Poslední ať zhasne. Končí hudební časopis Q a s ním jedna éra papírových médií
„Another one bites the dust...“ V takových okamžicích se dere na mysl refrén hitu skupiny Queen, v češtině něco jako konstatování „a další je pod drnem“. V pondělí 20. července oznámil svůj konec britský hudební časopis Q. Existoval třicet čtyři let.
Krk časopisu Q definitivně zlomila koronavirová situace, v níž se kvůli hygienickým omezením nekonají koncerty a festivaly. Pro časopisy tohoto druhu to znamená, že jim vysychají finanční zdroje z inzerce jednoho z mála segmentů hudebního průmyslu, který ještě vydělával.
„Pandemie nás dorazila, už se nedalo nic dělat,“ napsal na Twitteru zmíněné červencové pondělí šéfredaktor magazínu Ted Kessler. V editorialu posledního čísla, které nese datum 28. července 2020, dodává: „Po celou dobu mého šéfování jsme byli na hraně. Snažili jsme se vymýšlet různé způsoby, jak se v extrémně náročných podmínkách tištěných médií udržet nad vodou. Covid-19 to všechno rozprášil. Všem se co nejvíc omlouvám za selhání, že jsem Q neudržel při životě.“ Zní to jako omluva japonského samuraje těsně před provedením seppuku. Jenže Kessler měl velmi omezené možnosti časopis zachránit.
Kohoutek se zavřel
Čtenáři hudebních magazínů jsou na špatné zprávy už zvyklí – v březnu oznámil konec papírový magazín Loud and Quiet, který informoval o současné hudbě a rozdával se zdarma v klubech a barech. Týdeník London In Stereo psal o aktuální koncertní nabídce a od března vychází výhradně na internetu, což platí i o Cracku, bristolském médiu určeném převážně pro alternativní žánry. Do konce roku pozastavil vydávání v tištěné podobě Mixmag, referující o klubové kultuře. U nás svoji redakci rozpustil časopis Fakker.
Smutné novinky, ovšem možná se nacházíme stále pouze na začátku. Pandemie pokračuje, koncerty a festivaly se odkládají na neurčito a dopad současného stavu může být ještě mnohem drsnější. „Je to jako když někdo zavře kohoutek s tekoucí vodou,“ popisuje v listu The Guardian hořce Stuart Stubbs, zakladatel zmíněného časopisu Loud and Quiet, který fungoval patnáct let. Mluví samozřejmě o penězích.
Časopis Q jsem hltal v první polovině devadesátých let – tedy kdykoliv se mi k němu podařilo dostat. Vozili mi ho kamarádi z cest, starší a notně ohmataná čísla kolovala mezi nadšenci. Chtěli jsme číst o hudbě a možností bylo před nástupem internetu málo. Q svým rozkročením mezi mainstreamem a rockovou „klasikou“ vyhovoval vkusu teenagera, který se teprve rozkoukával v historii a s úžasem ladil zahraniční vysílání BBC nebo sledoval anglickou hitparádu. Ve zlaté éře britpopu prodával Q statisíce kusů a učil svět být hrdý na britskou rockovou tradici.
Taktika smíření a cool image
V roce 1986 měsíčník založili Mark Ellen a David Hepworth, televizní celebrity, které například uváděly přímý přenos monstrózního charitativního koncertu Live Aid. Ten byl pro britský pop a také hudební novinařinu zajímavým bodem zlomu. Po explozi punku a postpunku na konci sedmdesátých let a následné nové vlně první poloviny let osmdesátých se z hudebních žurnalistů odkojených fanziny stali sveřepí válečníci ve frontových zákopech mladé kultury. Úkolem časopisů jako Melody Maker nebo NME se zdálo být objevovat nové vzrušující kapely přepisující DNA zavedených žánrů.
Jenže v polovině osmdesátek už byli čtenáři z hektických změn trochu unavení a Live Aid (nebo třeba úspěch kapely The Smiths) ukázal, že existuje také obrovský trh pro klasický rock či pro hvězdy sedmdesátých let, které punk chtěl zuřivě vymazat z povrchu zemského. Na obálce prvního čísla Q byl Paul McCartney, na dalších Rod Stewart nebo Elton John, tedy jména, z nichž si zmíněné progresivní týdeníky spíše dělaly srandu.
Q uměl vyvažovat psaní o veteránech s novinkami a mezi měsíčníky zprvu neměl konkurenci. Ale pak mu přibyla: roku 1993 založený magazín Mojo se nebál jít ještě víc do sfér retra a čtenáře naprosto nezatěžoval konfrontacemi se skutečným živým světem (v hudbě se totiž zajímavé věci už dávno neděly na poli rocku).
Nicméně důkazem silného postavení magazínu Q byl i fakt, že uděloval vlastní hudební ceny Q Awards. Na jednom ceremoniálu v polovině devadesátých let se seznámili šéf Labour Party a budoucí premiér Tony Blair s Noelem Gallagherem z Oasis a vznikl zárodek Blairovy kulturní koncepce Cool Britania, která měla s pomocí mladé rockové hudby vylepšovat image Británie.
Můj osobní moment „rozchodu“ s časopisem nastal v létě 1997, kdy jsem si během pobytu na anglické univerzitě Exeter koupil číslo Q s Oasis na obálce. Vydali tehdy své třetí studiové album Be Here Now a uvnitř jsem si na tu desku přečetl neuvěřitelně servilní recenzi. Když jsem si nahrávku následně poslechl, rozhodně na mě nepůsobila jako „majstrštyk, který vstoupí do dějin“. Spíš to znělo jako nabubřelá a pompézní nahrávka špatných kopírek pozdních The Beatles. (Jak se později ukázalo, tehdejší šéfredaktor Q adorační text do čísla prosadil proti vůli redakce.) Asi to muselo přijít, můj vkus začal košatět, zbláznil jsem se do taneční hudby a hip hopu a přestal bezmezně věřit arbitrům vkusu z ostrovů. S albem Be Here Now ostatně britpop symbolicky zemřel, a s ním i jedna historická epocha britské publicistiky.
Stín a dobu nepřekročíš
V následných dekádách Q žil dál, ovšem náklad měsíčníku nezadržitelně klesal – z dvou set tisíc v roce 2001 na zhruba třicet tisíc, které hlásil letošní jaro. Ted Kessler se poslední roky snažil redakci okysličit mladými autory a autorkami, psali hodně o současné vlně ženského indie rocku. Jenže na obálce byl vždy někdo jako Depeche Mode, The Strokes nebo bývalí lídři Oasis, bratři Gallagherové – teď už každý sám.
Zkuste to nějak všechno skloubit, a neztratit tvář…, repro: Amazon
Časopis existoval ve zvláštním meziprostoru mezi nostalgií a aktuálností. Obojí přitom už mnohem lépe obhospodařují jiná média. Na jedné straně to jsou retro magazíny vracející se zarytě do diskografie The Beatles a Led Zeppelin, na straně druhé webové portály, které mají v referování o novinkách před měsíčníkem zjevné výhody. Na web se přitom Q moc nehrnul a dlouho ani neprodukoval internetový obsah. Možná i to mu přitížilo. Stejně jako to, že hudební průmysl už generuje málo hvězd, které by byly schopné prodávat časopisy jen tím, že se objeví na obálce.
O tom, že Q má potíže se vědělo delší dobu – jeho vydavatel, i u nás známá společnost Bauer Media, plánoval zeštíhlení svého portfolia ještě před koronakrizí. Další pokles náklad časopisu se nedal ignorovat. Přesto byl konec rychlejší, než se čekalo. „Má to i pozitivní stránku – všichni členové redakce jsou teď dostupní k najímání pro jiná média,“ napsal Kessler a někdo, kdo zná kontext, lehce za jeho tweetem odhalí pokus o vtip. Pořádně černý vtip. Brzo už totiž možná nebude koho kam najímat a hudební žurnalisté si budou muset najít jinou práci.
Sbohem… Obálka posledního čísla Q, repro: ČT art
„Nechci znít melodramaticky, ale jeho konec (časopisu Q – pozn. aut.) značí poslední fázi hudebního tisku, jak jsme ho kdysi znali. Co zůstává, jsou specializovaná média, malé tituly přežívající díky miniaturní cirkulaci a časopisy, které se většinou soustředí na minulost. To poslední naznačuje, že jediní lidé, kteří ještě pořád kupují hudební časopisy ve velkém množství, jsou už dost staří na to, aby si pamatovali hudební tisk na svém vrcholu,“ napsal v The Guardianu Alexis Petridis. Vlastně vůbec nezní melodramaticky. Tón jeho nekrologu naznačuje jisté smíření s osudem.
Doba se zkrátka změnila. Barevné časopisy o hudbě referující o hvězdách jsou reliktem minulosti. Vlastně by ten nekrolog Q klidně mohl končit povzdechem „Poslední ať zhasne.
Redakční P.S.: Vzápětí vešla ve známost zpráva, že k prosinci letošního roku přestane v tištěné podobě vycházet měsíčník O – s podtitulem The Oprah Magazine, tedy časopis americké moderátorky a podnikatelky Oprah Winfreyové. Ten má, shodou okolností, velmi podobné logo časopisu Q. Náklady tištěných magazínů jdou totiž v USA prudce dolů. Jak vidno, neúpí pouze hudební tisk…
