Vrací se koncertní alba? Zdánlivě mrtvý formát možná zažije renesanci

Americká metalová kapela Deafheaven na jaře oznámila vydání koncertního alba připomínajícího dekádu její existence; zároveň nahrávka měla skupině pomoci překlenout nemožnost koncertování v době koronakrize. Informaci přinesly metalové i obecně hudební servery, nicméně při čtení zprávy se vkrádaly pochybnosti: Živá deska? Zajímá to ještě vůbec někoho? Časy velkých „live“ desek, které prodávaly miliony kusů, jsou přece dávno pryč! Formát zabila snadná dostupnost živé hudby, ať už to jsou častá turné kapel vydělávajících si tímto způsobem na živobytí, nebo záznamy na YouTube vycházející vstříc potřebě fanoušků vidět své oblíbence. A roli v tom hraje i střídání stráží mezi nejpopulárnějšími žánry – zatímco koncertní záznamy rockových kapel někdy přepisovaly jejich diskografii, u interpretů novějších žánrů, jako jsou elektronika či hip hop, se to moc často nestává. (Výjimkou budiž třeba živé album Daft Punk Alive z roku 2007.) Záznam autentického rockového výkonu „tady a teď“ ztratil v novém tisíciletí na symbolickém významu.

Na intenzitě záleží

Zlatou érou živáků byla šedesátá a sedmdesátá léta. James Brown dokázal předat výbušnou energii funku na Live at the Apollo (1963) lépe než na studiových deskách a po právu je to dnes klíčová nahrávka jeho diskografie. Ikonický je „vězeňský“ koncert Johnyho Cashe At Folsom Prison (1968) nebo o dva roky mladší záznam B. B. Kinga na Live at the Regal. Oba hudebníci jsou na zmíněných titulech zachyceni ve svém přirozeném prostředí a obě desky probudily jejich skomírající kariéru. Grateful Dead investovali velké peníze do záznamů svých čtyř po sobě jdoucích koncertů ve Fillmore West a výsledná deska Live/Dead (1969) skvěle obsáhla volnomyšlenkářský chaos i psychedelický trans jejich vystoupení. Grateful Dead nenáviděli hraní v aseptickém prostředí studia, na koncertním záznamu dostala jejich hudba pravověrný záznam. „Jsme performeři, v tom nejstriktnějším významu slova, a ve studiu nedokážeme nasimulovat intenzitu… jsme muzikanti víc, než cokoliv jiného,“ citují poznámky k reedici desky šéfa kapely Jerryho Garciu.

Milionové prodeje má i živák Alive! od Kiss z poloviny sedmdesátých let nebo japonský koncert At Budokan kapely Cheap Trick z roku 1979.

V následujícím desetiletí se do historie zapsala třeba archivní deska Jimiho Hendrixe (Jimi Plays Monterey) nebo záznam Live/1975-85 od Bruce Springsteena a jeho kapely. Ovšem zájem o koncertní desky rockových mamutů už pomalu uvadal, mladá generace chtěla jinou hudbu. Částečné oživení formátu přinesla koncertní série MTV Unplugged, která popové i rockové interprety vysvlékla do částečně akustické podoby. Některé tyto televizní koncerty vyšly i na deskách – třeba vystoupení Nirvany v roce 1994 důstojně uzavírá diskografii kapely. Bestellerem bylo ve své době i vystoupení Erica Claptona.

O sérii MTV Unplugged se ve své době psalo jako o návratu živé hudby ke kořenům; písně zbavené nadbytečných studiových a elektrických efektů měly fungovat ve své nahé kráse. Skutečnost byla taková, že málokterá z kapel hrála ryze akusticky, vlastně to byla chytře vytvořená iluze. Podobně problematický je ostatně i sám koncept desek vydávajících se za autentické záznamy koncertů – v lepším případě jsou zručnými techniky poslepované z několika různých vystoupení, v horším se dohrávaly ve studiu. Třeba o zmíněné Alive! od Kiss, tedy nejprodávanější koncertní desce všech dob, se ví, že velká část záznamu vznikala při dohrávkách ve studiu; podle některých informací jsou jedinou nedotčenou stopou bicí.

Musí to být něčím zvláštní

Není ovšem pravda, že by živé desky v jednadvacátém století nevycházely – Pearl Jam například vydávají koncertní záznamy jako službu svým fanouškům (a taky aby je nepředběhli výrobci pirátských kopií). Jejich série Official Bootleg zachycuje každé vystoupení Pearl Jam a prodalo se z ní celkem přes třináct milionů exemplářů.

Objevují se rovněž koncertní záznamy zesnulých hvězd z archívů, které mají naplnit poptávku po čemkoliv novém. Hned dva živáky letos vyšly s Princem – jeden z poloviny osmdesátých let a druhý ze začátku tisíciletí. Hlavně druhý zmíněný (Up All Nite with Prince: The One Nite Alone Collection) vzbudil u fanoušků pozornost, protože podrobuje částečné renesanci zpěvákovu diskografii z počátku tisíciletí, kdy se zdánlivě ztratil v náboženském prozření a v experimentech s jazzem. Jsou to však pořád desky pro ty nejoddanější fanoušky, není to nic, co by trhalo rekordy prodejnosti nebo výroční žebříčky kritiků.

Zatímco dříve koncertní desky fungovaly víceméně jako reklama na další turné kapely, nebo připomínka výjimečného momentu v historii interpreta, dnes je potřeba posluchače zaujmout originálními verzemi písní, které už má oposlouchané. Takovým příkladem je deska Homecoming: The Live Album —navazuje na stejnojmenný film od zpěvačky Beyoncé, která naživo písně přehrála za doprovodu ryčné pochodové kapely. Koncert v této podobě proběhl jen dvakrát (na festivalu Coachella 2018), tudíž publikace nahrávky má svoji logiku. Výjimečným počinem na tomto poli je album Carrie & Lowell Live od písničkáře Sufjana Stevense, který písně ze ztišené desky o smrti zpěvákovy matky rozvinul s pomocí kapely do úplně nové podoby.

Fanoušci jsou dnes hodně citliví na „rychlokvašky“, které jim mají tahat peníze z kapes. Třeba záznam koncertu Taylor Swift z roku 2008, který letos vyšel pod titulem Live from Clear Channel Stripped, se podle dosavadních statistik prodala necelá půlstovka(!) kusů. Svoji roli v tom sehrála skutečnost, že desku vydal po vlastní ose nový majitel katalogu Swiftové a sama zpěvačka vyhlásila, že lidé mají desku bojkotovat.

Těžko říct, co nyní se segmentem koncertních desek (a vůbec s celým hudebním průmyslem) udělá kononavirová pauza, která se totiž může ještě pořádně protáhnout. Onlineové koncerty na monitorech netáhnou, různé bizarní akce splňující pravidla social distancing (koncerty pro lidi v autech a podobně) jsou nejspíš slepou uličkou. Znamená to, že lidé budou mít teď větší hlad po koncertech a trh zase zaplaví živé desky? A budou je kapely nahrávat před prázdnými koncertními sály, jako to udělali v úvodu zmínění Deafheaven? Možná nás čeká renesance formátu, který ještě před půl rokem vypadal jako silně obnošená vesta. Nicméně lepší variantou pro hudbu by bylo, kdyby se koncerty vrátily v původní podobě.