Co dělat se vší tou naštvaností? Po dvou dekádách se vrací nu-metal. Je však jiný
Asi neexistuje hudební žánr s tak špatnou pověstí jako nu-metal. Ale teď jako by se dočkal rehabilitace. Deftones, kteří nu-metal kdysi spoludefinovali, právě vydali skvělé album Ohms. A současné mladé electro-popové zpěvačky Rina Sawayama, Poppy nebo Grimes čerpají ze zvuku z přelomu tisíciletí inspiraci, jak vyjádřit svou naštvanost.
Devadesátkový hybrid agresivních kytarových riffů a machistického rapu se na začátku nového tisíciletí stal synonymem nesmyslných excesů, sexismu nebo rovnou čiré stupidity. Kapely jako Limp Bizkit, Papa Roach nebo Crazy Town udělaly z původně svěží fúze zdánlivě protikladných žánrů něco přímo nesnesitelného – naštvanost devadesátkového alt-rocku přetavily v karikaturu sebestřednosti.
Termín nu-metal byl do určité míry marketingovou škatulkou, zároveň však naznačoval možnosti evoluce metalu – fúzování s předtím zapovězenými žánry. „Rádi bychom se dostali od této škatulky co nejdál, jak to jen jde,“ vysvětloval na začátku tisíciletí Chino Moreno z Deftones, jedné z kapel spojovaných právě s termínem nu-metal. Jejich nahrávky Adrenaline a Around the Fur z druhé poloviny devadesátých let jsou považovány za stavební kameny žánru, jenž ve své rané fázi navazoval na experimenty ze scény takzvaného alternativního metalu (kapely Faith No More, Primus a jiné). Co se dělo dál, už tak úplně není vina skupiny Deftones: během několika dalších let se z nu-metalu stal komerčně dominantní trend tvrdé hudby. Kapely jako Staind nebo Linkin Park prodávaly miliony desek.
Čas nic nezmění
Začněme u jednoho návratu. O Deftones se mluví jako o „Radiohead metalu“, což má naznačovat jejich inklinaci k experimentům. Když v roce 2000 natáčeli svůj ponurý majstrštyk White Pony, chtěli se s ním vzdálit od dominantního soundu tehdejšího metalového mainstreamu. Charakteristické odsekávané kytarové riffy, funky basa a vykřikované vokály jsou sice na této desce slyšet, v temných náladách ponořené melodie však už měly blíže k emo-hardcore. Letošní album Ohms má podobně bezútěšnou náladu, ovšem tentokrát ji kvintet ze Sacramenta narušuje explozivními riffy. Deftones jsou pořád dost abstraktní na to, aby nesklouzli do žánrových klišé, zároveň po letech dokázali do své hudby dostat čerstvou infúzi agresivity.
Možná za resuscitací Deftones stojí angažování producenta Terryho Datea, který je společně s Rossem Robinsonem považovaný za architekta nu-metalového zvuku. Na přelomu tisíciletí stál za úspěšnými deskami Limp Bizkit nebo Incubus. S Deftones natáčel jejich první čtyři klasická alba. „Jsme obklopeni troskami minulosti, a je už příliš pozdě cokoliv změnit. Místo toho se topíme v moři beznaděje a lítosti. A čas nic nezmění, takhle to zůstane napořád,“ zpívají Deftones v titulní písni nynějšího alba, která je o těžkém vyrovnávání se s minulostí a hledání naděje. Deftones zní na Ohms jako člověk snažící se probudit z chemického spánku. Deváté studiové album kapely, která existuje již více než třicet let, se nejspíš zařadí mezi klasiky svého žánru.
Ženy to berou do rukou
Potenciál vrátit očerňovaný žánr do oběhu má však někdo úplně jiný. Mladé zpěvačky a producentky, které se k nu-metalu vrací jako k něčemu, co slyšely v mládí a ovlivnilo je to.
Americká zpěvačka a producentka Poppy (*1995) se na obalu své třetí studiové desky I Disagree nechala zpodobnit ve stylu blackmetalových bubáků s warpaintem a hřebíky. Zvukově na ní hojně používá podladěné elektrické kytary. Titulní skladba I Disagree mixuje nu-metalové riffy a žvýkačkový pop, na následné BLOODMONEY hudebnice rapuje do agresivních kytarových poryvů a kus Fill The Crown zní jako updatovaná verze úzkostných noise-metalových skladeb Nine Inch Nails či Marilyna Mansona. Ostatně jejich šokové praktiky Poppy využívá ve svých videoklipech. „Poppy je tváří nu-metalu v roce 2019,“ napsal o ní vloni internetový magazín MSN.com.
Kanadská producentka a zpěvačka Grimes (*1988) termín nu-metal sama použila v promomateriálech k nové desce Miss_Anthrop0cene, která vyšla letos v únoru. Její „koncepční album o antropomorfní bohyni klimatické změny,“ si ze žánru vypůjčuje vedle agresivity a intenzity také estetiku přepjatosti. Loňský klipový singl We Appreciate Power je kyberpunková sci-fi, něco jako Matrix, ovšem z pohledu počítačového systému.
Asi nejzajímavější fúzi popu a numetalového retra nabízí japonsko-anglická zpěvačka a také ovšem modelka Rina Sawayama (*1990). Hrdě se hlásí k žánrům, na nichž na přelomu tisíciletí vyrůstala. Na jejím debutu si současný pop podává ruku s nu-metalovými kytarami nebo s beaty kybernetického r´n´b z počátku tisíciletí. V Japonsku narozená Sawayama – inspirovaná navíc žvýkačkovým j-popem – byla v hledáčku nahrávacích společností už skoro dekádu, ale raději nejprve dostudovala vysokou školu a svoji desku si natočila sama, výhradně dle vlastních představ.
Rina Sawayama při vystoupení v Los Angeles poslední dubnový den roku 2018, foto: Wikipedia.org – Justin Higuchi Poppy a Grimes občas působí dojmem, že se jim jejich ambiciózní mix stylů občas drolí pod rukama. Kdežto Rina Sawayama na své letošní desce SAWAYAMA pevně drží žánrové otěže – je to opulentní verze všežravého popu, které nu-metalové přísady dodávají provokativní „hranu“. V písních zpívá o ignorování klimatické změny (XS), o svém vzteku z partiarchátu (STFU!) nebo o vlastních prohřešcích minulosti, které se už nedají napravit (Bad Friend). Prvky metalu jí pomáhají pracovat s naštvaností, která byla vlastní devadesátkovému rocku.
„Jestliže dřív nu-metal byl oázou naštvaných bílých mužů – teď umělkyně jako Grimes, Poppy nebo Rina Sawayama přebírají jeho dramatickou zuřivost,“ napsal na jaře o této „vlně“ britský deník The Guardian a pojmenoval nejdůležitější změnu. Žen bylo v nu-metalu z přelomu tisíciletí pomálu a bývalky či matky často v textech sloužily jako hromosvod mužského vzteku. Teď se karta obrací. Hudebnice používají stejné prostředky k tomu, aby vyjádřily naštvanost na svět, který jim muži vnutili jako jediný možný.
