Sam Lee: Není nutné vymýšlet něco nového, stačí zapalovat svíčku od svíčky

Dojímat se vznešenou zvukomalebností letošního alba Old Wow a nepřemýšlet, co nás k tomu vede, opravdu nejde. To bychom nejspíš museli vymazat zpěváky a zůstat pouze u hudby; jenže tím by nám důvod té vznešenosti zůstal utajen. Už předešlá dvě alba Sam Lee (*1980) tématicky spojil s přírodou – nepřepjatě, s přirozeností někoho, kdo se v ní v mládí učil v kurzech přežívat. „Moji předkové jsou nejspíš z tajgy, do Anglie totiž přišli z Polska a Ruska, moje příjmení Lee vzniklo z polského jména Lipnicki, což je odvozeno od stromu lípy. Pokud mí předkové žili v lese, rád bych se tam vrátil,“ řekl v rozhovoru s Petrem Dorůžkou.

Jestliže své obavy muzikant, který vyrostl v severozápadním Londýně, nyní akceleruje, odpovídá to jeho vnímání situace: „Mám pocit, že žijeme ve věku kulturního a ekologického zániku. A jen doufám, že pohled do minulosti, posílí naše úsilí zachránit budoucnost.“

Cesta k nomádům i experimentátorům

Někdejší student umění na Chelsea College of Art transformuje do současnosti průzračná poselství starých písní s taktikou okřídleného rčení, že „kultura si dá strategii k snídani“. Rozuměj s předpokladem, že tam, kde zklamou politici, nastupují hudebníci; přitom ne nutně protestně naladění, vždyť i Sam Lee prý míří nejprve na srdce, které je pro něho spouštěčem rozumu. V žádném případě se proto od něho nedočkáme zdvižené pěsti velící k útoku, spoléhá se na lidovou lyriku obsahující dávné – a pokud jde o vztah k přírodním zákonům, tak prověřené – pravdy.

Skutečnost někdy má jen málo společného s očekáváním, takže když neznámý židovský výtvarník, tanečník burlesky a vášnivý ochránce přírody vstoupil v roce 2012 na scénu anglického folku, notabene s romskými písněmi, dostalo se mu namísto posměšků až šokujícího uznání. Debut Ground of Its Own převrátil folkové priority: dočkal se nominace na Mercury Prize, zvítězil v několika prestižních anketách. Leeově jímavému barytonu, nezvyklé nástrojové kombinaci a přesvědčivým zaujetím pro romskou komunitu (Gypsies Traveller) podlehli nejen folkaři.

„Jsou pro mě druhem amerických Indiánů v Británii. Domorodci s vlastním jazykem, staletou kulturou, způsobem života, hudbou, náboženstvím a vztahem k přírodě,“ vysvětloval písničkář při nejedné příležitosti svůj příklon k diskriminovanému etniku. Do uzavřené romské komunity jej uvedl vážený skotský zpěvák a spisovatel Stanley Robertson. Několik let Sam Lee cestoval po Anglii, Skotsku a Irsku, navštěvoval romské tábory a podařilo se mu zkompletovat posléze oceňovanou sbírku neznámých písní. „Staly mým pasem do komunity, které hrozí civilizační zánik. Když sedíte s někým, kdo zpívá pět set let starou píseň, kterou se naučil od předků a mimo travellery ji možná nikdo nikdy neslyšel, cítíte se nesmírně privilegovaně. Držíte v rukách vzácnou orchidej kvetoucí jednou za pár let,“ vyprávěl Sam Lee. A na vysvětlenou, proč sám neskládá, dodal: „Není nutné vymýšlet něco nového, stačí zapalovat svíčku od svíčky“.

Irský producent, multiinstrumentalista a zvukový experimentátor Gerry Diver pracoval pro Laurii Anderson, Davida Tibeta, Alasdaira Robertse nebo svoji manželku Lisu Knapp a oslnil vlastním albem Speech Project. Leeově debutu vtiskl antifolkový ráz. Ale i přes doteky elektroniky, absenci kytar, s doprovodem zahrnujícím harmonium, japonské koto, klavír, trumpetu nebo cello, navzdory přesahům do rocku, jazzu, Skandinávie, Afriky a experimentální hudby, se folková scéna s debutem Ground of Its Own ztotožnila.

Totéž platilo pro následující album The Fade in Time (2015), znovu setrvávající v paradoxu: nikdo ze skupiny Sam Lee & Friends neměl s anglickým folkem nic společného, zato s klasikou a s avantgardou ano. Asi jako skupina Penguin Café, jejíž vůdčí duchové Arthur Jeffes a Jamie Orchard Lisle se spolu s Leo Abrahamsem, dvorním kytaristou Briana Ena, ujali produkce. Nadšení pro Sama Leeho nabralo další obrátky a hlásily se k němu ty největší folkové ikony: Shirley Collins nebo Martin Carthy.

Naslouchej a zpívej s ptáky

Když na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou v roce 2017 Lee vyvedl návštěvníky naboso a se zavázanýma očima do zámecké obory, vědělo se o Samových koncertech Campfire Club, kdy uprostřed anglických lesů pořádá intimní setkání okolo ohně za účasti spřízněných hudebníků, na než navazuje další, smysly pohlcující projekt Singing With Nightingales, u něhož „nevíte, jestli se dostaví spoluhráči“. Sam Lee se totiž inspiroval kultovním okamžikem. 19. května 1924 vysílalo rádio BBC živou nahrávku ze zahrady, kde se znenadání k violoncellistce Beatric Harrison připojil slavík. Fascinující duet pak rádio pro obrovský úspěch opakovalo až do časů druhé světové války, kdy ho přerušilo hučení bombardérů. Lee se k duetu vrátil rozhlasovými dokumenty a pobídkou připojit se během května v hlubokých lesích s nástroji a hlasy ke zpěvu slavíků, kteří se v tu dobu vracejí z afrického zimoviště na ostrovy, kde, zvlášť samečci, po setmění spustí nádherné serenády. Zapálený ornitolog Sam si je totiž vědom, že jakkoliv je slavík součástí mnoha britských legend, příběhů, básní a tradičních písní, vinou postupu civilizace patří v Anglii mezi nejohroženější ptačí druhy.

Úzce spolupracuje s organizací Royal Society for the Protection of Birds a na Berkeley Square uspořádal happening: stovky lidí poslouchali, jak s přáteli doprovází ptačí zpěv. Reprodukovaný, ale co na tom, na mimořádnosti události to nic neubralo. A se sběratelem přírodních zvuků Adrianem Thomasem a hudebním ředitelem Shakespeare’s Globe Billem Barclayem produkovali a natočili dvouminutový mix ptačího zpěvu Let Nature Sing, který se loni dostal do nejvyšších příček britské hitparády.

Sam také spoluzakládal vlivnou organizaci Music Declares Emergency, vyzývající k řešení ochrany životního prostředí pod heslem No Folk Song On A Dead Planet a sdružující bezmála patnáct set britských hudebníků, včetně největších globálních hvězd: Radiohead, 1975, Massive Attack, Bonoba, Jarvise Cockera nebo The XX. A nedávno výzvu podepsala i Billie Eilish.

Tohle není žádný hipster

Na letošním albu Old Wow je dobré snad úplně všechno. Až člověk pomalu neví, s čím začít. Vánoční romskou koledu ze 17. století The Moon Shines Bright mu zde přezpívala devadesátiletá anglická travellerka Fredy Black; Leeho zaujalo, jak se píseň postupně zbavovala křesťanské symboliky, až přešla do pohanské verze oslavy slunovratu. A tvrdí, že když do uhrančivě vznešené skladby The Moon Shines Bright vstoupila se svým hlasem Elizabeth Fraser, „nemohl prý celou noc spát“. Chápeme.

Americkou černošskou spirituální skladbu Lay This Body Down proměnil s kytarou, s neworleánnskými dechy, s klavírem a se sbory v soundtrack života, smrti a znovuzrození. A než by dál cokoliv dovysvětloval, natočil k ní s londýnským baletem Rambert mrazivý videoklip.

Přepracování se dočkala i tradiční lidová klasika The Seeds of Love, údajně jedna z prvních písní zaznamenaná na venkově národním sběratelem Cecilem Sharpem. Zpívalo se v ní o zasetí semen lásky do krásné zahrady. U Sama – pod novým názvem The Garden of England – do oslavy přírody zasáhla průmyslová civilizace, a tak Lee chce poskytnout představu o tom, jak by anglická zahrada mohla – daleko víc integrovaná do divočiny – znovu vypadat. Proto v ní zasel vlastní semena a naučil je zpívat.

Přijde vám počínání Sama Leeho romanticky naivní? A obálka anglické výtvarnice Alex Merry na hranici kýče? On ale není hipsterem hrajícím si na přírodního spasitele. Je to vlastně velmi jednoduché: člověk s autenticky citlivou duší zpívá a hraje o problémech s devastujícími klimatickými změnami, aniž by volil karatelský tón. Ve své tvorbě nestaví protestní barikády, nýbrž vyznává krásu a harmonii.

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.