujíždí. I to se stalo součástí jeho kouzla. A dodalo mu to na autenticitě, která chybí dokonale čistým popovým hlasům.

Jestli Toledo něco bezpochyby umí, pak psát skvělé texty. Popisuje svou osamělost u telefonu, když si projíždí sociální sítě, neblahé zkušenosti s drogami či zklamání z rozchodu přes SMSku. Nechybí v nich ironie, která těm citlivým zpovědím dodává další rozměr a anuluje patos, který by jinak byl nevyhnutelný. „Celý život jsem si přál/ nějaké opravdu dobré porno/ něco se skutečným významem/ něco, co by můj život naplnilo,“ zpívá ve starší skladbě Not What I Needed. Člověk si nemůže pomoct: je tím trochu zasažen, ale stejně tak se musí usmát.

Toledo píše texty formou, která může připomínat blogování nebo psaní metodou proudu vědomí. Ostatně většina jeho skladeb mívá minimálně kolem pěti minut, někdy dosahují stopáže až čtvrthodinové – takže na dlouhé texty je dost prostoru…  Toledo v nich přináší nejaktuálnější témata a dokáže jako málokdo vystihnout „internetový“ stav mysli.

Kromě textařského talentu je pozoruhodná Toledova skladatelská schopnost budovat v hudbě napětí a rozvíjet vývoj oněch monumentálně dlouhých písní. Zároveň je schopen v polovině skladby vše utnout a chvíli jen tak šeptat s minimalistickými aranžemi za zády. Většinu času je obtížné odhadnout, kam bude píseň směřovat. Toledo nepoužívá tradiční struktury, aniž by ovšem zněl bůhvíjak experimentálně. Zůstává přístupný běžným posluchačům, ale ty náročnější potěší nepředvídatelností.

Toto všechno platilo až do letošní desky Making a Door Less Open.

Trochu dveře zavírat, trochu je otvírat

Na Making a Door Less Open si Toledo nasadil plynovou masku s roztomilýma LED očkama, oblékl si podivný fosforeskující oblek a přejal identitu Traita, jakéhosi svého alter-ega. Původně to Toledo vysvětloval tak, že chce, aby hudba Car Seat Headrest byla trochu mimo realitu, ale texty zůstávaly na zemi, v realitě přítomné. Koncerty a videa kapely měly být zábavnější. Frontman si navíc přál, aby na koncertech nemusel tolik bojovat s trémou; když na sobě bude mít kostým, nebude se paradoxně ostýchat být sám sebou, a rozjede show.

Paradoxem zůstává, že v době koronavirové pandemie ta maska dostala nový význam. Trait v ní teď vypadá přesně jako žitá skutečnost. A naopak Toledovy texty o běžném životě, kde se lidé potkávají, milují, nenávidí a žijí vedle sebe, se najednou nacházejí poněkud mimo náš svět.

Délka skladeb se na Making a Door Less Open zkrátila na zhruba třetinu a nový, „vymazlený“ zvuk s elektronickými prvky je připravuje o jejich autenticitu, o syrovost a plodnou nedokonalost. Ani texty už nemají tu upřímnou sílu předešlých nahrávek. Skladba Hollywood je dokonce přehlídkou nejtrapnějších klišé; nadto zní jako špatná pop-punková písnička někdy z roku 2005. Neznamená to, že Toledo & spol. ztratili  svůj um – většina písní desky je chytlavá a po několika posleších si člověk již pobrukuje jejich melodie. A v každé skladbě lze nalézt zajímavý hudební nápad. Ale není tu vrchol, žádné kardinální a nosné překvapení. Evidentně tu chybí tvůrčí zápal, jenž Toleda před lety hnal.

Making a Door Less Open je prostě mnohem víc rádiová deska. Její název je příhodný: skutečně se pro Car Seat Headrest poněkud zavírají dveře – tedy od fanoušků indie scény, ovšem zase se trochu otvírají mainstreamu. Making a Door Less Open bude nejspíš přechodovým albem – je v něm přítomen potenciál, který kapele nabízí nový elektronický zvuk, ale ještě ho plně neovládli, nejsou zatím s to vytvořit v jeho rámci novou, netušenou kvalitu.