Damir Imamović: Každý jednou pozná, že zpíváte písně, jimž hluboce věříte
„Zlomená srdce u nás bereme hodně vážně,“ tvrdí Damir Imamović, zpěvák bosenských písní zvaných sevdalinky. Legendární Joe Boyd, producent jeho nového alba Singer of Tales, ho považuje za šampióna stylu. Myslí si to i kontrabasista Greg Cohen, dlouholetý spolupracovník Toma Waitse a Johna Zorna.
Onomu nepopsatelnému stavu, kdy se ve vás všechno pere, smutek vyhrává a zachrání vás pouze vyzpívání se z toho, propadají snad všude na světě. Řekové mají písně rembetiko, Kapverďané morny, Portugalci fado, Argentinci tango a černí Američané blues. Daleko dávno před nimi si už Bosňáci zpívali sevdalinky: melancholické písně o nenaplněné lásce, o touze a tragické bolesti, vycházející z nejzranitelnějších koutů srdce, v nichž se vášeň a rozum setkávají v prchavém rozpoložení, nevyjádřitelném dvakrát stejným způsobem.
My v duších Slované jsme
Už první píseň alba Singer of Tales, nazvaná O bosanske gore snježne, představuje velmi silnou pobídku k poslechu celé desky. Vhrknou-li vám slzy do očí, nestyďte se. Damiru Imamovićovi (*1978) ji daroval zpěvák Omer Ombašić. Srdcervoucí stesk po ztraceném domově napsal ve Švédsku, kam s pomocí srbského souseda za dramatických okolností utekl z válečné Bosny a zachránil si tím život. Věta z recenze sarajavského publicisty, že s poslechem se z nás stávají noví lidé, v tu chvíli až pálí.
Poslechněte si sevdalinky v podání Damira Imamoviće, zdroj: YouTube Sevdalinky se často označují jako bosenské blues, ale to se vzdaluje od podstaty: název sevdah pochází z arabského slova sawda, což znamená černou žluč, která podle typologie lidí od starověkého římského lékaře Galéna souvisí s melancholiky. Pro Turky však sawda významově vyjadřovalo bolestivou, zakázanou lásku. Stejně tak pro bosenské Slovany, jen si označení upravili na sevdah a nic se na tom nezměnilo, i když území Bosny připadlo Osmanské říši, protože sevdah písně (sevdalinky se jim začalo říkat až okolo roku 1890) v bosenském podání Turkům nic neříkaly; pro ně šlo o naprosto cizí slovanskou hudbu.
Její forma odpovídá multikulturnímu prostředí Balkánu: mísí se v ní orientální vlivy s těmi východoevropskými, svůj podíl přidali sefardští Židé a také Romové. Původní ústřední nástroj, tureckou loutnu saz, v dobách Rakouska-Uherska vystřídal akordeon. Tehdy už sevdalinky představovaly výhradně bosenskou hudbu, nikde jinde neslyšenou a zrcadlící jak národní identitu, tak hrdost a důstojnost Bosňáků, kteří i přes muslimské vyznání prý právě díky sevdalinkám zůstali v duších Slovany. Ne vždy se v nich zpívalo o nešťastné lásce, texty kopírovaly také každodenní život a ptáte-li se, jestli v nich byl kus nacionalismu, tak odpověď zní ano.
To je síla
Název alba Singer of Tales zvolil Damir Imamović záměrně, jmenuje se tak i kniha amerického literárního historika Alberta Lorda o homérské orální tradici, vycházející z práce harvardského profesora Milmana Parryho, který ve třicátých letech minulého století cestoval po Bosně, navštěvoval zpěváky a hledal paralely mezi epickou poezií sevdalinek a starořeckými, staroanglickými a skandinávskými literárními eposy. Parryho teorii Lord potvrdil, rozvedl a došel k tomuto přesvědčení: lyrické umění autorů sevdalinek snese srovnání s největšímí bardy lidstva.
V knize Sevdah, kterou coby vystudovaný filozof Imamović sepsal, uvádí sevdalinky do souvislosti se soundtrackem společenského života v Bosně a Hercegovině. Podle něho snad neexistuje píseň nevycházející ze skutečných událostí, a že na ně byla historie jeho země bohatá; hlavně na ty válečné. Připomíná, jak texty dotvářelo městské sociálně-kulturní prostředí: atmosféra kaváren, restaurací a opiových domů. „Sevdalinka se stává tím, čím je, jedině ve spojení s místem, kde je zpívána, pro koho je zpívána a kým je zpívána,“ píše Imamović a tvrdí, že sevdah, onu tajemnou sílu, nedokáže žádný filozof vysvětlit. Sevdalinky ostatně představují i bosenský druh muzikoterapie, takže slavný zpěvák a psychiatr Himzo Polovina sevdalinky úspěšně aplikoval nemocným s depresemi.
Sílu sevdalinek Imamović uvádí na pozoruhodném příkladu: dědečkovi Zaimu Imamovićovi, legendárnímu zpěvákovi zlaté éry sevdalinek, zakázali v roce 1950 v Radiu Sarajevo, kde byl za národní hvězdu, zpívat sevdalinku Pluća su mi bolna; údajně nejsmutnější, s jakou se kdy Bosňáci setkali. Autor té písně, tuberkulózou nemocný Dragiša Nedović, se v ní loučí se životem. Protože se po odvysílání zvedla vlna sebevražd, na příkaz prezidenta Tita byla Pluća su mi bolna na mnoho let stažena z éteru. Imamović srovnává tuhle sevdalinku s maďarskou sebevražednou písní Szomorú vasárnap (ve světě je známá coby Gloomy Sunday).
Kdo má právo to zpívat
Rozšířený zájem o sevdalinky, týkající se většiny Jugoslávie, upadl v hédonických osmdesátých letech: mládež dávala přednost popmusic a syntezátorovému turbofolku. Během kruté etnické války v letech 1992–1995 sevdalinky Bosňáky znovu semkly. V nešťastném městě Mostaru, kde Chorvaté záměrně zničili středověký Stari most, symbol soužití odlišných kultur, se i za té nejtěžší dělostřelecké palby konaly ve sklepích koncerty při svíčkách. Na jeden dorazil redaktor místního rádia Dragi Šestić: „V místnosti se tísnilo třicet lidí riskujících život, aby poslouchali Ilijaze Delića za doprovodu akordeonisty Mustafa Šantiće zpívat sevdalinky. Bylo to poprvé, kdy jsem něco takového slyšel a jen jsem si pomyslel, Bože, tohle je bosenský John Lee Hooker.“
Po válce s nimi a dalšími muzikanty založil Šestić skupinu Mostar Sevdah Reunion. V mostarském terapeutickém a hudebním centru Pavarotti, zafinancovaném vedle proslulého tenora také Brianem Enem, Davidem Bowiem a Bono Voxem, natočila skupina první album a o bosenském blues se tak dozvěděl svět. Později také pomohla k věhlasu dvěma romským pěveckým velikánům – Ljiljaně Buttler a Šabanu Bajramovičovi – a ze Sarajeva se za Šestičem s prosbou o doprovod vydala mladá zpěvačka Amira Medunjanin, jedna z nejdůležitějších tváří takzvané New Sevdah.
Poslechněte si sevdalinky v podání Amiry Medunjanin, zdroj: YouTube Bůh prý původně zamýšlel svěřit sevdalinky pouze starým zpěvákům s odžitým životem. Jenže nepočítal s tím, že do Bosny vtrhne válka, kdy mladí vzápětí zestárnou do věku starců, sevdalinkami si začnou léčit šrámy na duši a zanesou do nich prožitky, na něž předtím nikdo ani nepomyslel. S přívlastkem hudba pro staré Amira Medunjanin, která prožila bombardování Sarajeva, nikdy nesouhlasila. To Damir Imamović získal jinou zkušenost: „Když jsem v roce 2005 začal zpívat sevdalinky, lidé mi říkali: To myslíš vážně? Vždyť jsi mladý.“ Neustálá potřeba zpěváků vyprávět příběh, udržuje podle něho svébytné umění při životě. „Všichni nadále toužíme sdělovat příběhy, ale tím, že jsme se změnili, změnily se i sevdalinky. A pokud ode mě někdo čeká tradiční přístup, nebudu asi jeho oblíbeným zpěvákem,“ podotkl Imamović.
Vloni Imamović svým zpěvem odbojné italské partyzánské písně Bella Ciao a sevdalinkou Snijeg pade na behar i voće, obsahující verš, že každý smí líbat toho, koho chce, otevřel historický první pochod Pride Parade v Bosně, muslimské zemi, která homosexuály tradičně nesnáší. „Zvýším hlas kdykoli mám pocit, že bych se nenáviděl, kdybych mlčel,“ prohlásil Imamović, mající v repertoáru další písně považované za podporu komunity LGBT. Pro ni se stal fenoménem hlavně queer zpěvák a skladatel Božo Vrećo. S vousy, výrazným make-upem a v ženských šatech propojuje dívku s mužem. A s lyrickým tenorem a obrovským hlasovým rozsahem dává autorským sevdalinkám popovou a jazzovou podobu, čímž tradici až neslýchaně zbavuje mýtu neměnitelnosti.
Božo Vreća – LGBT zpěvák sevdalinek, zdroj: YouTube Obdobně smýšlí Damir Imamović. Natočil mnoho vynikajících alb. Pro zajímavost: to šesté, s názvem Dvojka, vzniklo v pražském studiu Sono – ve spolupráci s producentem Chrisem Eckmanem z labelu Gitterbeat a skupinou Sevdah Takt. Osudovým se však Imamovićovi stalo setkání s Joe Boydem, který o něm prohlásil: „Sevdalinky v něm našly dokonalého vítěze. Vyvažovat tradici s modernou patří v hudbě k nejtěžším k trikům a Damir to dokázal elegantně.“
Americký producent Joe Boyd je opravdu Někdo. Kdysi byl v Newportu u toho, když Bob Dylan hrábl do elektrické kytary, vedl londýnský klub UFO, produkoval první singl Pink Floyd, alba Fairport Convention a Nicka Drakea. Založil a dvacet let řídil Hannibal Records uvádějící na scénu africkou hudbu a jako jeden z prvních zmapoval hudební terén východní Evropy, který nepřestává bedlivě sledovat. V roce 2017 se skupinou Saz’iso natočil strhující album At Least Wave Your Handkerchief at Me, představující unikátní albánskou iso-polyfonii, a spolupracoval na tom se zvukovým mistrem světového renomé Jerrym Boysem (Buena Vista Social Club, Ali Farka Touréb).
Je jisté, že s Boydem, Boysem a koproducentkou Andreou Goertler se Imamović nyní vydal na svou nejdobrodružnější cestu, v níž newyorský kontrabasista Greg Cohen zastupuje dejme tomu židovskou linku, světoznámý turecký virtuóz na třístrunné housle zvané kemenche Derya Türkan reprezentuje klasickou osmanskou kulturu a sarajevská houslistka Ivana Đurić, byť klasicky vzdělaná, tradiční bosenskou hudbu. Svou vizi nahlédnout na albu Singer of Tales z různých úhlů příběh sevdalinek, konkrétně věhlasných písní známých pamětníkům z rádií, Imamović doplnil svou interpretací, v níž se doprovází na kytaru a tamburu. To vše se tu předkládá s přáním, abychom ty písně nechali vstoupit do našich srdcí a neptali se, odkud přišly a komu patří, protože – patří nám všem!
Znějí v nich všechny emoce naráz. V muslimském prostředí Bosny, natož předtím v Osmanské říši, nešlo jen tak přijít za dívkou bedlivě chráněnou rodinou. Mladíci neměli jak vyjádřit své city, než že si láskyplný smutek vylévali v metaforických verších. Umění, které nepřestává udivovat, představuje Damir Imamović v přenádherných milostných písních natolik procítěně, že každý pozná, že zpívá písně, kterým pro jejich nadčasovost hluboce věří. Doslova nadvládu nad posluchačem Imamović získává vlastní soucitnou sevdalinkou o odchodu do války Kad bi ovo bio kraj. A tentýž sevdah s ním prožijeme ve vzpomínce na Osmanskou říši, při popisu loučení umírajícího paši se svým harémem; do téže sevdalinky se kdysi emotivně pokládal v rádiu i Damirův dědeček.
Nebo jak nejlépe připomenout nezastupitelnou historickou roli židovské komunity v Sarajevu? I díky Verdiho opeře La Traviata po světě známou sefardskou písní Adio Kerida. „Sefardští Židé toužili po španělské domovině stejně, jako mnoho bosenských exulantů po Bosně. Zpívali o Španělsku jako o milence, kterou milovali a která je odmítla. Adio Kerida si brali s sebou všude, kam přišli, ale jedině v Sarajevu přidali poslední verš o tom, že domů se už nikdy nevrátí. „Upozornil mě na to sarajevský rabín Eliezer Papo, a proto jsem se rozhodl zpívat v ladino,“ vyložil Imamović. (Na vysvětlenou: Ladino se vyvinulo z nářečí kastilských sefardských židů v 15. století; míchalo se v něm kastilské nářečí s hebrejštinou a aramejštinou. Po vyhnání židů ze Španělska roku 1492 a jejich rozptýlení po Osmanské říši se ladino proměnilo v jazyk vyhnaných židů – mluvili jím židé v Malé Asii, na Balkáně, v jižním Rumunsku, v severní Africe, ve východním Středomoří a Izraeli.)
Na albu Singer of Tales se výtečně doplňují chmury, zpěv na hranici osobního rozdání se a empatický vklad muzikantů. Tklivými tóny s námi zacloumají především Ivana Đurić s Türkanem. Ačkoliv už odjinud můžeme vědět, že houslemi dokáží přivést k závrati, z níž se není snadné vzpamatovat, po boku Imamoviće nabýváme dojmu, že se tu hudebníci propadli do takřka nedostižné dimenze. A pokud jde o popis Cohena přejíždějícího smyčcem po kontrabasu, to už abyste rovnou sáhli po básních. Jinak to popsat nejde.
Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.
