Duch rock’n‘rollu. Patří Depeche Mode a Whitney Houston do rock’n‘rollové síně slávy?

Extravagantní geometrická budova čínsko-amerického architekta I. M. Peie shlíží v americkém Clevelandu na jezero Erie. Byla postavena v polovině devadesátých let jako nový domov pro Nadaci rock’n’rollové síně slávy. Penězi se zde rozhodně nešetřilo. Ostatně organizaci založil v roce 1983 americký hudebník a filantrop Ahmet Ertegun, dlouholetý majitel a prezident nahrávací společnosti Atlantic, jedné z nejúspěšnějších firem tohoto druhu vůbec. Je připomínkou časů, kdy hudební průmysl generoval obrovské částky. Nadace si jako svůj cíl vytyčila „uchovávat a ochraňovat historické dokumenty, nahrávky a artefakty spojené s historií rock’n’rollu“, jak to dodnes stojí na jejich webové stránce.

Cleveland o to velmi stojí

Dlouho však tahle síň slávy existovala jen virtuálně. Město Cleveland ve státě Ohio o muzeum rock’n’rollu hodně stálo. Radnice dokonce slíbila na vybudování sídla 65 milionů dolarů, z rockové hudby chtěli udělat součást městských tradic a turistický tahák. Cleveland k tomu má všechny předpoklady: na začátku padesátých let na místní stanici WJW vysílal DJ Alan Freed, který termín rock and roll vymyslel a začal ho šířit. Také se zde v místní aréně konal v březnu 1952 Moondog Coronation Ball, dnes považovaný za první rock’n’rollový koncert vůbec.

Dávno před tím, než se Síň slávy v Clevelandu dostavěla, začala do ní Nadace jmenovat „členy“. Byly to významné osobnosti, které se podílely na vzniku a rozšíření rockové hudby. Mezi těmi prvními byli v roce 1986 Chuck Berry, James Brown, Ray Charles nebo Sam Cook. Zapsán byl také zmiňovaný rozhlasový DJ Alan Freed (v kategorii ne-vystupujících) či bluesový pionýr Robert Johnson jako hudební inovátor, jehož tvorba vedla ke zrodu rockového žánru. Dnes je v síni slávy v hlavní hudební kategorii zapsáno přes 250 sólových hudebníků nebo kapel a další zhruba stovka jmen v kategoriích vedlejších.

O tom, kdo bude uveden do muzea, rozhoduje nejprve kolokvium asi třiceti porotců přímo z lůna Nadace, kteří navrhnou obyčejně mezi deseti až dvaceti jmény. Jedinou podmínkou nominace je, aby hudebník byl nejméně čtvrtstoletí aktivní na scéně, což se počítá od jeho prvního singlu. Z nominovaných pak vybírá v druhém kole zhruba tisícovka oslovených „rockových expertů“ – novinářů, hudebníků nebo prostě lidí z hudební branže. Jejich hlasování určí vybranou šestici, která je následně do síně slávy uvedena na slavnostním ceremoniálu spojeném s koncerty. Ten se obyčejně koná na jaře a v jeho pořádání se Cleveland střídá s New Yorkem a Los Angeles.

Klasické debaty a klíč

Letos tomu bylo kvůli koronaviru jinak. Ceremoniál byl nejprve odložen na podzim, a nakonec úplně zrušen. Místo koncertu přenášeného televizí v přímém přenosu mohli členové čerstvých laureátů Nine Inch Nail a Depeche Mode pozdravit fanoušky ve speciálu HBO pouze přes webkamery, na glamrockové hrdiny T.Rex zavzpomínal Ringo Starr a Whitney Houston se dočkala posmrtného uvedení z úst Alicie Keys. Obvyklý patos slavnostního ceremoniálu nebo mírně trapné setkání rozhádaných členů slavných kapel tentokrát vystřídala uvolněná atmosféra webové konference, na níž mezi sebou muzikanti žertují. Z pochopitelných důvodů nedošlo na živé hraní.

Co rozhodně nechybělo, byly debaty fanoušků o tom, kdo do síně slávy patří, anebo nepatří. A zda porota vybrala ty pravé. Každý rok se opakuje rozhořčení, že znovu nedošlo na „toho“, „tu“ či „ty“, zatímco „ten“, „ta“ nebo „tamti“ přijati byli. Na přijetí už roky čekají třeba Motörhead nebo Television – a letos měli zase smůlu.

Když se v roce 2016 mezi vyvolené dostali gangstarapoví pionýři N.W.A., nedalo to spát frontmanovi Kiss Genu Simonsovi. Ten nemá hip hop v lásce a dává to často najevo. „Těším se na smrt hip hopu,“ napsal na Twitteru a v následně se pustil do debaty s rapperem Ice Cubem ze zmíněných N.W.A. „Dej mi vědět, až se Led Zeppelin dostanou do hiphopové síně slávy,“ napsal ironicky Simons. Ice Cube mu pak odpověděl z pódia přímo na ceremoniálu: „Ptají se, jestli jsme rock’n’roll? Říkám, že sakra jo. Rock’n’roll není nástroj. Není to dokonce ani hudební styl. Je to duch, který žije od okamžiku zrození blues, jazzu, bebopu, soulu, rock’n’rollu, R&B, heavy metalu, punku a ano, taky hip hopu.“

Tentokrát byly debaty ještě akcelerované celkovou nervozitou v USA v období před prezidentskými volbami. Kulturní války se samozřejmě podepsaly i do těchto debat a to konkrétně v podobě otázky, jestli do rock’n’rollové síně slávy patří rapper Notorious B.I.G. a R&B zpěvačka Whitney Houston.

Rapper Ice Cube před čtyřmi lety vlastně vysvětlil klíč, s nímž porota vybírá do síně slávy – čistě technicky vlastně rock’n’roll nehráli ani Kiss nebo Led Zeppelin, takže debata o žánrovém purismu je zcestná. Muzeu v Clevelandu jde jednoduše o zapisování historie poválečné populární hudby, která na explozi rebelské mladé kultury v padesátých letech navazuje takříkajíc „ideologicky“. Rock’n’roll je možná víc symbol alternativní kultury než duch. Druhým důvodem výjimečného (a tedy nadžánrového) postavení instituce se sídlem v Clevelandu je i to, že žádné další podobné žánrové síně slávy nemají takovou prestiž (a nepochybně ani peníze). Například Grammy mají vlastní síň slávy, ale uvedení nových jmen do ní je při přenosu odsunuto spíše na okraj.

Strčte si to někam!

Jestliže lze mít s Rock’n’roll hall of Fame zásadní problém, tak vůbec se samotným konceptem „mramorizace“ muzikantů tvořících ve zmíněném „duchu rock’n’rollu“. Ten byl totiž vždy postavený na odmítání podobných institucí, které patřily do trapného světa dospělých. Teď se rock’n’roll sám stal uznávanou tradicí, které se lze vysmívat za konzervativismus, šosáctví nebo patos, jichž nabízí slavnostní ceremoniály obvykle víc než dost.

„Mám nápad, jak nejlíp oslavit rock’n’roll. Pojďme všichni do Clevelandu a zapalme tohle muzeum. (…) Jeho zrození byl nejhorší nápad, který kdy někdo měl ve spojení s rock’n’rollem,“ napsal před čtyřmi lety pro britský Guardian publicista Dave Bry. V závěru svého eseje připomíná slavný klip Run DMC z poloviny osmdesátých let, v němž kapela vtrhne do fiktivního muzea rocku a když jim na vrátnici řeknou, že tam nepatří, zdemolují exponáty. (Run DMC jsou členy síně slávy od roku 2009.)

Stejné rozhořčení je slyšet třeba ve vzkazu, který v roce 2006 poslali místo sebe na ceremoniál členové Sex Pistols, podle nichž je muzeum něco jako „flek od chcanek“ a „moč ve víně“. Bruce Dickinson z Iron Maiden na adresu instituce poznamenal: „Je to totální blbost. Tihle lidi by nepoznali rock’n’roll, ani kdyby jim ho někdo hodil do obličeje.“

Vlastně je to muzeum

Když rock’n’rollová nadace na začátku osmdesátých let vznikla, byla rocková hudba ve velké krizi. Místo elektrických kytar byly najednou populární syntezátory, mužské rockové hrdiny starého střihu střídaly ženy nebo afroameričtí hudebníci a hudební průmysl se dramaticky transformoval. Hegemonie rocku jako nejdůležitějšího žánru v kontextu populární hudby byla narušena. Síň slávy přišla s úkolem udržovat tuto iluzi při životě. Nemohlo se to podařit. V devadesátých letech spolek mužů s elektrickou kytarou narušily soulové vokální skupiny, Bob Marley nebo třeba Bee Gees či písničkářka Joni Mitchell.

Nadaci tehdy definitivně došlo, že klima v populární hudbě se mění a oni se mu musí přizpůsobit. A jejich clevelandské muzeum na břehu jezera začalo suplovat roli muzea populární hudby. Jen jako takové mohlo přežít do dnešních dnů a nevypadat vyloženě trapně. Název ale zůstal…