Rivalita podle společenské třídy. Slovní přestřelka mezi Idles a Fat White Family otevírá téma angažovanosti
Když dnes do sebe šijí dvě britské postpunkové kapely, je to něco trochu jiného, než když v polovině devadesátých o trůn britpopových hvězd soupeřili Oasis a Blur prodávající miliony desek.
Slovní přestřelky mezi hudebními rivaly si dnes spojujeme hlavně s rapem. Před ním však měla „monopol“ na nepřátelství mezi muzikanty rocková scéna. Kapely si vzájemnou nevraživostí, vyjadřovanou v rozhovorech spíše než v písních, vymezovaly teritorium i pomáhaly fanouškům v nalezení identity. V těch nejslavnějších kontroverzích šlo však o víc, než o osobní antipatie muzikantů – byly to svého druhu kulturní války. Ať už se jednalo o rivalitu mezi Beatles a Rolling Stones v šedesátých letech, nebo Blur a Oasis o tři dekády později. A platí to také o současné slovní přestřelce mezi britskými kapelami Fat White Family a Idles.
Jenže je tu jeden podstatný rozdíl: když do sebe šily Oasis a Blur, bylo to nejspíš naposledy, kdy „battle of the bands“ měla potenciál zaujmout i leckoho mimo fanouškovské komunity. Nynější spor na alternativní scéně zaměstnává hlavně komentátory kulturních rubrik, kteří upozorňují na to, že v sázce je přece jen něco víc než jen to, „kdo má pravdu“. Spor kapel Fat White Family a Idles vede k zamyšlení nad tím, jak rockové kapely dnes přistupují k tématům společenských tříd a angažovanosti.
Jste debilové! Ne, vy jste debilové!
Na počátku stál rozhovor Jasona Williamsona, frontmana skupiny Sleaford Mods, který vloni v únoru obvinil bristolskou kapelu Idles z toho, že „apropriují hlas dělnické třídy“ a přitom členové Idles náleží spíše do středostavovského prostředí. Reagoval tak na úspěch jejich angažovaného punku z desky Joy as Act of Resistance, na níž se Idles strefovali do společenských předsudků i tradičního pojetí maskulinity. „Hudba nemůže vyřešit politické problémy. A jejich pojetí je klišovité, blahosklonné, urážlivé a průměrné,“ dodal Williamson, kterého hudební tisk inauguroval do hlasu dělnické třídy současné Anglie.
Jeho výroku se chytl Lias Saoudi, zpěvák Fat White Family. Ve facebookovém postu si ke kritice Idles ještě přisadil: „Poslední věc, kterou v naší pokročilé puritánské kultuře potřebujeme právě teď, je parta bezpohlavních středostavovských blbců, kteří nám říkají, že máme být hodní k imigrantům; někdo tomu možná říká umění, já tomu říkám moralizující pedanství.“
Dělají, že mluví za dělňáky, ale přitom náleží spíše do středostavovského prostředí? Skupina Idles, foto: Pooneh Ghana Fat White Family nejsou hudebně od Idles zase tak vzdálení, na deskách jako Champagne Holocaust a Songs for Our Mothers ovšem namísto úderných sloganů útočících na ideologické nepřátele pěstují spíše kult klasické punkové sebedestrukce a provokace ve stylu „jsme proti všem“. Někdo by to popsal jako klasický internetový trolling; Saoudi se zdaleka slovně neopřel pouze do Idles. Nicméně právě tuhle jeho (a Williamsovu) kritiku média rozmázla, čímž jej přinutila, aby letos v září na svém blogu rozvedl, co proti Idles má.
Dočteme se tady například: „Mluvíme tady o kapele, která o sobě prohlašuje, že jí jde především o pospolitost a že ze všeho nejvíc nesnáší předsudky. Zároveň ovšem cítí potřebu neustále dávat najevo své opovržení všemi, kteří vyrostli na maloměstě a zatím se ještě nestihnuli přiučit oněm středostavovským metropolitním názorům, které členové Idles přijali za své.“ (Celé znění Saoudiho příspěvku vyšlo česky na Fullmoon Zine v překladu Petra Urama.) Podle Saoudiho jsou Idles typickým příkladem tupého importu americké politické korektnosti nařizující člověku zastávat ty správné názory, jinak se automaticky stává ideologickým nepřítelem. Povyšovat se nad lidmi, kteří v důsledku mizejících pracovních míst uvěřili v Brexit, není v daném okamžiku žádné řešení. „Nazývat tyto lidi špínou není známkou pokroku, nýbrž úpadku,“ píše Saoudi a dodává, že texty Idles působí dojmem, „jako by je vytvořil algoritmus od The Guardianu“.
Aby nevznikl omyl: Fat White Family není parta bigotních paleokonzervativců bojující proti imigrantům. Naopak, hlásí se k levicové tradici rocku, jen tvrdí, že pokud jde o aktivismus, angažovaná sloganovitost textů Idles nikam nevede. Vykřikovat v písni Danny Nedelko „Můj bratr je imigrant, nádhernej imigrant“, to zní spíš jako reklamní kampaň nějaké neziskovky než punk. A o nebezpečí toxické maskulinity nám podle Saoudiho řekne víc poslech libovolné desky Kanye Westa než když Idles v Never Fight a Man with a Perm vyjmenovávají správné atributy mužství a potom nabádají posluchače, že je v pohodě si občas poplakat.
Idles si útoky nenechali líbit. „Pokud seš naštvanej na nerovnost, musíš kázat rovnost jako alternativu, spíše než říkat: ‚Naser si, nemáš pravdu.‘ S tímhle postojem se nikam nedostaneš. Už to, že řešíme stejné věci, jako pankáči v sedmdesátých letech, znamená, že ‚naser si‘ nefunguje,“ prohlásil kytarista kapely Mark Bowen. A frontman Joe Talbot připojil: „V tom, že jsi na všechny protivnej debil, není žádná autenticita.“
Hledá se dělnická třída
Zdá se, že ze všeho nejvíc je svár mezi Idles a Fat White Family výrazem sporu o metodu, jak dneska být politicky angažovaný, nebo možná zcela konkrétně, jak se postavit proti rasismu, který nebezpečně bují. Zatímco Idles mají svoje úderné slogany, které rozdělují lidi na ty dobré, a na ty zlé, Fat White Family kážou empatii s těmi, kteří mají názory, jež se nám nelíbí. „Oba případy přináší fascinující dichotomii: muž ze střední střídy se stane hlasem dělnické třídy a citlivých ‚lads‘ (termín označující muže z dělnických poměrů – pozn. KV), a na druhé straně stojí alžírský emigrant, který squatoval v Londýně, studoval vysokou školu, citoval Tolstého a na koncertech se pomazává fekáliemi. Možná by se měli spojit a tu propast nějak překlenout,“ konstatuje Chris Davies na blogu God is in the TV.
Chris Davis si ve svém příspěvku všímá i zajímavého paradoxu, že zatímco z politiků se za poslední dekádu staly rockové hvězdy, které útočí na naše emoce, od rockových hvězd naopak chceme, aby se vyváženě a racionálně vyjadřovaly k zásadním otázkám politiky. Možná právě proto je spor Idles a Fat White Family zajímavý: vypovídá o nynějších možnostech angažovanosti rocku. Byť by bylo daleko lepší, kdyby se velká témata vrátila do politického diskurzu.
Britská publicistka Nathalie Olah ve výborné knize esejů Steal As Much As You Can pokrývá téma třídy a toho, jak se odráží v současné popkultuře. K válce postpunkových kapel se vyjádřila v článku pro The Guardian, v němž upozorňuje, že spor Idles a Fat White Family nelze vidět optikou někdejší války „dělnických hochů“ Oasis a „fracků z uměleckých škol“ Blur, která rozdělovala fanoušky podle třídních rozdílů. Olah přiznává, že texty Idles jí sice přijdou plné klišé, ale největšího omylu se v debatě dopouští Fat White Family, když automaticky ztotožňují rasismus s narůstající společenskou nerovností. „Neexistuje nic jako ‚bílá dělnická třída‘. Dělnická třída v této zemi se vždy skládala z lidí všech ras,“ konstatuje Olah a přístup obou kapel považuje za legitimní.
„Indie kapely nultých let byly žalostně směšné ve své kombinaci chlapáctví a sentimentality, teď bychom měli uznat, že jak Fat White Familty, tak Idles se snaží propojit své fanoušky s něčím, co je přesahuje. Pop je dnes možná opravdu znovu nakloněný politickým názorům, otázka je, jak ho použít správně,“ píše Nathalie Olah. Co dodat? Ano, nejspíš jsou v zásadě správné oba přístupy, záleží však na konkrétním způsobu, jak je použít.
