Konec je nablízku. Soukromé apokalypsy a veřejné významy v tvorbě zpěvačky Phoebe Bridgers

V klipu k singlu Garden Song sedí americká zpěvačka Phoebe Bridgers v pyžamu ve svém pokojíku a do kamery nevzrušeně odříkává text své písně. Za ní se v pokoji promenádují příšery, střídají se barva i tón osvětlení a místnost se naplňuje kouřem. V jednu chvíli se pokoj promění v taneční klub a za zády zpěvačky tancují spoře odění lidé, aby se vzápětí kolem ní vyrojili jiní lidé v kostýmech kostlivců. Bridgers dál útrpně zpívá a když píseň skončí a místnost se zase vrátí do normálu, ona vstane a jde spát do postele.

Poslechněte si Garden Song z nového alba Punisher. Na ilustračním snímku Phoebe Bridgers koncertuje v The Current studiu pro Minnesota Public Radio; duben 2018, foto: MPR – Nate Ryan

Klip vyšel letos na konci února, tedy těsně před tím, než se vinou karantény stal osamělý život v malém uzavřeném prostoru pro miliony lidí každodenní realitou. A to včetně různých přízraků a démonů, kteří s námi naše příbytky obývají, ať už chceme, anebo ne. Písničkářka z Los Angeles umí souboj s vnitřními děsy ve svých písních zachytit jako málokdo jiný.

Text Garden Song je poskládaný ze surreálných výjevů – zahrada, v níž straší, plátno v kině, jež se proměňuje v přílivovou vlnu, hořící dům. Za každým zvláštním obrazem jsou skryté příběhy autorčiných zklamání či traumat, jak zjistíme, když si přečteme něco víc o životě této kalifornské hudebnice. „Nebojím se pracovat a získat všechno, co chci. Mám všechno, co chci,“ je poslední verš písně. Ten, kdo má všechno, se dostal na úplný konec – a už může zemřít…

Druhé album Phoebe Bridgers, nazvané Punisher, je podobných příběhů plné – surrealismus a černý humor se tu potkávají s úzkostí vyzpívanou šeptanými vokály ve snových baladách, které jako kdyby jediný poryv větru dělil od nicoty. „Nenávidím bydlení u nemocnice, celou noc tady zní houkačky. Dřív jsem si dělala srandu, že když tě probudí, tak snad aspoň někdo umírá,“ zpívá Bridgers v Halloween, která je o očekáváních, s nimiž vstupujeme do vztahů, a pocitech marnosti s nimi spojených. Lidské vztahy jsou na albu Punisher středem autorčina vesmíru.

Stejná témata rozvíjela už na debutu Stranger in The Alps (2017), na němž díky životnímu rozhledu a postřehům tato dvacátnice zněla jako někdo klidně o dvě generace starší. V baladě Smoke Signals se tehdy například poeticky ohlížela za vztahem, který vlastně ani nikdy nebyl. „Jela jsem s tebou do místa, kde jsi vyrostl. Strávili jsme spolu týden v chladu. (…) Nic se nezměnilo, LA je v pohodě a teď zase ležím ve své posteli a dostává mě to.“ Z muže, který jí posílal „kouřové signály“ se nejspíš vyklubal jen další zoufalec.

V úplných začátcích kariéry měla krátkodobý románek se slavným zpěvákem indie scény Ryanem Adamsem, který byl o dvě dekády starší. Zažila si s ním zvláštní manipulativní vztah. Adams tohle vyhledával i s dalšími dívkami – kolují o nich historky po internetu. Dala by se tu nahmatat punisherovská rovina v osobnosti Phoebe Bridgers. Zvláštní posedlost Bridgers pojí i s Elliottem Smithem, rockovým písničkářem, jehož život se uzavřel v roce 2003 v pouhých 34 letech, pravděpodobně sebevraždou. Sdílí s ním odvahu pouštět se do nejhlubších zákoutí vlastní duše a vzít posluchače s sebou. Když tedy zpívá o svých nejosobnějších stavech, stává se tak trochu „punisherem“ Bridgers sama.

V Moon Song velmi otevřeně rekapituluje zvláštní vztah s písničkářem Connorem Oberstem, s nímž se spojila v autorské duo Better Oblivion Community Center a počátkem loňského roku vydali eponymní album: „Seš nemocnej a ženatej. A možná brzo umřeš. Ale držíš mě ve svých rukou, jako držíš vodu.“ I See You s veršem „Nevím, co chci, než všechno pokazím“ je pro změnu písní o konci románku s bubeníkem Marshallem Vorem, který hrál v její kapele. Graceland Too je pro ni neobvyklou písní zpívanou ve třetí osobě o dívce, která požije drogu extázi a převrátí si život naruby. Objevují se v ní její písničkářské kolegyně Lucy Dacus a Julien Baker, které s Bridgers tvoří kapelu boygenius. A Kyoto sice nejprve vypadá jako halucinační záznam výletu do Japonska, avšak skrývá příběh komplikovaného vztahu zpěvačky se svým otcem.

Písně z Punisher zní na první poslech přímočaře až jednoduše a nejprve útočí na posluchače v emoční rovině. Kdo se podívá pod povrch písničkářství Bridgers, objeví sofistikované zvukové aranže, které do indie- či folk rocku míchají prvky elektroniky nebo jazzu.

Nejodvážněji zní závěrečná píseň I Know The End. Začne jako další balada, ale pak se rozvine v kakofonii, do níž Bridgers vrství dylanovské odkazy na americkou každodennost („jatka, obchoďák, hrací automaty, strach z boha“) a stupňuje intenzitu k závěrečné erupci. Je to možná další píseň o zlomeném srdci, tady se však existenciální zármutek překlápí ve vizi konce celého světa. „Konec je nablízku,“ zpívá v závěru sbor do epických dechových ploch a posluchači běží mráz po zádech. Nejspíš ani sama Phoebe Bridgers nečekala, že s událostmi posledních měsíců získá tento apokalyptický podtón desky ještě víc na intenzitě. Ale stalo se.