Načeva dokáže poezii přiblížit lidem, kteří by si k ní cestu jinak nejspíš nenašli

Na novém albu doprovází typický zpěv a hlasový projev Moniky Načevy klávesista David Kabzan a bubenice Markéta Ptáčníková. Kabzan, člen pražské postpunkové formace Rány těla, pro Načevu napsal hudbu k titulní skladbě alba Nebe je rudý (1996). Markéta Ptáčníková, na Zdivočelých koních uváděná jako Markéta Pták, je členkou punkového dua LO/VE a zpěvaččinou hereckou kolegyní v Divadle Minor. Ženu s bicími Načeva po vzoru Velvet Underground pro toto album dlouho hledala. Trojice společně zhudebnila básně umlčovaných domácích autorů z období šedesátých až osmdesátých let, tří mužů a tří žen, za využití originálních „dobových nástrojů“, jako jsou hammondy, elektronické fender-rhodes piano a stage piano (ostatně i „živé bicí“ se u Načevy objevují po dlouhé prodlevě). Vydání alba Zdivočelí koně předcházel singl Divoké husy.

Monika Načeva je s českou poezií svázána pevně: svou kariéru zpěvačky uvedla ve spojení s Jáchymem Topolem a jeho básněmi. Na  nezapomenutelnou titulní skladbu Udržuj svou ledničku plnou z alba Možnosti tu sou… z roku 1994 a celé triphopové album Nebe je rudý (1996) jako by atmosférou i vyzněním básní Zdivočelí koně silně upomínali. Kdyby to Načeva nezamýšlela právě tak, mohla se znovu spojit třeba s britským kytaristou Justinem Lavashem či s Michalem Pavlíčkem, nikoli nahrávat s Davidem Kabzanem na „historické“ klávesové nástroje, které vyluzují podstatně méně dokonalý, neučesaný „retro“ zvuk. Ten je spolu s mimořádným vokálem nejen určující pro vnímání letošní desky a na ní použitých básní, ale je i pevně provázaný s literárním undergroundem, k němuž se ve Zdivočelých koních Načeva obloukem vrací.

Zatímco na desce The Sick Rose z roku 2010, která byla hudebním doplněním tehdejší výstavy v pražském Rudolfinu Decadence Now!, zněla slova české moderny a dekadence (Hlaváček, Sova…) i básně anglického klasika Williama Blakea, a na albu Milostný slabiky (2013) zase básně současné české autorky Sylvy Fischerové, Zdivočelí koně připomínají zejména undergroundové autory samizdatu, režimem perzekuované či odmítané básníky disentu, a beatniky. Jejich zhudebněním se Načeva současně chce, jak opakuje, popasovat s časy normalizace. „Většinu básní jsem našla u Viktora Stoilova v knihkupectví Ostrov,“ řekla na křtu alba, jehož byl pražský nakladatel Stoilov, který zejména v této prodejně nabízí svou produkci, také kmotrem. Titulní skladba desky, která by měla vyjít díky internetové sbírce na donio.cz rovněž na vinylu, je zhudebněnou básní Pavla Zajíčka.

Zajíček, básník a zpěvák působivší v kapele DG 307, Načevě přirostl obzvlášť k srdci: jeho texty zpívala už v roce 2010 (viz LP Prolínání, které je záznamem živého vystoupení Načevy a DG 307 v pražském Retro Music Hallu) a znovu v rámci projektu Spolu, společného s Ivou Bittovou a Lenkou Dusilovou (2018). Na nynější desce se Zajíčkovy verše objevují třikrát, stejně jako básně předčasně zemřelé Šárky Smazalové (1945–1968). Od četby Zajíčkových básní vedly čtenářské kroky Načevy k dalším autorům: třemi texty je tu rovněž zastoupena historička umění Věra Jirousová, první žena Ivana M. Jirouse, z jehož díla Načeva zhudebnila jednu báseň, stejně jako z děl Vladimíry Čerepkové a Václava Hraběte.

Jsou to texty temné, ponuré a naléhavé: černé vrány, psi, samota, ztracenost, krev, chvění, vlak jedoucí neznámo kam, šedé nebe, člověk ve svém hledání – to jsou totemy, které k Načevě patří. Pochmurná poezie dobře ladí s barvou jejího hlasu a s vokálním projevem: ten se místy blíží více dynamické divadelní recitaci než zpěvu, což také spolu s trochu monotónními klávesami přispívá k tomu, že je ve středu desky Zdivočelí koně obtížné jednotlivé skladby pro jejich podobnost a shodnou dikci oddělit.

Obal alba Zdivočelí koně, repro: ČT art

Fantastická vokální interpretace ale přináší silný zážitek z umocnění textu básní – hudba za nimi stojí „v pozadí“ a nepřebíjí je. Tím Načeva, jistě záměrně, uctívá spisovatele, kteří byli umlčováni nebo se umlčeli sami (Smazalová sebevraždou). Zde jsou jejím prostřednictvím po letech slyšet. Vokalistka se nesnaží psát básně sama, raději pustí ke slovu ty, kteří to umí či uměli po jejím. Je jim prostřednicí, „médiem“, jak říká. Poezie má tedy na tomto albu výsostný prostor: nenápadní hudebníci bez exhibice a sólových ambicí nechávají v jednoduché, až prosté hudbě vyznít texty samotné. A některé písně z desky mají možnost stát se hitem, jako třeba Chvění (na slova Pavla Zajíčka).

Intuitivní výběr autorů a básní, bez literárněvědných či jiných kritérií, byl rovněž šťastný: dobře ladí s naturelem Načevy a jejím interpretačním stylem. Objevné pro nejednoho posluchače dozajista bude připomenutí Věry Jirousové coby básnířky (sbírky Co je tu, co tu není, Torst 1995 a výbor Podél řeky, Spolek českých bibliofilů 2003). Osobnost Šárky Smazalové z generace českých beatniků bude veřejnosti známá asi ještě méně (výbor z let 1961–1967 Flétnové vábení, Vyšehrad 1972 + výbor z básní a próz Čaj a jiné texty, Torst 2006), přičemž píseň zhudebňující její báseň Divoké husy patří k nejikoničtějším na desce. Spojení beatniků s básníky undergroundu se sice nabízí jaksi samozřejmě – ovšem žádný hudebník se ho dosud takto zdařile neujal. „Když zacinkne korálek vteřiny o strunu vědomí“, napsala Smazalová v hudebně interpretované básni – a takové momenty na albu skutečně jsou.

Zdráhala bych se označit Moniku Načevu za písničkářku, tam bych očekávala osobní textový vklad zpívajícího umělce. Ani vřazení mezi šansoniérky neodpovídá. Myslím, že Načeva je skutečně originální interpretkou poezie, kterou vnímá s citlivostí a silou a svým projevem má potenciál ji přiblížit lidem, kteří by si k ní jinak cestu nenašli – a v tomto je u nás jedinečná.