Věci, o které přicházíme. Co přineslo čtvrtstoletí s empétrojkami

„Šedesátá léta měla Beatles, sedmdesátá Led Zeppelin, osmdesátá Michaela Jacksona, devadesátá Nirvanu a my máme MP3.“ Tento vtip putoval v prvních letech nového tisíciletí internetem mezi hudebními fanoušky. Srovnání slavných kapel definujících svoji dobu s algoritmem na úsporné kódování zvuku nemá jen humorný efekt – do jisté míry je pravdivé. A s odstupem možná ještě víc než tehdy. Formát MP3 měl na fungování hudebního průmyslu, a tím populární hudby vůbec, na začátku tisíciletí zásadní vliv. „Empétrojka“ oslavila na konci července čtvrtstoletí od svého vzniku a ačkoliv se dnes jako kompresní formát už téměř nepoužívá, dopad této technologie cítíme dodnes.

Převod zvuku na data byl v osmdesátých letech už běžnou záležitostí, prodávala se přece VD. Zároveň další rozvoj brzdila vysoká cena záznamových zařízení a jejich velmi omezený objem. Vznikl nápad vytvořit kompresní formát, který by zvukový záznam osekal o nepotřebné informace a výrazně zmenšil. Poptávka po takové technologii se nadto zvýraznila s příchodem internetu – i tady byla v počátku nutnost šetřit přenesená data.

Německá laboratoř Fraunhofer Institut zkoumala možnosti kódování audio formátů od roku 1987. Používala k tomu dostupné znalosti psycho-akustiky, vědního odboru o vnímání zvuku. Karlheinz Brandenburg a jeho tým, nazvaný Moving Picture Experts Group (MPEG), v následných letech učinili několik průlomů – první verze kodeku MPEG byla patentovaná v roce 1993, další následovala o dva roky později. Samotné jméno MP3 vzniklo zkrácením původního a poněkud krkolomného názvu MPEG-2 Audio Layer III. „Empétrojka“ dostala svoje jméno 14. července 1995 a vzápětí se začala používat jako přípona souborů.

Není bez zajímavosti, že píseň, na níž tým z Fraunhofer Institutu zkoušel svůj objev, byla Tom’s Diner od Suzanne Vega. A cappella hit americké zpěvačky má široké spektrum zvuků a zároveň je skoro monofonický (zní jako by vycházel z jednoho místa), takže v něm byly slyšet nedokonalosti převodu. „To, jak je píseň nahraná – Suzanne Vega je uprostřed a kolem ní je špetka okolních ruchů, ale žádný další nástroj, je pro náš systém ta nejhorší možnost. A obzvláště s tím, co jsme měli k dispozici v roce 1988. Všechno ostatní znělo docela v pohodě, ale hlas zpěvačky byl zničený,“ vysvětloval před lety Karlheinz Brandenburg v rozhovoru pro americkou stanici NPR, proč zrovna Tom´s Dinner.

Jeho tým však nakonec uspěl. Zatímco dříve jedna minuta zvuku potřebovala deset megabytů, s novým kodekem to bylo skoro desetkrát méně. Dosáhli toho vyškrtnutím frekvencí, které lidské ucho neslyší, nebo zvuků, které splývají s jinými. Vypadalo to jako zázrak – formát navíc přišel právě v době, kdy se internet pomalu stával něčím víc než jen kuriozitou některých studentů vysokých škol. Právě na síti se prokázala užitečnost nového formátu.

Fraunhofer Institut měl v plánu svůj objev komerčně prodávat; primárně společnostem, které chtěly archivovat svoje zvukové záznamy. Jenže roku 1997 se algoritmus dostal volně na internet a obchodní model zkrachoval. Okolnosti toho, kterak se z technologie MP3 stal „freeware“, jsou značně bizarní: kódovací software koupil od německé firmy australský student, který zaplatil ukradenou kreditní kartou s číslem z tchaj-wanské banky. Rozlouskl ochranu a přes kamarády ve Švédsku program nahrál na FTP americké univerzity. Lepší příběh popisující úsvit globálního internetu a jeho stinné stránky snad ani nejde najít.

Jakmile byl algoritmus volně vypuštěný do světa, začali s ním uživatelé ve velkém kopírovat kompaktní disky do formátu MP3 a následně posílat do internetového oběhu. V roce 1999 vznikl Napster jako prototyp sítě umožňující kopírování souborů mezi počítači umístěnými na síti; zkomprimovaná hudba se tu začala šířit ve velkém. Distribuci dosud řídily nahrávací společnosti, teď se díky digitalizaci utrhla z řetězu. Následovaly zoufalé pokusy, jak se s volným šířením hudby na internetu vyrovnat.

„Bylo to někdy v roce 1997, kdy jsem měl pocit, že lavina se valí a nikdo ji už nemůže zastavit. Ale i teď se někdy ptám sám sebe, jestli to byl sen nebo skutečnost. Rozhodně je to něco, o čem bychom se v minulosti ani neodvažovali snít,“ říká vynálezce Karlheinz Brandenburg ve zmíněném rozhovoru a ilustruje fantastičnost celé situace, v níž se objev skupiny seriózních vědců dostane do rukou hackerů, a ti s ním položí na lopatky celý jeden segment zábavního průmyslu. „Ulice si vždy najde pro věci své vlastní použití,“ napsal kdysi sci-fi spisovatel William Gibson v povídce Vypálit chrom. Tady to platí jednoznačně.

„Empétrojky“ se staly klíčovým distribučním formátem začátku nového tisíciletí. Zakrátko je však jako průmyslový standard nahradila dokonalejší kódovací technologie AAC, patentovaná v roce 1997. Tu používá třeba streamovací služba Apple Music, zatímco Spotify posílá internetem hudbu zkomprimovanou přes technologii Ogg Vorbis. Oboje jsou zdatnější a mladší sourozenci geniálního vynálezu MP3, který je dnes nakonec opravdu asi stejně slavný jako Beatles. Existují i další formáty, některé takzvaně nekomprimované, bezztrátové; nejznámější z nich je dnes nejspíš FLAC.

Hudba v podobě „odfyzičtělé“ informace putující internetem proměnila i způsob, jakým ji vnímáme. Od víceméně luxusního zboží ke spotřebnímu materiálu lehčímu než vzduch. (U streamování se často používá metafora tekoucího proudu vody.) Klíčová je už samotná myšlenka komprese zvuku, která může sloužit jako symbol celé proměny vztahu k hudbě. Zbavujeme se zdánlivě nepotřebných tónů ve prospěch pohodlnosti a přístupnosti, ale je to něco za něco. Ve skutečnosti pokaždé o něco přicházíme.